ECLI:CZ:US:2012:1.US.221.11.1
sp. zn. I. ÚS 221/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2012 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem V Jirchářích 4, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. 4 Tdo 244/2010 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2009 č. j. 4 To 42/2009-268, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 21. 1. 2011 a doplněnou doručením jejího originálu dne 24. 1. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 13 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Rovněž jimi měly být porušeny čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích v záhlaví citovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Teplicích, jímž byl stěžovatel podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, podané Okresním státním zastupitelstvím v Teplicích. Krajský soud posléze nově rozhodl za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu tak, že stěžovatele (i spoluobviněného MUDr. J. F.) zprostil podané obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, přičemž popis skutku i právní kvalifikace činu zůstala totožná. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že okresní soud pochybil, pokud neprovedl důkaz obsahem přepisu záznamu telekomunikačního provozu, a neztotožnil se tak s jeho názorem o neprovedení navrhovaného důkazu, když byl pořízen v souvislosti s jinou trestnou činností stěžovatele [trestný čin přijímání úplatku dle §160 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákona], přičemž odposlechy a záznam telekomunikačního provozu lze nařídit jen v trestním řízení vedeným pro zvlášť závažný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, což v nyní posuzovaném případě nebylo splněno. Krajský soud naopak konstatoval, že podmínky §88 tr. řádu splněny byly, neboť okresní soud přehlédl mezinárodní Trestněprávní úmluvu o korupci (publ. pod č. 70/2002 Sb.m.s.), která v čl. 7 upravuje na tento případ dopadající podplácení v soukromém sektoru, a proto uvedené důkazy v hlavním líčení provedl. Avšak ani z jeho obsahu krajský soud neshledal naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podplácení ze strany stěžovatele, neboť pohnutka stěžovatele, subjektivně přesvědčeného o hrozbě smrtelného nebezpečí pro svou osobu, snižuje stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání na nižší než nepatrný.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal pochybení krajského soudu, když se neztotožnil se závěry okresního soudu o nepřípustnosti použití důkazu odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, které byly pořízeny v souvislosti s jinou trestnou činností, a celkově zpochybňoval přípustnost a důvodnost nařízení odposlechů, když k vydání příkazu k odposlechu nebyl dán důvod a poukázal i na vady opatření, které bylo učiněno v přípravném řízení podle §76 odst. 1 tr. řádu, v čemž spatřoval nepřípustný zásah do jeho projevů osobní povahy. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, když podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně.
Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry krajského soudu i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti obsah původně dovolacích námitek, v nichž polemizoval zejména s přípustností a důvodností nařízení odposlechů telekomunikačního provozu a namítal vady v podobě absence formálních náležitostí soudního příkazu jej povolujících (§88 odst. 4 tr. řádu), doplnil o obsáhlé citace závěrů vyplývající z judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 615/06 a II. ÚS 789/06) vztahující se k problematice odposlechů telekomunikačního provozu dle §88 tr. řádu a náležitostí soudního příkazu. Nadto předestřel svůj vlastní výklad předmětného čl. 7 (pojmu „soukromý sektor“) cit. Trestněprávní úmluvy o korupci. S ohledem na namítaná pochybení krajského i Nejvyššího soudu navrhl, aby Ústavní soud jejich v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí i z kopie citovaného rozsudku Okresního soudu v Teplicích, které si Ústavní soud vyžádal, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku s právními závěry krajského soudu i s postupem orgánů činných v obou zmiňovaných trestních řízeních proti němu vedených (přípustnost a důvodnost nařízení odposlechu telekomunikačního provozu), která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího a zejména dovolacího řízení a jež se pohybují převážně na úrovni jednoduchého práva. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že krajský soud své právní závěry řádně a detailně zdůvodnil a velmi důkladně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které uplatnil v průběhu odvolacího řízení a jež následně zopakoval v dovolání i v ústavní stížnosti (zejména námitky ohledně absence formálních náležitostí soudního příkazu povolující odposlech telekomunikačního provozu). Rovněž Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání dostatečně zdůvodnil a Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech. Samu okolnost, že těmto námitkám stěžovatele obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv.
K námitce stěžovatele, že provedením důkazu obsahem záznamu telekomunikačního provozu krajský soud nepřípustně zasáhl do jeho práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem (čl. 13 Listiny) Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že již v minulosti mnohokrát judikoval, že ústavní stížnost jako prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce je založena na předpokladu, že případný zásah do základních práv a svobod je zásahem aktuálním, popřípadě trvajícím, jehož případné odčinění již nelze dosáhnout jinými prostředky ochrany práva (princip subsidiarity ústavní stížnosti). Zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 ze dne 8. 9. 1999 (U 56/15 SbNU 315)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je rovněž i její racionalita, kdy namítaný zásah do základních práv stěžovatelů musí dosahovat takového stupně intenzity, že bude způsobilý přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů (blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09, N 43/52 SbNU 431 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2838/10 ze dne 6. 10. 2010). V této souvislosti nelze brát ze zřetele, že krajský soud i po provedení předmětného důkazu obsahem záznamu telekomunikačního provozu svým rozhodnutím nijak nezhoršil situaci stěžovatele, když jím byl stěžovatel rovněž zproštěn obžaloby (byť z jiného důvodu), ale nadto jím krajský soud přispěl k žádoucímu a důkladnějšímu objasnění okolností posuzovaného případu a ozřejmění pohnutky a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele.
K polemice stěžovatele s právním závěrem krajského soudu ohledně aplikace cit. Trestněprávní úmluvy o korupci a se způsobem její interpretace ve vztahu ke splnění podmínek nařízení odposlechu telekomunikačního provozu dle §88 tr. řádu Ústavní soud konstatuje, že argumentace nejednotným výkladem citovaných ustanovení a pojmů není v řízení před orgánem ochrany ústavnosti případná, neboť jeho úlohou není podávat v konečné instanci výklad podústavního práva a sjednocovat tak judikaturu obecných soudů. To je primárně úlohou Nejvyššího soudu, který však v důsledku odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání a tedy jeho meritorního přezkumu k takovému kroku v nyní posuzovaném případě nepřistoupil.
Posouzení stěžovatelovy námitky o zásahu do jeho práva na soukromí nelze řešit v úrovni trestního řízení z důvodů uvedených výše. Pokud stěžovatel na svém tvrzení o nezákonném zásahu do jeho soukromí trvá, má k dispozici jiné než trestněprávní procesní prostředky.
Proto Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu