ECLI:CZ:US:2010:1.US.2232.07.1
sp. zn. I. ÚS 2232/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 2. června 2010 sp. zn. I. ÚS 2232/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. M. F. a P. F. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1770/2007 o odmítnutí dovolání stěžovatelů, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 57 Co 329/2006 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 11 C 104/2004 zamítajícímu žalobu, jíž se stěžovatelé po žalovaném (v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejšího účastníka) domáhali zaplacení peněžitých částek jakožto nájemného z pozemků, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení a ZP Otice, a. s., Hlavní 266, 747 81 Otice, jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 57 Co 329/2006 a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 11 C 104/2004 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 57 Co 329/2006 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 11 C 104/2004.
Podstatou věci řešené obecnými soudy bylo, že se stěžovatelé jako podíloví spoluvlastníci pozemků v k. ú. Otice žalobou domáhali, aby žalovanému v daném sporu, ZP Otice, a. s., bylo uloženo zaplatit jim každému částku 53 088,75 Kč jako nájemné za předmětné pozemky. Stěžovatelé jsou totiž toho názoru, že žalovaný po celou dobu účinnosti nájemní smlouvy ze dne 5. 3. 1998, uzavřené s jejich právním předchůdcem H. F. (zemřelým 22. 12. 1999), plnil platby nájemného (2 % z ceny pozemků) jen v poloviční výši, která byla odvozena od základní ceny pozemků podle 24 odst. 1 vyhlášky č. 279/1997 Sb., ale přitom měla být vzhledem k poloze těchto pozemků zvýšena o 100 % podle §24 odst. 2 citované vyhlášky ve spojení s položkou 1.4.2 její přílohy 17.
Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl. Uvedl, že podkladem pro výpočet sjednaného smluvního nájemného byly tzv. základní ceny pozemků a i příloha smlouvy (obsahující výpočet nájemného pro jednotlivé pozemky) vycházela ze základních, a tedy nezvýšených cen pozemků podle uvedených ustanovení předmětné vyhlášky; sám právní předchůdce stěžovatelů takto určenou výši nájemného nezpochybnil. Soud tedy odmítl výklad stěžovatelů, podle kterého bylo namístě výši nájemného upravit a zvýšit o 100 % na základě shora uvedeného výpočtu.
Odvolací soud, Krajský soud v Ostravě, se s tímto závěrem ztotožnil. Uvedl, že text nájemní smlouvy neumožňuje jiný výklad stanovení výše nájmu a způsob výpočtu než ten, který zvolil soud prvního stupně; napadeným rozsudkem ze dne 31. 10. 2006 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozovali z přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením ze dne 25. června 2007 odmítl pro nedostatek judikatorního přesahu citovaného rozhodnutí krajského soudu.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená práva nesprávnou interpretací obsahu nájemní smlouvy č. 1358, kterou uzavřel v Oticích dne 5. 3. 1998 jejich právní předchůdce (v pozici pronajímatele) a vedlejší účastník řízení ZP Otice, a. s., (v pozici nájemce). Soudy dovodily, že při výpočtu ceny nájemného vycházeli účastníci smlouvy ze základní ceny pozemků, tzn. že nájem byl dohodnut ve výši 2 % ze základní ceny zemědělských pozemků podle BPEJ, tedy z ceny stanovené v příloze 16 k vyhlášce Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), (dále též jen "oceňovací vyhláška"), a to bez jakýchkoliv dalších přirážek či srážek. Oproti tomu stěžovatelé interpretují sporná ustanovení nájemní smlouvy s přihlédnutím k okolnostem jejího uzavírání a k vlastnostem účastníků. Stěžovatelé v řízení před soudem prvního stupně, u odvolacího soudu i před Nejvyšším soudem v několika bodech zdůraznili skutečnosti, které měly vliv na uzavření nájemní smlouvy a na následný způsob její realizace. Uvedli přitom zejména následující argumenty, které nyní opakují i v řízení před Ústavním soudem:
1. Jejich právní předchůdce byl vedlejším účastníkem řízení uveden v omyl ohledně výše ceny pronajímaných pozemků; v příloze nájemní smlouvy tak není skutečná cena pozemků (cena upravená podle přílohy 17 oceňovací vyhlášky), ale je v ní uvedena jen základní cena pozemků, která je poloviční.
2. Důkazní hodnota nedílné přílohy (pokud nějakou má) je výrazně oslabena tím, že není podepsaná ani datovaná.
3. Autorem textu nájemní smlouvy i nedílné přílohy je vedlejší účastník, proto by sporná ustanovení měla být vyložena k jeho tíži.
4. Vedlejší účastník je právnickou osobou s širokým personálním substrátem odborníků a s rozsáhlým administrativním aparátem. Při dostatečné míře profesionální obezřetnosti je s tímto potenciálem povinen předejít situaci, kdy lze jím vytvořenou smlouvu vyložit různými způsoby.
5. Právní předchůdce stěžovatelů, pan H. F., nar. roku 1912, byl v době uzavírání nájemní smlouvy stár 86 let.
6. Tento právní předchůdce stěžovatelů nebrojil proti vnucenému způsobu výkonu práv a povinností z nájemní smlouvy, protože měl špatné zkušenosti se státní mocí, která jej diskriminovala právě kvůli vlastnictví pronajímaných polností.
7. Autor sporného textu nájemní smlouvy několikrát odkazuje na oceňovací vyhlášku a přebírá i některé termíny ve vyhlášce užívané. Jde o pojmy "základní cena zemědělských pozemků" a "cena zemědělských pozemků". Výklad těchto termínů je podle stěžovatelů nutné provést v kontextu celé oceňovací vyhlášky; výklad celé nájemní smlouvy by pak podle nich odpovídal výkladu, který prezentují.
Stěžovatelé dodali, že výsledkem jejich interpretace nájemní smlouvy je požadavek na doplacení nájemného o žalovanou částku, což je rozdíl mezi již vyplaceným nájemným (ve výši 2 % ze základní ceny pozemků) a 2 % z ceny pozemků zjištěné podle oceňovací vyhlášky, tj. základní ceny zemědělských pozemků upravené v souladu se zmíněnou přílohou 17. Protože jde o pozemky v katastrálním území obcí sousedících s obcí s počtem obyvatel 50-100 tisíc, spočívá úprava základní ceny pozemků v jejím zvýšení o přirážku ve výši 100 % (odkaz i na znalecký posudek č. 7091-2/02 Ing. D.). Soudy však ve svém výkladu smlouvy nepřijaly žádný z argumentů stěžovatelů "ani žádný z navržených principů". Stěžovatelé jsou však přesvědčeni, že použití argumentů a principů, jichž se v řízení domáhali, by vedlo k tomu, že by žalobě muselo být vyhověno. Ve věci odkázali i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/01 ze dne 30. 11. 2001 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 188). Stěžovatelé v souvislosti s postupem soudů položili i otázku, zda lze připustit postup soudu, který při výkladu právního úkonu použije formálně jen těch výkladových pravidel, která příkladmo vyjmenovává občanský zákoník, nebo zda je soud povinen při zjišťování obsahu smlouvy použít každé interpretační pravidlo či princip, který jej přiblíží spravedlivému výkladu právního úkonu vzhledem ke všem souvislostem a okolnostem případu.
III.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů s tím, že nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění), a tudíž nesplňuje kritéria přípustnosti stanovená v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelé (stěžovatelé) prostřednictvím podaného dovolání namítali, že soudy nižších stupňů při výkladu smlouvy nezohlednily závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 188, ročník 2001, svazek 24, neboť nevyložily sporná ujednání předmětné nájemní smlouvy v neprospěch žalovaného (v řízení před Ústavním soudem rovněž vedlejšího účastníka řízení), který text smlouvy připravil. Nejvyšší soud však prý v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že použití uvedeného interpretačního pravidla přichází v úvahu jen tehdy, je-li ve smlouvě užitý pojem či celé smluvní ujednání skutečně objektivně nejednoznačné; to se podle názoru Nejvyššího soudu v souzené věci nestalo, neboť soudy přihlédly k jasným smluvním ustanovením, následné praxi stran a výpočtům v příloze smlouvy. Dále Nejvyšší soud uvedl, že v odůvodnění svého rozhodnutí reflektoval i citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/01, přičemž vyložil, proč v něm obsažený právní závěr nemohl být v souzené věci užit natolik kategoricky, jak činili dovolatelé v podaném dovolání. Co se týče dalších podrobností, je ve vyjádření plně odkázáno na odůvodnění napadeného rozhodnutí; z něho prý plyne, že Nejvyšší soud vycházel z individuálního posouzení věci v intencích čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z výše uvedených důvodů má Nejvyšší soud za to, že jeho postupem nebylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, ani jiná jejich ústavně zaručená práva. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, příp. aby ji jako nedůvodnou zamítl.
Rovněž Krajský soud v Ostravě vyjádřil přesvědčení, že soud v odvolacím řízení žádná ústavně zaručená práva stěžovatelů neporušil, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření uvedl, že pokládá své rozhodnutí za odpovídající zákonu i zjištěnému skutkovému stavu, a plně na ně odkázal.
Vedlejší účastník řízení, ZP Otice, a. s., poukázal ve svém vyjádření na to, že stěžovatelé nekonkretizují porušení svých ústavních práv; pouze se dovolávají názoru vysloveného v předchozím nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/01 jako výkladového pravidla, kterým se měly soudy řídit při posouzení jimi namítaného sporného obsahu nájemní smlouvy. Vedlejší účastník má za to, že obsah nájemní smlouvy vyložily obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a úmyslem stran. Způsob výpočtu nájemného byl prý oběma právním předchůdcům stěžovatelů dobře znám a byl jimi akceptován. Vedlejším účastníkem pověřený a jeho valnou hromadou schválený postup pro výpočet nájemného z půdy byl prý používán a právními předchůdci stěžovatelů akceptován již od transformace Zemědělského družstva v Oticích od r. 1992, které jako předchůdce vedlejšího účastníka užívalo pozemky stěžovatelů na základě nájemní smlouvy k zemědělské výrobě. Právní předchůdce stěžovatelů byl údajně aktivním členem družstva, ze kterého dobrovolně v r. 1995 vystoupil a postoupil své nároky na majetkový podíl v tomto družstvu nově vznikající akciové společnosti ZP Otice, a. s., tedy vedlejšímu účastníkovi, a stal se akcionářem společnosti. "Vedlejší účastník s postupným vypořádáváním majetkových podílů svých akcionářů z družstva, a tedy i právního předchůdce stěžovatelů, (nejdříve jako podnájemce a posléze jako nájemce) převzal i hospodaření na půdě a její nájem a způsob výpočtu nájemného.". Tvrzení stěžovatelů ohledně uvedení pronajímatele v omyl a jeho diskriminace chápe vedlejší účastník jako zcela účelové. Rozhodnutí obecných soudů považuje za správné a má za to, že soudy svým postupem při hodnocení důkazů ústavní práva stěžovatelů neporušily. Ústavní stížnost stěžovatelů považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Všichni účastníci řízení souhlasili ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům v řešení sporných případů příliš formalistický postup; zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.).
Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9).
Meritem ústavní stížnosti je tedy zejména otázka, zda obecné soudy rozhodující ve věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a v tomto smyslu i uzavřenou nájemní smlouvu a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatelů. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. V tomto smyslu nelze než kladně odpovědět i na shora - poněkud sugestivně - položenou otázku stěžovatelů, tj. - stručněji řečeno - zda je soud povinen při zjišťování obsahu smlouvy použít každé interpretační pravidlo či princip, který jej přiblíží spravedlivému výkladu právního úkonu vzhledem ke všem souvislostem a okolnostem případu. Obecné soudy rozhodující v dané věci se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ shora naznačeným způsobem dostatečně nevypořádaly.
Ve vztahu ke konkrétnímu zkoumanému případu je podle názoru Ústavního soudu zřejmé, že soudy řádně zjistily skutkové okolnosti věci i správně posoudily otázku příslušných právních předpisů, které bylo nutno ve věci aplikovat; zůstaly však se svojí argumentací v podstatě pouze v oblasti práva podústavního a ústavní rozměr věci - při posuzování obsahu předmětné nájemní smlouvy - v zásadě pominuly. Přitom se v daném případě vyskytlo několik okolností, na které stěžovatelé od počátku řízení upozorňovali a pro které by bylo - podle názoru Ústavního soudu - nespravedlivé striktně trvat na závěrech, ke kterým obecné soudy dospěly.
Na prvním místě je třeba vidět skutečnost, že právní předchůdce stěžovatelů, pan H. F., s vysokou pravděpodobností v době uzavírání smlouvy, a to zejména pro svůj věk (86 let), nedisponoval všemi relevantními informacemi a bez dalšího přijal návrh smlouvy předložený vedlejším účastníkem řízení, který je naproti tomu akciovou společností, nepochybně disponující přinejmenším několika odborníky v dané oblasti. Kdo tedy byl - de facto - pars potentior při uzavírání smlouvy, je zřejmé. Nelze tedy vyloučit, resp. je téměř jisté, že se právní předchůdce stěžovatelů ocitl v situaci, kdy předpokládal, že cena nájmu je ve smlouvě stanovena ve výši odpovídající všem právním předpisům (předmětné vyhlášce Ministerstva financí), a že se mu tedy dostane částky reprezentující v tomto smyslu skutečnou hodnotu jeho pozemků. Vůle stran a interpretace smlouvy tak mohla být z uvedených důvodů u osob ji uzavírajících od počátku různá a mohou tomu nasvědčovat i termíny v této smlouvě použité, které lze vykládat nejednoznačně, jak naznačili stěžovatelé.
Zde platí již vícekrát vyslovená teze, že v právním státě se nikdo svých práv dobrovolně a bezúčelně nevzdává. To se týká i této souzené věci. Pokud by se cestou uvedené přílohy k oceňovací vyhlášce jednalo o zvýšení ve výši cca 5-10 %, dalo by se podle názoru Ústavního soudu připustit, že by s tím byl právní předchůdce stěžovatelů s to i konkludentně souhlasit. Nelze však rozumně usuzovat, že by tak byl učinil i tehdy, byla-li ve hře možnost zvýšení až o 100 %; pak je stěží pochopitelné, proč by byl právní předchůdce stěžovatelů proti svým zájmům tak evidentně jednal. Bylo proto namístě k odstranění pochybností tuto skutečnost (např. že se strany dohodly, že pronajímatel nereflektuje na možnost uvedeného zvýšení nájmu) výslovně a jednoznačně zakotvit do smlouvy; to se však nestalo. Naproti tomu Nejvyšší soud v odůvodnění svého (napadeného) usnesení uvedl v zásadě jen to, že - stejně jako obecné soudy - žádnou nejednoznačnost ve smlouvě neshledal a že za těchto okolností nejsou závěry obecných soudů nadměrným formalismem zatíženy. Tento názor však Ústavní soud, jak je z uvedeného patrné, nesdílí. Výše prezentované námitky stěžovatelů, posuzované jednotlivě i ve svém souhrnu, hovoří ve prospěch takového výkladu smlouvy, který mu oni dávají a jejž nelze - podle názoru Ústavního soudu - bez dalšího nereflektovat.
Na těchto závěrech nemohou nic změnit ani názory obsažené ve vyjádřeních k ústavní stížnosti ze strany Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka řízení ZP Otice, a. s., (srov. výše). Tato vyjádření nepřinášejí v argumentační rovině v zásadě nic nového, pouze poněkud jinými slovy obhajují postup soudů v dané věci; zejména zdůrazňují, že bylo přihlédnuto k prý jasným smluvním ustanovením a k výpočtům obsaženým v příloze předmětné smlouvy, jakož i k následné praxi stran, takže tvrzení stěžovatelů, na kterých byla postavena jejich žaloba a která opakují i v ústavní stížnosti, považují za účelová. Posuzuje-li se však zkoumaný případ komplexně, pod zorným úhlem veškerých relevantních okolností (jak je shora uvedeno), pak se pro potřeby spravedlivého rozhodnutí celá situace naprosto nejeví tak jednoznačně, jak uvedená vyjádření prezentují.
Ústavní soud konstatuje, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud ji účastník řízení namítal, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ke shora uvedeným námitkám stěžovatelů však žádný z obecných soudů nezaujal podrobnější stanovisko; soudy v zásadě jen odkázaly na podle nich jasné znění předmětné smlouvy, bez ohledu na to, že taková paušální interpretace, bez rozlišování zvláštností konkrétního případu, je ústavně neakceptovatelná. Tím došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Poněvadž ani Nejvyšší soud neposkytl stěžovatelům ochranu a fakticky podpořil názory soudů nižších, považuje Ústavní soud za odpovídající zrušit i usnesení, jímž bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto. Povinnost všech soudů včetně Nejvyššího soudu chránit základní práva a svobody vyplývá z čl. 4 Ústavy.
Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zcela vyhověno, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.