ECLI:CZ:US:2005:1.US.225.05
sp. zn. I. ÚS 225/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Hlavatým, advokátem, se sídlem Šantrochova 422, 500 11 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. 7 To 112/2004, a proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 2. 2005, č. j. 1091/2004 - ODS - SPZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2005 stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. 7 To 112/2004 (dále jen "usnesení"), s tím, že požaduje, aby Ústavní soud vyslovil, že při projednávání jeho stížnosti podle hlavy sedmé zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád), byl v jeho neprospěch porušen zákon a jeho subjektivní veřejné právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 1, čl. 2 odst. 3, a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a další základní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 3 odst. 3 Listiny a Čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
Dále stěžovatel ústavní stížností napadl sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 2. 2005, č. j. 1091/2004 - ODS - SPZ (dále jen "sdělení"), kterým byl informován o tom, že jeho podnět ke stížnosti pro porušení zákona byl odložen. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zakázal ministrovi spravedlnosti pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit "stav před porušením" tak, že neprodleně podá k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele dle jeho podnětu ze dne 26. 9. 2004, přičemž tuto stížnost pro porušení zákona nevezme zpět.
Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci vyslovuje Ústavní soud, že věcný přezkum stěžovaných zásahů orgánů veřejné moci a přijetí požadovaných výroků jsou vyloučeny, a to z důvodů dále vyložených.
Pokud jde o napadené usnesení, stěžovatel nežádá jeho zrušení, pouze požaduje, aby bylo vysloveno porušení zákona a základních práv a svobod (č. l. 53 str. 2 spisu Ústavního soudu). Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z žádného ustanovení citovaného zákona a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním akademickým výrokům. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud akademickým výrokem bez jakékoliv právní funkce provedl dodatečnou kritiku postupu soudu. K tomu však Ústavní soud oprávněn není (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/05 [nepublikováno]) a v této části musela být ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že i kdyby ústavní stížnost proti usnesení nebyla odmítnuta z uvedeného důvodu, byla by zřejmě odmítnuta jako opožděná, když stěžovatel např. sám uvádí, že podnět k podání stížnosti pro porušení zákona proti usnesení sepsal již 26. 9. 2004, a sdělení Ministerstva spravedlnosti není rozhodnutím o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (jedná se pouze o sdělení - shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 93/03 [nepublikováno]).
Pokud jde stížnost stěžovatele proti sdělení, Ústavní soud shledává, že i když je v ústavní stížnosti obecně možno požadovat vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody případně vyslovení příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práva, nemůže takovýto zákaz či příkaz spočívat v příkazu státnímu orgánu, jak má ve věci rozhodnout. K takovému výroku totiž Ústavní soud není oprávněn. Ústavní soud, pokud jde o způsoby, jakými je oprávněn ingerovat do činnosti orgánů veřejné moci, odkazuje na §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a podotýká, že jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), je povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Za situace kdy navrhovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby Ústavní soud nařídil ministru spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona, nezbývá než konstatovat, že takto konstruovaný požadavek neodpovídá dikci zákona a zjevně vybočuje z mezí daných příslušným ustanovením, v důsledku čehož se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat, a že Ústavní soud podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu není k takovému rozhodnutí příslušný (srovnej usnesení Ústavního soudu II. ÚS 223/03, sp. zn. II. ÚS 335/03, IV. ÚS 706/02, I. ÚS 354/03 [nepublikována]). Proto v této části musela být rovněž ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
Ivana Janů
soudce zpravodaj