ECLI:CZ:US:2003:1.US.354.03
sp. zn. I. ÚS 354/03
Usnesení
I. ÚS 354/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. D. K., advokátkou, proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 6. 5. 2003, č.j. 305/2003-OOD-SPZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným sdělením Ministerstvo spravedlnosti ČR, na základě podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 25. 3. 2002 a dne 1. 12. 2002, ve věci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 1987, sp. zn. 2 T 14/87, po přezkoumání spisového materiálu neshledalo důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1, 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2003, se M. M. (dále jen "stěžovatel") domáhal vydání nálezu, jímž by "Ústavní soud zakázal Ministerstvu spravedlnosti ČR pokračovat v porušování jeho práv a svobod a přikázal mu, aby podal stížnost pro porušení zákona ve věci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 1987, sp. zn. 2 T 14/87". Stěžovatel tvrdil, že shora uvedeným oznámením Ministerstvo spravedlnosti ČR zasáhlo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") za současného porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že každá ze stran musí mít stejnou možnost hájit své zájmy. V podnětech ke stížnosti pro porušení zákona opakovaně uváděl důkazy, které soud při rozhodování o jeho vině neprovedl a zamítl. Navíc napadené oznámení Ministerstva spravedlnosti ČR neobsahuje žádné odůvodnění postupu ministerstva.
Ministerstvo spravedlnosti ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatel ve svých podnětech uváděl stejné argumenty, které namítal v rámci trestního řízení, a které byly soudem vyvráceny. Sám stěžovatel v trestním řízení uvedl, že T. P. zabil proto, že se s ním již nechtěl dopouštět další trestné činnosti. T. P. na něm požadoval, aby zavraždil jeho manželku. Zákonnost odsouzení stěžovatele byla opakovaně přezkoumávána bývalou Generální prokuraturou ČSSR a Nejvyšším státním zastupitelstvím, s tím, že nebyla zjištěna žádná pochybení. Ve věci byly podány již dvakrát návrhy na obnovu řízení, které však byly zamítnuty. Vzhledem k tomu, že podněty ke stížnosti pro porušení zákona byly nedůvodné, byly, v souladu s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, odloženy.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je možné podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti. Z hlediska trestního práva procesního je možno podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat pouze za informaci subjektu oprávněnému k jejímu podání. Ta však nezakládá zákonem stanovené důsledky, tzn. nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, kterou stěžovatel proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě nepodal.
Stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti, v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí. Pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona. Neobstojí proto vývody, podle nichž úvaha ministra spravedlnosti, zda podanému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vyhoví či nikoli, porušuje čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Pravomoc ministra spravedlnosti, svěřená mu bez jakýchkoli omezujících podmínek zákonem (§266 TrŘ), svědčí toliko a výlučně jemu. V této souvislosti je třeba připomenout, že je věcí subjektu oprávněného k podání stížnosti pro porušení zákona, jakou formou oznámí stěžovateli, jak věc z hlediska podnětu ke stížnosti pro porušení zákona posoudil. V daném případě tuto skutečnost oznámilo ministerstvo spravedlnosti stěžovateli napadeným sdělením ze dne 6. 5. 2003, čj. 305/2003-OOD-SPZ.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z uvedeného lze dovodit, že svého práva na přezkoumání rozhodnutí obecných soudů se stěžovatel může účinně domáhat jenom postupem stanoveným v trestním řádu. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona trestní řád k takovémuto "stanovenému postupu" nezařazuje. Stížnost pro porušení zákona je jedním z mimořádných opravných prostředků v trestním řízení. Podání stížnosti pro porušení zákona není obligatorní, ale fakultativní povahy, jak je patrno z ustanovení §266 odst. 1 TrŘ, podle něhož "...může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona". Je tedy plně v pravomoci ministra spravedlnosti, zda podnět k podání stížnosti přijme nebo nepřijme. Přijetí takovéhoto podnětu není právně vynutitelné.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud, s ohledem na petit ústavní stížnosti, poukazuje na ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V něm jsou uvedeny způsoby, jakými je Ústavní soud oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci. V této souvislosti je nutno konstatovat, že i Ústavní soud je povinen, jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny). Domáhá-li se stěžovatel vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud Ministerstvu spravedlnosti ČR "...přikázal, aby podal stížnost pro porušení zákona ve věci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 1987, sp. zn. 2 T 14/87", nezbývá než konstatovat, že takto konstruovaný návrh neodpovídá dikci zákona a zjevně vybočuje z mezí daných citovaným ustanovením. Z tohoto důvodu se jedná o návrh, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat. Pokud by tedy ústavní stížnost neodmítl z důvodů shora uvedených, musel by tak učinit podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu