ECLI:CZ:US:2020:1.US.2260.20.1
sp. zn. I. ÚS 2260/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 65/2020-19 ze dne 13. 5. 2020 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 59 Af 52/2019-29 ze dne 7. 1. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 5. 8. 2020 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, přičemž v uvedeném podání se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí správních soudů. Stěžovatelka zároveň Ústavní soud ve svém podání žádá, aby "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky."
2. Návrh stěžovatelky není možné považovat za řádný, jelikož má řadu obsahových nedostatků [§34 ve spojení s §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a stěžovatelka není pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem (§30 a §31 téhož zákona).
3. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
4. V nyní posuzovaném případě soudce zpravodaj nemá pochybnosti o tom, že náležitého poučení se stěžovatelce již dostalo opakovaně v řadě řízení; stěžovatelka podala mnoho ústavních stížností trpících stejnou vadou a byla o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučena (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 629/16 ze dne 14. 4. 2016 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3437/13 ze dne 21. 1. 2014; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
5. Stěžovatelka si ze stejného důvodu musí být vědoma i toho, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudnímu poplatku a že pro toto řízení přichází v úvahu toliko určení advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, za kterýmžto účelem se navrhovatelka musí sama obrátit na Českou advokátní komoru.
6. Pro neefektivnost dalšího poučování soudce zpravodaj návrh odmítl na základě přiměřené aplikace §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh stěžovatelky na zrušení povinného právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2020
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj