ECLI:CZ:US:2011:1.US.2274.11.1
sp. zn. I. ÚS 2274/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl o. s., se sídlem Praha 1, Žitná 1575/49, zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Nábřeží 599, Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011 č. j. 1 Co 216/2010-32, a výroku I. b/ platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2010 č. j. 31 C 96/2010-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 8. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť měla za to, že jimi byla porušena její práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Městský soud v Praze vydáním v záhlaví citovaného platebního rozkazu zčásti vyhověl návrhu stěžovatelky, jímž se domáhala uložení povinnosti žalovanému - J. T. zaplatit částku 690,12 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného za bezlicenční užití chráněných děl způsobem podle §23 autorského zákona za období 1. 11. 2006 až 18. 5. 2008, když žalovaný jako provozovatel ubytovacího zařízení Vila Bohemia měl v jeho pokojích umístěny televizory (výrok I. a/). Návrhu stěžovatelky, aby žalovanému byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 6420 Kč, městský soud nevyhověl a žalovanému uložil povinnost na náhradě nákladů řízení zaplatit částku ve výši 2220 Kč (výrok I. b/).
Proti tomuto výroku I. b/ o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání, v němž nesouhlasila s postupem městského soudu, který výši náhrady nákladů řízení určil s odkazem na ust. §151 odst. 2 věta prvá za středníkem o.s.ř. ve spojení s §6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ač dle jejího názoru měla být aplikována vyhláška č. 484/2000 Sb. Vrchní soud v Praze vznesené námitky v záhlaví citovaném usnesení shledal nedůvodnými a napadený výrok I. b/ platebního rozkazu dle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků. V odůvodnění svého rozhodnutí soud mimo jiné uvedl, že "pokud jde o výši nákladů, má odvolací zato, že v daném případě bylo namístě na danou věc aplikovat ust. §151 odst. 2 věta prvá za středníkem o.s.ř., přičemž při posouzení okolností případu (absence výzvy k zaplacení před podáním návrhu, chování stěžovatelky i ochota žalovaného plnit) dospěl k závěru, že "za tohoto stavu by se jevilo jako nepřiměřená tvrdost vůči (žalovanému), aby náklady (stěžovatelky), resp. jejich část (odměna advokáta) byla vyčíslena podle vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění." (str. 2 usnesení).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s takovým právním posouzením otázky náhrady nákladů řízení, resp. způsobem určení jejich výše nesouhlasí, neboť dle jejího názoru (podpořeného odkazem na převážnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze či na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008) jí měla být přiznána požadována částka v plné výši, tedy obecné soudy měly postupovat dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nikoliv odkazem na §6 vyhlášky č. 177/1996. V tomto postupu stěžovatelka spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2000 Kč [§202 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009], je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 (či v usneseních sp. zn. I. ÚS 2552/09 nebo sp. zn. II. ÚS 1045/10, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, je ta osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak dříve uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku I. b/ platebního rozkazu městského soudu, jímž jí byly v řízení o návrhu na vydání platebního rozkazu přiznány náklady řízení v celkové výši 2220 Kč, a proti usnesení vrchního soudu, jímž byl napadený výrok potvrzen. Dospěl-li Ústavní soud ve shora uvedených řízeních k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku.
Ústavní soud dodává, že v případě bagatelních částek musí přisvědčit názoru, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému, jak sama uznává, v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí.
Proto Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu), neboť návrh nehájil základní práva stěžovatelky.
Pouze toliko ve formě obiter dictum považuje soudce zpravodaj za vhodné dodat, že městský i vrchní soud při aplikaci §151 odst. 2 o.s.ř. dostály své povinnosti hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlížet i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Jejich způsob výpočtu výše náhrady nákladů řízení o stěžovatelkou podaném návrhu na vydání platebního rozkazu se soudci zpravodaji jeví jako spravedlivý a k dané situaci přiléhavý. Naopak požadavek na přiznání nákladů řízení ve výši (téměř 10x vyšší než nárokovaná částka) uplatňované stěžovatelkou již dle jeho názoru překračuje hranici, kdy je možno občanskoprávní terminologií hovořit o souladu s dobrými mravy. Z ústavněprávního pohledu jde pak o nepřiměřený (neproporcionální) zásah do majetkových práv dlužníka.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj