Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.03.1997, sp. zn. I. ÚS 230/96 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 27/7 SbNU 173 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.230.96

sp. zn. I. ÚS 230/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti O. K. proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 2. 2. 1996, sp. zn. 3 T 363/95, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. 7 To 260/96, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Citovaným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov byli obžalovaní L. B. a O. K. uznáni vinnými, že dne 6. 5. 1994 vnikl L. B. v obci K. do krejčovské dílny firmy R., jejíž majitelkou je M. Š., a založil v ní požár. V důsledku požáru prý vznikla škoda ve výši 208 800 Kč na poškozených a zničených šicích strojích, 389 760 Kč na zničeném a poškozeném materiálu a zařízení a 378 667 Kč poškozením budovy. K uvedenému jednání prý L. B. navedl stěžovatel O. K., který měl s majitelkou krejčovské dílny M. Š. neshody a za spáchání tohoto trestného činu L. B. údajně slíbil odměnu 30 000 Kč. Tím spáchal L. B. trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1 trestního zákona a O. K. týž trestný čin ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Za toto jednání okresní soud L. B. odsoudil podle ustanovení §179 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku a O. K. podle stejného ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Oba obžalovaní byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou a byla jim uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené M. Š. způsobenou škodu zaplacením částky 598 560 Kč. V odůvodnění tohoto rozsudku soud zejména uvedl, že L. B. se v přípravném řízení i při hlavním líčení k trestnému jednání v plném rozsahu doznal. Zapálení krejčovské dílny údajně inicioval O. K., který po L. B. požadoval buď vrácení dřívějšího dluhu ve výši 22 000 - 25 000 Kč nebo podpálení dílny v K. Pokud by prý L. B. na některou z těchto možností nepřistoupil, vyhrožoval mu O. K. zabitím. L. B. byl výhrůžkám O. K. údajně vystaven i během svého pobytu ve vazbě, a to prostřednictvím dvou příslušníků vězeňské služby, kteří prý na něj opakovaně činili nátlak, aby "na O. K. nic neříkal". Podle názoru okresního soudu stěžovatele O. K. usvědčila především výpověď L. B., jenž podrobně popsal, jak jej stěžovatel ke spáchání trestného činu naváděl. Nepřímo jej prý usvědčovala i výpověď S. Š. (přítelkyně L. B.), která potvrdila též to, že na L. B. byl v době jeho vazby vyvíjen nátlak, aby vypovídal podle představ O. K. Obdobně prý stěžovatele usvědčovala i výpověď poškozené M. Š., která uvedla, že jí stěžovatel opakovaně vyhrožoval fyzickou likvidací a "podpálením baráku", což potvrdili i další svědci. Tyto výhrůžky M. Š. ohlásila policii. Krajský soud v Brně tento rozsudek na základě podaných odvolání přezkoumal a dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech, a nepochybil ani při jejich hodnocení, a to v části výroku o vině i o trestu. Protože prý bylo jednání obou obžalovaných správně kvalifikováno i právně, zamítl krajský soud usnesením obě podaná odvolání jako nedůvodná. Obě citovaná rozhodnutí okresního a krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní uvedl, že oba soudy svými rozhodnutími porušily ustanovení §2 odst. 1, 4, 5, 6 a 12, §254 odst. 1 a §256 trestního řádu. Dále prý byla porušena stěžovatelova základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl. 36, v čl. 37 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se podrobně zabýval tvrzením, že prý soud první instance neprovedl všechny potřebné a dostupné důkazy, řádně celou věc neobjasnil a i důkazy provedené hodnotil zaujatě a dopustil se závažných procesních pochybení. Okresní soud neprovedl výslech svědkyně L. F., protože se prý zdržovala v lázních. Dále nevyslechl svědkyni M. T. a neprovedl důkaz trestním spisem, týkajícím se trestního stíhání členů vězeňské služby M. O. a K. C., kteří údajně na L. B. vyvíjeli nátlak v době jeho vazby. M. O. a K. C. nebyli vyslechnuti ani jako svědci. Rovněž nevyslechnut zůstal svědek J. T., který s L. B. opakovaně hovořil v době jeho pobytu ve vazební věznici a své svědectví soudu sám nabídl. Soud měl přibrat do řízení i znalce z oboru psychologie za účelem posouzení věrohodnosti spoluobžalovaného L. B., jehož výpověď prý představuje jediný přímý důkaz proti stěžovatelovi a obsahuje celou řadu rozporů. Dále stěžovatel zpochybňuje posudek znalce J. B., neboť se prý jedná o osobu, která byla s poškozenou M. Š. v přátelském a obchodním vztahu, a lze mít proto o jeho objektivnosti a nestrannosti vážné pochyby. Tím soud údajně porušil ustanovení §106, 109 a 11 odst. 1 trestního řádu a ustanovení §11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, podle nichž znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Stěžovatel dále uvádí, že v době požáru na provozovně nebylo takové množství materiálu a tolik strojů, kolik je uvedeno ve znaleckém posudku, že účetní hodnota strojů byla nižší a že i v dalších směrech byla způsobená škoda podstatně menší, než bylo uvedeno ve znaleckých posudcích. Podle názoru stěžovatele mohla poškozené vzniknout škoda maximálně kolem 50 000 Kč. Stěžovatel rovněž namítá, že se mu L. B. úmyslným podpálením provozovny buď chtěl pomstít za předchozí dluh nebo provozovnu podpálil po dohodě s poškozenou, která ji předtím pojistila a tímto způsobem údajně řešila svou finanční situaci. L. B., který je recidivistou, prý dělal vše pro to, aby se zbavil viny a snažil se jiné navést ke křivému svědectví. Soud prý rovněž pochybil v tom, že svědka C. (příslušníka vězeňské stráže) označil za nevěrohodného a že vůbec nevyslechl svědka O. (rovněž příslušníka vězeňské stráže), kteří měli L. B. ovlivňovat. Soud údajně chybně vyhodnotil i svědecké výpovědi svědků K., K. a "Sobotky" ("Sobotka" bylo smyšlené příjmení podle ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu). V případě svědka "Sobotky" prý byl porušen trestní řád, neboť státní zástupkyně a oba obžalovaní při hlavním líčení dne 2. 2. 1996 souhlasili s výslechem svědka Sobotky, a nikoliv s přečtením protokolu o jeho výpovědi. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že výrokem soudu prvního stupně učiněným u hlavního líčení dne 2. 2. 1996 byl prý uznán vinným "skutkem dle obžaloby", zatímco v písemném vyhotovení rozsudku je skutek popsán odlišně, a to zejména co do výše hodnoty majetku, ohroženého požárem. Rozsudek prý byl tedy vyhlášen v jiném znění, než je jeho písemné vyhotovení. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že okresní soud neprovedl všechny dostupné důkazy, nezjistil správně skutkový stav a nesprávně rozhodl o trestu i náhradě škody. Řízení, předcházející vynesení rozsudku, prý navíc provázely vážné procesní vady. Krajský soud údajně napadený rozsudek nepřezkoumal a nezabýval se konkrétními námitkami, vznesenými v odvolání. Odůvodnění usnesení krajského soudu je prý nepřezkoumatelné, neboť se nezabývalo konkrétními podněty, obsaženými v odvolání. Krajský soud tedy neodstranil pochybení okresního soudu, nesplnil svou přezkumnou povinnost a v konečném důsledku tím porušil stěžovatelovo základní právo - právo na spravedlivý proces. Toto právo údajně porušil i okresní soud. Stěžovatel proto navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí obecných soudů a zároveň Ústavní soud žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a tím i trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální požadavky a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně a vedlejší účastníci řízení - Krajské státní zastupitelství v Brně a poškozená M. Š. Spoluobžalovaný L. B. se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že orgány činné v trestním řízení - a tedy i soud - nezjišťují úplný skutkový stav, ale pouze skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Otázka rozsahu zjišťovaných skutečností stejně jako otázka jejich právního posouzení a zhodnocení je pak věcí vnitřního přesvědčení soudců. Okresní soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že soud první instance postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 trestního řádu tak, "aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí". Soud hodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Odvolací soud prý postupoval v souladu s ustanovením §254 odst. 1 trestního řádu a se základními zásadami trestního řízení. Obsah ústavní stížnosti je údajně totožný s podaným odvoláním. K námitce ohledně navrhovaného výslechu svědkyň L. F. a M. T. krajský soud uvádí, že jejich výslech před soudem byl nadbytečný, a to s ohledem na jejich výpovědi z přípravného řízení a na listinné důkazy, jež je potvrzovaly. Ohledně M. O. a K. C. soud zjistil, že oba již byli pravomocně odsouzeni za trestnou činnost "ve vztahu k spoluobžalovanému L. B.". V této souvislosti je prý nadbytečný i výslech svědka J. T., a to i s ohledem na charakteristiku jeho osoby. Stejně nadbytečným se údajně jeví přibrání znalce z oboru psychologie za účelem posouzení věrohodnosti L. B., neboť jmenovaný už byl posuzován psychiatry. Za nedůvodné pokládá soud také námitky stěžovatele ohledně údajného vztahu znalce J. B. k poškozené M. Š., neboť ty prý ze spisového materiálu jasně nevyplývají. Krajský soud se neztotožnil ani s dalšími námitkami stěžovatele, týkajícími se vyčíslení škody, hodnocení L. B. a údajné nevěrohodnosti některých dalších svědků a odkázal na způsob hodnocení těchto důkazů okresním soudem, jemuž prý z procesního hlediska nelze nic vytknout. Závěrem krajský soud konstatuje, že oba obecné soudy rozhodovaly v souladu se stavem věci i se zákonem, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Krajský soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Krajské státní zastupitelství se ve vyjádření k ústavní stížnosti domnívá, že napadenými rozhodnutími soudů nebyla porušena stěžovatelova základní práva a že ústavní stížnost je svým obsahem spíše podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Proto krajské státní zastupitelství navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti a sděluje, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Vedlejší účastnice M. Š. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ji pokládá za zcela nedůvodnou. Celé trestní řízení prý probíhalo v souladu s trestním řádem, stěžovatel nebyl vzat do vazby, měl po celou dobu trestního řízení obhájce a obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem i s Listinou. Nebyla prý proto porušena stěžovatelova základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 2, v čl. 37 odst. 2 a 3 a v čl. 40 odst. 2 Listiny. K jednotlivým námitkám stěžovatele M. Š. Ústavnímu soudu sděluje, že zdravotní stav svědkyně F. neumožňoval její výslech u soudu a tento důkazní návrh byl údajně podán pouze ve snaze působit průtahy v řízení. Podle názoru M. Š. soud správně označil výslechy svědkyň F., T. a svědků M. O. a K. C. jako nadbytečné. M. O. a K. C. byli prý dne 14. 6. 1996 rozsudkem Městského soudu v Brně "uznáni vinnými trestnými činy, kdy předmětem jejich jednání mělo být právě nucení L. B. ke změně výpovědi ve prospěch stěžovatele". K navrhovanému svědectví J. T. M. Š. uvádí, že se jedná o několikanásobného recidivistu, který měl za "slušný peníz" vypovídat to, co po něm chtěl stěžovatel. Ohledně věrohodnosti výpovědí L. B. M. Š. upozorňuje na to, že podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie L. B. netrpí žádnou nemocí či poruchou a rozpoznávací a ovládací schopnosti mu zůstaly zachovány. Drobné rozpory a nepřesnosti ve výpovědích L. B. nepokládá za důvod k jejich zpochybnění, ale naopak je chápe jako potvrzení toho, že se jedná o výpovědi pravdivé, neboť v opačném případě by je byl více precizoval. K údajně přátelskému vztahu ke znalci J. B. M. Š. uvádí, že jejich vztah je dán pouze blízkostí oborů, v nichž oba pracují, a že jej nelze označit ani za přátelský, ani za nepřátelský. Obdobný vztah prý existuje i mezi stěžovatelem a J. B. Ohledně zpochybňování některých svědeckých výpovědí stěžovatelem zastává M. Š. názor, že hodnocení důkazů nemůže být předmětem ústavní stížnosti, že stěžovatel účelově zkresluje výsledky dokazování a že jeho tvrzení často odporují logice. Údajně neexistují ani stěžovatelem uváděné rozpory v počtu poškozených strojů ani ve vyčíslení škody na materiálu a dalších škod. M. Š. zcela popírá, že by k zapálení provozovny mohlo dojít po její dohodě s L. B. Podle jejího tvrzení jí zapálení provozovny nemohlo přinést žádný zisk, neboť jí vznikly existenční problémy, plynoucí ze vzniklé škody, z výpadku výroby a ze ztráty trhů. Naopak stěžovatel prý tímto trestným činem zničil konkurenci a dostal se na uvolněné trhy. Závěrem svého vyjádření M. Š. navrhla zamítnutí ústavní stížnosti a uvedla, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků a vedlejších účastníků od tohoto jednání upustil. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími soudů byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl. 36, v čl. 37 a v čl. 40 odst. 2 Listiny. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 36 odst. 1 (další odstavce tohoto ustanovení v souzené věci nepřipadají v úvahu) každý se může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3 (jiné odstavce z povahy věci rovněž nepřipadají v úvahu) všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Podle čl. 40 odst. 2 každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Stěžovatel dále uvádí, že citovanými rozhodnutími byla porušena ustanovení §2 odst. 1, 4, 5, 6 a 12 a §254 odst. 1 a §256 trestního řádu. Stěžovatelovy námitky, obsažené v ústavní stížnosti, se soustřeďují zejména na tři základní otázky. Za prvé spatřuje stěžovatel pochybení soudů v tom, že nebyly provedeny všechny potřebné výslechy a důkazy. Za druhé namítá, že provedené důkazy byly hodnoceny zaujatě, a nikoliv spravedlivě a nestranně. Konečně za třetí stěžovatel uvádí, že se soudy dopustily i jiných procesních pochybení. K námitkám stěžovatele, že nebyly provedeny všechny potřebné výslechy a důkazy, Ústavní soud především konstatuje, že mu zásadně nepřísluší "přehodnocovat hodnocení důkazů", které provedly obecné soudy. To se v podstatě týká i této skupiny námitek. Stěžovateli však nelze, pokud jde o tuto otázku, přisvědčit ani po stránce věcné. Ohledně svědkyně L. F. se dopouští omylu, pokud se domnívá, že hlavním důvodem, proč nebyla vyslechnuta soudem, byl její pobyt v lázních. Jak vyplývá z příslušného soudního spisu (č.l. 484), podle přiložené lékařské zprávy z 15. 1. 1996, měla L. F. závažné cévní onemocnění, jehož léčba trvala několik měsíců a z toho důvodu nebyla schopna zúčastnit se jako svědkyně hlavního líčení. V případě svědkyň L. F. a M. T. navíc není důvodu zpochybňovat názor soudů (viz např. vyjádření krajského soudu), že jejich výslech před soudem by byl nadbytečný, a to s ohledem na jejich výpovědi z přípravného řízení a na další důkazy. Ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti řádně nezdůvodnil, jakým způsobem by mohl soudní výslech obou svědkyň ovlivnit konečné rozhodování soudů. Rovněž ohledně navrhovaných svědeckých výpovědí M. O. a K. C. není důvodu se domnívat, že by nevyslechnutím těchto svědků soudy pochybily. Jak vyplývá z vyjádření M. Š. a jak zjistil i Ústavní soud, oba jmenovaní byli dne 14. 6. 1996 odsouzeni k trestu odnětí svobody za to, že se jako pracovníci Vězeňské správy České republiky Vazební věznice Brno - Bohunice podíleli na maření vyšetřování trestné činnosti spoluobžalovaného L. B. Ústavní soud i s ohledem na toto zjištění nevidí rozumný důvod k námitce, že by nevyslechnutím těchto dvou svědků soud porušil stěžovatelova základní práva a svobody. Nic takového z trestních spisů obecných soudů neplyne. Rovněž pokud soudy považovaly za nadbytečný výslech J. T., nemá Ústavní soud za to, že by tento názor měl být v řízení o ústavní stížnosti zpochybňován. Okresní soud neporušil stěžovatelova základní práva ani tím, že nepožádal o vyšetření duševního stavu L. B. znalce z oboru psychologie. Podle ustanovení §116 odst. 1 trestního řádu je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy dva znalci z oboru psychiatrie. To se také stalo a pokud soud považoval příslušný znalecký posudek za dostatečný, není důvodu se domnívat, že pochybil nebo že dokonce porušil zákon. Ohledně údajných rozporů ve výpovědích L. B. nezbývá než dodat, že vysvětlení těchto rozporů bylo předmětem dalšího dokazování a bylo věcí obecných soudů posoudit, zda se skutečně o rozpory jedná a pokud ano, jaký mají význam. Ke druhé skupině stěžovatelových námitek, týkajících se údajného zaujatého hodnocení provedených důkazů soudy, lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu znovu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (nález III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Tyto námitky proto Ústavní soud blíže nepřezkoumával, takže i v této části je ústavní stížnost nedůvodná. Třetí skupina stěžovatelových námitek se týká jiných údajných procesních pochybení obecných soudů. Stěžovatel uvádí, že okresní soud porušil trestní řád tím, že oba obžalovaní při hlavním líčení dne 2. 2. 1996 souhlasili toliko s výslechem svědka "Sobotky", a nikoliv s přečtením protokolu o jeho výpovědi a že tedy měl být tento svědek vyslechnut soudem. Podle ustanovení §211 odst. 1 trestního řádu lze v hlavním líčení místo výslechu svědka číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Jak bylo zjištěno z příslušného protokolu o hlavním líčení (č.l. 490), státní zástupkyně i oba obžalovaní souhlasili s výslechem tohoto svědka. Poté, co okresní soud vyhlásil usnesení o čtení svědecké výpovědi "Sobotky", obžalovaní - jak bylo zaprotokolováno - k tomuto usnesení neměli připomínek a poté neučinili ani další důkazní návrhy. Z celkového kontextu průběhu hlavního líčení proto vyplývá, že proti čtení svědecké výpovědi svědka "Sobotky" nebyly stranami řízení vzneseny žádné námitky a jejich souhlas s čtením uvedené výpovědi lze tedy dovozovat. Není proto důvodu se domnívat, že by okresní soud svým postupem v tomto směru porušil citované ustanovení trestního řádu a stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud i na základě seznámení se s protokolem o výslechu svědka "Sobotky" z přípravného řízení (č.l. 269), z něhož vyplývá, že svědek (který se označil za přítele O. K.) pouze dosvědčil "útržky rozhovoru dvou mužů u vedlejšího stolu" v jednom baru, přičemž jeden z těchto mužů měl přibližně říci: "O. udělal nějaký podraz a odskáče si to." Stejný muž prý, podle tvrzení O. K., O. K. "nabízel ochranu, nebo něco takového". Lze tedy důvodně předpokládat, že ani výslech svědka "Sobotky" před soudem by neznamenal zásadní přínos k osvětlení celého případu, takže okresní soud nepochybil, když se rozhodl svědka "Sobotku" nevyslýchat a spokojil se pouze s přečtením jeho svědecké výpovědi. Z postupu, který obecný soud v této otázce zvolil, proto podle názoru Ústavního soudu nelze dovozovat, že by trestní řízení proti stěžovateli nebylo jako celek řízením spravedlivým. Rovněž jako nedůvodná se jeví namítaná podjatost a neobjektivnost soudního znalce J. B. Stěžovatel nepředložil a ani neoznačil žádné relevantní důkazy o tom, že v souzené věci lze mít vážné pochyby o znalcově objektivnosti a nestrannosti. Stěžovatelovy argumenty se pohybují v oblasti nepodložených hypotéz a pokud obecné soudy neshledaly důvody, které by nestrannost J. B. zpochybňovaly, nedomnívá se ani Ústavní soud, že by obecné soudy porušily příslušná ustanovení platných procesních předpisů. Sám J. B. ve vyjádření k této věci, jež si vyžádal Ústavní soud, uvedl, že s M. Š. byl od roku 1992 v obchodním vztahu a do 30. 6. 1993 její firmě pronajímal šicí stroje a žehlicí techniku a opravy a servis provádí nadále. Úhrada faktur za tyto služby nebyla provedena vždy v termínu splatnosti a tato záležitost byla vyrovnána po jednání s M. Š. J. B. uvedl, že s M. Š. neudržuje vztahy přátelské, nýbrž pouze vztahy obchodní a po požáru dílny v K. M. Š. žádné stroje nezapůjčil. Ohledně soudního odhadu J. B. prohlásil, že od M. Š. obdržel seznam strojů s udáním cen a při obhlídce ohořelých strojů byl přítomen pracovník Pojišťovny MORAVA, a.s., Brno. Ústavní soud v této souvislosti považuje za významnou i skutečnost, že znalce B. nenavrhla poškozená M. Š. (jak vyplývá i z jejího vyjádření k ústavní stížnosti), ale že byl přibrán vyšetřovatelem policie ČR (č.l. 368). Je rovněž zcela přirozené, že osoby podnikající v určitém regionu a ve stejném nebo podobném předmětu podnikání se navzájem znají a že mezi nimi existují obchodní kontakty. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že je za této situace znalec v souzené věci předpojatý. Stěžovatel dále napadá usnesení krajského soudu pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. Uvádí, že krajský soud napadený rozsudek okresního soudu nezhodnotil, nezabýval se konkrétními námitkami, vznesenými v odvolání a neodstranil údajná pochybení okresního soudu. Ani v tomto směru však ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel se dopouští omylu, pokud zaměňuje právo na spravedlivý proces za úspěch v soudním řízení. Jestliže totiž krajský soud v souzené věci "neodstranil" údajná pochybení okresního soudu a naopak obě podaná odvolání zamítl, neznamená to, že porušil stěžovatelovo základní právo, ale že se pouze neztotožnil se stěžovatelovými argumenty. Stěžovatel se rovněž mýlí, jestliže tvrdí, že krajský soud rozsudek okresního soudu nepřezkoumal. Z kontextu ústavní stížnosti je zřejmé, že se tato námitka ve skutečnosti týká nikoliv tohoto tvrzení, nýbrž pouze toho, že se - podle názoru stěžovatele - krajský soud v odůvodnění svého usnesení nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele, uplatněnými v odvolání. Přestože lze konstatovat, že toto odůvodnění mělo být obsáhlejší a mělo se danou věcí zabývat podrobněji, uvedená námitka se zřetelem k průběhu řízení neznamená, že by byl proces proti stěžovateli jako celek nespravedlivý. Stejně nedůvodným se jeví stěžovatelem namítaný údajný rozpor mezi výrokem o vině, učiněným soudem první instance při hlavním líčení dne 2. 2. 1996 (č.l. 492 p.v.), kdy prý byl O. K. uznán vinným "skutkem dle obžaloby", a mezi písemným vyhotovením rozsudku, které se od obžaloby odlišuje. Ústavní soud tento rozpor neshledal a naopak konstatoval, že vyhlášená, v protokolu a hlavním líčení obsažená, a později písemně vyhotovená znění rozsudku, jsou identická, takže se stěžovatel dopouští omylu, jestliže tvrdí, že "rozsudek byl vyhlášen v jiném znění než je písemné vyhotovení". Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo o právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno, neboť stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní návrhy, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování (a to i formou znaleckých posudků), a podobně. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části pouze opakují tvrzení, uplatněná již v odvolání ke krajskému soudu. V této souvislosti je namístě znovu poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (nález III. ÚS 23/93). Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, uvedená v ústavní stížnosti. Z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny), jež ostatně náležitě využil. Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení zajištěnou právní pomoc obhájcem a jeho rovné postavení (ve srovnání s ostatními stranami řízení) nebylo nijak dotčeno; opak nelze ze spisu dovodit a stěžovatel to ani blíže nekonkretizoval (čl. 37 odst. 2, 3 Listiny). Konečně lze konstatovat, že z obsahu spisu nelze usuzovat na to, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Ostatně ani tuto výtku stěžovatel nijak nedoložil ani nespecifikoval. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími okresního a krajského soudu nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost zcela zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. března 1997