ECLI:CZ:US:2016:1.US.2324.16.1
sp. zn. I. ÚS 2324/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Pospíšilové, zastoupené Mgr. Luďkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 131/61, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 18. května 2016 sp. zn. 1 VZN 239/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno její právo vyplývající z čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručená základní práva jejích dětí vyplývající z ustanovení čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "KSZ") ze dne 17. 2. 2016. vydaným pod č. j. 4 KZN 1042/2014-563, byl zamítnut návrh stěžovatelky učiněný podle §31 odst. 1 trestního řádu na vyloučení státní zástupkyně JUDr. Ivety Eichlerové z vykonávání úkonů trestního řízení, které stěžovatelka iniciovala. Podle stěžovatelky je jmenovaná státní zástupkyně subjektivně i objektivně podjatá. Subjektivně proto, že neučinila kroky, které by vedly k odstranění pochybností v činnosti policejního orgánu a výkonu dozoru, a že lze s vyšší mírou pravděpodobnosti dovodit, že si dozorující státní zástupkyně vytvořila zaujatý pohled na věc. Objektivní podjatost dovodila stěžovatelka z toho, že v případě, že by došlo ke sdělení obvinění, pak by dětem vznikl vůči státu nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a České republice, jako zaměstnavateli dozorové státní zástupkyně, nárok na náhradu škody vůči ní. Pokud by došlo k odsouzení podezřelého, pak by to prostřednictvím náhrady škody mělo citelný dosah do její majetkové sféry. Napadeným usnesením pak Vrchní státní zastupitelství v Olomouci zamítlo stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského státního zastupitelství jako nedůvodnou.
3. Stěžovatelka ve svém ústavní stížnosti uvedla, že postup orgánu činných v trestním řízení stěžovatelka iniciovala tím, že u Okresního státního zastupitelství Brno - venkov podala dne 30. 9. 2013 trestní oznámení na otce svých dětí, a to pro trestné činy, kterých se měl dopustit vůči ní a vůči nezletilým dětem. Následně byla věc z důvodu věcné nepříslušnosti postoupena Policii ČR, Krajské ředitelství policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality - 2. oddělení. Kounicova 24, 611 32 Brno, pod č. j.: KRPB-247515-112/TČ-2013-060072-ŠEV. Po celou dobu, kdy byla věc vedena na Policií ČR, Krajské ředitelství policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality - 2. oddělení, Kounicova 24, 611 32 Brno, pod č. j.: KRPB-247515-112/TČ-2013-060072-ŠEV, nebylo stěžovatelce umožněno nahlédnout do trestního spisu s odůvodněním, že by to mohlo ohrozit výsledky vyšetřování, a to přestože byla v postavení zvlášť zranitelné oběti dle zákona o obětech trestných činů. Po šestnácti měsících prověřování byla věc ohledně trestných činů otce dětí stěžovatelky vůči nezletilým dětem, dne 30. 1. 2015 odložena s tím, že se trestné činy nestaly. Poté byla podle stěžovatelky ze strany Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "NSZ") zjištěna závažná pochybení v činnosti KSZ v Brně. Jako opatření k nápravě zjištěných pochybení bylo KSZ v Brně uloženo odejmout tuto věc policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu. Krajskému státnímu zástupci pak bylo ponecháno ke zvážení přidělení věci k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení jinému státnímu zástupci oproti stávající státní zástupkyni.
4. Ve své ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí o nepodjatosti státní zástupkyně stěžovatelka zdůrazňuje zásah do svých základních práv a do základních práv svých dětí (srov. bod 1 tohoto usnesení) a doplňuje, že ačkoli nebyla zbavena rodičovské způsobilosti, tak v trestním řízení trvajícím více než dva roky, ve kterém jsou prověřovány trestné činy, které měly být spáchány na jejích dětech, není stěžovatelka dostatečně informována o stavu řízení. Dále stěžovatelka poukazuje na své právo na spravedlivý proces a tvrdí, že příslušná státní zástupkyně měla být vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení proti otci jejích dětí. Svou ústavní stížnost stěžovatelka dále doplnila podáním ze dne 3. 10. 2016, v němž vyjadřuje nesouhlas s výsledky znaleckých posouzení otce svých dětí.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo. (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016). Citovaná judikatura je přiměřeně použitelná i na případ rozhodování o podjatosti či nepodjatosti příslušné státní zástupkyně.
8. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušné státní zástupkyně či možnost obrátit se na nadřízené orgány se stížností proti výsledku zůstává zachována i nadále. Není též vyloučeno, že napadená státní zástupkyně bude postupovat v souladu s představami stěžovatelky. V dané procesní situaci nelze napadené usnesení Vrchního státního zastupitelství považovat za konečné rozhodnutí o podnětu stěžovatelky, která má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců, což je nyní posuzované věci velmi podobné.
9. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení o jejím trestním oznámení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
10. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka