ECLI:CZ:US:2017:1.US.2327.16.1
sp. zn. I. ÚS 2327/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka a o ústavní stížnosti Jiřího Ševčíka, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze, Kolínská 13, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 83/2016-93 ze dne 11. dubna 2016, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejší účastnice České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal částky 66 666 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za průtahy v exekučním řízení a za nezákonná rozhodnutí. Obvodní soud mu z části vyhověl a za průtahy stěžovateli přiznal 22 500 Kč. K odvolání vedlejší účastnice městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu v této části zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti nelze délku řízení považovat za nepřiměřenou. Věc sice nebyla skutkově složitá, byla však souzena soudy všech článků soudní soustavy v době, kdy nebyla ustálená judikatura. Stěžovateli vyhověl až Nejvyšší soud s odkazem na sjednocující rozhodnutí velkého senátu, takže věc lze považovat za právně složitou. Stěžovatel se sice na délce řízení nijak nepodílel, nepřispěly k ní ani soudy svou nečinností (při předkládání spisů nadřízeným soudům). Důležitost věci byla pro stěžovatele spíše nižší, protože proti němu bylo vedeno větší množství exekucí. Městský soud tak postup soudů v exekučním řízení neshledal nesprávným (nepřiměřeně dlouhým).
2. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že exekuční řízení nemělo vůbec probíhat, z povahy věci tedy bylo nepřiměřeně dlouhé. Věc nebyla právně složitá, již podle judikatury Ústavního soudu závazné, v té době bylo zřejmé, že pravomoc rozhodce vydat rozhodčí nález lze zkoumat i v exekučním řízení. Odvolací soud také hodnotil průtahy exekučního řízení při předkládání spisu v rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Ústavní soud k právům plynoucím z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod již dříve uvedl, že ústavní či zákonné předpisy nedávají žádnou exaktní metodu, jak určit výši kompenzace. Zákon č. 82/1998 Sb. v §31a odst. 2 a 3 toliko vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna. Posouzení těchto kritérií je tedy primárně otázkou výkladu a užití podústavního práva, k němuž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551)].
5. Prostý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, případně s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, ústavní stížnost do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Je nezbytné, aby rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy aby v něm byla dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Za relevantní hledisko přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze nakonec považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o jeho výši nelze považovat za extrémní v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 (N 116/65 SbNU 535) a v něm citovanou judikaturu].
6. V projednávané věci stěžovatel nesouhlasil s hodnocením časového úseku pro předložení spisu s odvoláním a dovoláním nadřízenému soudu a s hodnocením složitosti věci. Obojí je otázkou výkladu podústavního práva, přičemž samotná skutečnost, že stěžovatel a nalézací soud hodnotí dobu předložení spisu odlišně od soudu odvolacího, ústavní význam nemá.
7. Totéž platí ve vztahu ke složitosti věci. Otázky významné pro posouzení věci byly dvakrát předmětem rozhodování velkého senátu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, č. 121/2011 Sb. NS, a sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013, č. 92/2013 Sb. NS). Zabýval se jimi opakovaně i Ústavní soud. Stěžovatel má v této souvislosti pravdu, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Závaznost v tomto smyslu má mnoho podob a procesních důsledků [srov. výklad v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465) a komentářovou literaturu], přičemž Nejvyšší soud je povinen tato závazná rozhodnutí respektovat i bez předložení věci velkému senátu [nález sp. zn. IV. ÚS 402/15 ze dne 8. 6. 2015 (N 105/77 SbNU 539)]. Nelze však zároveň pominout, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících mimo jiné do pravomoci civilních soudů (čl. 92 Ústavy). Z této pozice mu náleží pravomoc (a povinnost) sjednocovat civilní judikaturu s ohledem na všechny souvislosti zákonné úpravy a rozhodování obecných soudů (§14 zákona o soudech a soudcích), což Ústavní soud z povahy věci a ze svého čl. 83 Ústavy vymezeného postavení jako soudního orgánu ústavnosti (nikoliv prosté zákonnosti) činit nemůže. Závazný názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu nemusí a zpravidla ani nemůže odstranit veškeré sporné otázky v jejich souvislostech - jejich řešení v rovině podústavního práva náleží ex constitutione Nejvyššímu soudu.
8. Byla-li tedy otázka rozhodná pro posouzení věci stěžovatele předmětem rozhodování velkého senátu, nemůže Ústavní soud bez konkrétních a závažných důvodů odmítnout postup Nejvyššího soudu podle §20 zákona o soudech a soudcích s tím, že nebyl potřeba, neboť věc již byla závazně vyjasněna a byla tudíž právně "jednoduchá". Takový postup by byl v rozporu s dělbou pravomocí mezi Nejvyšší a Ústavní soud a principem vzájemného respektu mezi ústavními orgány České republiky. Závažný důvod by mohl být představován například nedodržením kasační závaznosti nálezu Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665) ve vztahu k Nejvyššímu správnímu soudu], nebo zřejmým nerespektováním závaznosti precedenční (již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 402/15). V projednávané věci tak závažné důvody Ústavní soud neshledal. Nelze tudíž odmítnout závěr obecných soudů v projednávané věci, že věc byla právně složitá.
9. Stěžovatel k ústavní stížnosti také přiložil jiné rozhodnutí městského soudu, v němž soud označil exekuční řízení trvající 20 měsíců za nepřiměřené. Zjevně však jde o věc skutkově a právně nesrovnatelnou, neboť odkazované rozhodnutí se týká průtahů způsobených postupem exekutorky, která nerespektovala ve věci vydaný nález Ústavního soudu (a která byla pro svůj postup shledána vinnou kárným proviněním).
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu