ECLI:CZ:US:1999:1.US.233.96
sp. zn. I. ÚS 233/96
Usnesení
I. ÚS 233/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele D., zastoupeného advokátem Mgr. I.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, sp. zn. 16 Co 286/95, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 1995, sp. zn. 6 C 346/91, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10. Současně žádá, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 1995, č j. 6 C 346/91-91, bylo o žalobě A) J.Š., B) A.B., C) O.J. proti žalovanému D., o uzavření dohody o vydání věcí rozhodnuto takto:
I. Žalovaný - nyní stěžovatel - je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání těchto nemovitostí:
- parc. č. 4078/2 o výměře 7244 m2
I. ÚS 233/96
výměře 9256 m2 je nyní vedena na listu vlastnictví č. 647 pod parc. č. 4078/2 o výměře 7244 m2 a dalšími parcelními čísly". Odvolací soud rovněž provedl místní ohledání závodu stěžovatele v P. Tato zjištění jen doplňují důkazy, které provedl soud prvního stupně a nejsou s nimi v rozporu. Podle zjištění obou soudů nebyly na nynějším pozemku č. 4078/2 po jeho odnětí zřízeny stavby, které by bránily vydání pozemku in natura. Pozemek již v době odnětí nepochybně sloužil jako provozní prostora areálu, byly pod ním podzemní garáže, byl na něm skladován materiál a i vzhledem k tehdejší dislokaci plnil komunikační funkci. Obdobně i u nově vzniklých pozemků č. 4078/9 a 4078/14, jejichž vznik vyplynul právě z výstavby plechových demontovatelných hal, platí, že nešlo o "zřízení stavby" ve smyslu restitučního předpisu (zák. č. 403/1990 Sb.). Pokud jde o pozemek č. 4078/15, pak v řízení vyšlo skutkově najevo, že na něm byla co do své konstrukční podstaty ještě před odnětím vystavěna zděná budova skladu, přístavba trafostanice jen stěží mohla mít za následek vznik stavby nové a trafostanice nemůže přestavovat samostatnou věc jako stavbu. Proto odvolací soud po doplnění vyhovujícího výroku o geometrický plán (v zájmu zajištění materiálních předpokladů vykonatelnosti rozhodnutí) napadený rozsudek v rozsahu jeho přezkumu potvrdil jako správný.
Odvolací soud dospěl k názoru, že zjištěné skutečnosti nebrání důvodnosti nároku na vydání věci ve smyslu ust. §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb., dle nějž pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Odvolací soud především z hlediska právního upozornil na zákonnou konstrukci důsledků změn stavu odňaté věci podle zák. č. 403/1990 Sb., dle níž na rozdíl od zák. č. 87/1991 Sb., změny původního stavebně technického charakteru budov nejsou v případě restitučního zájmu oprávněné osoby na vydání věci překážkou pro povinnost k vydání. Pojem stavby užitý v ust. §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je přitom obecně vzato nutno vykládat z hlediska občanskoprávního úpravy uvedené v §119 odst. 2 občanského zákoníku, tj. jako nemovitosti spojené se zemí pevným základem. Podle zjištění soudů obou stupňů nebyly na nynějším pozemku č. 4078/2, které žalobci požadují, po jeho odnětí zřízeny stavby, které by bránily vydání pozemku in natura. Obdobně to platí i pro nově vzniklé pozemky č. 4078/9 a 4078/14. Konečně i pokud jde o argumentaci žalovaného ohledně existujícího jednotného funkčního celku a jeho ohrožení pro případ povinnosti vydat z něj některé pozemky, je namístě uvést, že se tak jednak již pravomocným rozhodnutím stalo (viz pozemky parc. č. 4078/6 a 4078/10) a ,jednak že předmětem restituce jsou pozemky jako samostatné věci v právním smyslu". U nich judikatura dovodila (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3
I. ÚS 233/96
majetkových křivd. Zejména namítal, že poz. parc. č. 4078/2 byla zastavěna stavbami, a proto neměla být vydána (§10 odst. 4 cit. zákona). Z téhož důvodu také neměly být vráceny pozemky vzniklé později oddělením z poz. parc. č. 4078/2, protože následné geometrické zaměření a sloučení či oddělení pozemků prý nemůže mít vliv na aplikaci ust. §10 odst. 4 cit. zákona. Stěžovatel rovněž poukázal na nesprávná skutková zjištění soudů obou stupňů a nesprávné právní posouzení, protože při aplikaci ust. §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. soudy nesprávně vyložily ust. §154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Toto ustanovení se však netýká ustanovení hmotného práva, které váže vznik, změnu nebo zánik práva nebo povinnosti k určitému datu. Stěžovatel tím má na mysli skutečnost, že žalobci vyzvali žalovaného výzvou ze dne 1. 11. 1990 k vydání pozemků pp.č. 4078/2, 4078/3, 4078/4, 4078/5, 4078/6 a 4078/7, které ke dni účinnosti zák. č. 403/1990 Sb. a v době uplatnění jejich nároku výzvou u povinné osoby (a rovněž v době uplatnění nároku u soudu) byly takto vedeny v evidenci nemovitostí. Pozemky parc. č. 4078/9, /10, /11, /14, /15, /16 a /17 vznikly teprve v průběhu soudního řízení geometrickým zaměřením staveb umístěných zcela nebo zčásti na parc. č. 4078/2. Pozdější geometrické zaměření pozemků, ke kterým byl výzvou uplatněn nárok na vydání věci, a jejich rozdělení, sloučení nebo oddělení, nemůže mít na posouzení ust. §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. vliv. Soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly zcela v souladu s ust. §132 o.s.ř. ve vztahu k §127 odst. 1 o.s.ř. a opíraly se ve značné míře o znalecké závěry učiněné znalcem Ing. M., přestože tyto závěry vycházely z dojmů a předpokladů znalce, nikoli z řádných znaleckých závěrů.
Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal - pokud jde o tvrzené porušení práva na soudní ochranu týkající se postupu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jiném znění - na ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř., podle něhož soud každý úkon posuzuje podle jeho obsahu. Podle ust. §43 odst. 1 o.s.ř. poučuje předseda senátu účastníky, jak je třeba neúplné podání (tedy včetně žalobního návrhu) doplnit. Došlo-li v průběhu uplatňování restitučního nároku k identifikaci jeho předmětu na základě vypracování geometrického oddělovacího plánu, bylo na místě v zájmu vykonatelnosti případného vyhovujícího soudního rozhodnutí identifikaci předmětu restituce co nejpřesněji vyjádřit. Otázka vykonatelnosti soudního rozhodnutí je otázkou procesní (§5 o.s.ř.) a
I. ÚS 233/96
vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze podotýká, že stěžovatel protiprávně od r. 1992 zadlužoval pozemky a stavby, na které byl uplatněn restituční nárok. Z tohoto důvodu nemohla ani ona, ani další restituenti podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. Proto navrhla jak zamítnutí ústavní stížnosti, tak i návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Další vedlejší účastníci A.B. a O.J. se k ústavní stížnosti nevyjádřili a nezvolili si advokáta, který by je v řízení před ústavním soudem zastupoval.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č j. 16 Co 286/95-162, dovolání. To opřel v prvé řadě o ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dovozoval, že "soud svým výrokem rozsudek napadený odvoláním nepotvrdil, ale změnil, a to ve věci samé, byt' se tímto nezměnilo nic na úspěšnosti účastníků ve srovnání s řízením u soudu prvního stupně". Odvolací soud tak odňal stěžovateli možnost jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.]. Za vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.] stěžovatel považoval jednak nesprávné vymezení kvantitativní stránky odvolacího návrhu, v jehož důsledku nebyla věc přezkoumána v části týkající se pozemků parc. č. 4078/6 a 4078/10 (přestože se stěžovatel jako odvolatel takového přezkumu domáhal), jednak neprovedení důkazu znaleckým posudkem o tom, zda místní komunikace na parc. č. 3078/2 je ve smyslu ust. §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. stavbou. Pod dovolací důvod dle ust. §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. lze prý podřadit i neoznačení katastrálního území sporných nemovitostí v enunciátu potvrzeného rozsudku soudu 1. stupně; konkrétně v čl. III dohody o vydání věcí, není rozsudek vykonatelný. Dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. stěžovatel brojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem ohledně aplikace ust. §10 odst. 4 restitučního zákona v souvislosti s ust. §154 odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V dané věci je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím v napadené části rozsudek soudu 1. stupně ve věci samé (§219 o.s.ř.), i když "v zájmu zajištění materiálních předpokladů vykonatelnosti" bylo rozhodnutí soudu 1. stupně potvrzeno s tím, že specifikovaný geometrický plán se stal (na návrh žalobců v odvolacím řízení) součástí dohody o vydání věcí obsažené ve výroku soudu 1. stupně. Tímto postupem odvolacího soudu nebyla narušena souhlasnost rozhodnutí soudů obou stupňů v části týkající se vydání parcel č. 4078/2, 4078/9,
I. ÚS 233/96
2. V další části ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č.j. 16 Co 286/95-162, v podstatě z důvodů uplatněných již v odvolání a z důvodů uvedených v dovolání proti rozsudku soudu 2. stupně. Hlavním argumentem podaného odvolání bylo tvrzení stěžovatele, že došlo k nesprávnému skutkovému zjištění a nesprávné aplikaci ust. §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb., podle něhož pozemek, na němž stojí stavba, která nebyla odňata podle předpisů uvedených v §1 cit. zákona se nevrací; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§14). Pokud jde o důvody dovolání, opírají se zejména o ust. §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť stěžovatel dovozoval, že "soud svým výrokem rozsudek napadený odvoláním nepotvrdil, ale změnil a to ve věci samé, byt' se tímto nezměnilo nic na úspěšnosti účastníků ve srovnání s řízením u soudu prvního stupně". Totéž tvrzení uplatňuje stěžovatel i v části ústavní stížnosti týkající se rozsudku Městského soudu v Praze.
Stěžovatelé se v tomto směru mýlí, neboť nešlo o změnu rozsudku obvodního soudu, ale o jeho potvrzení. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti správně zdůraznil, že došlo-li v průběhu uplatňování restitučního nároku k identifikaci jeho předmětu na základě vypracování geometrického oddělovacího plánu, bylo na místě v zájmu vykonatelnosti případného vyhovujícího soudního rozhodnutí se o žalobním návrhu identifikaci předmětu restituce co nejpřesněji vyjádřit. Otázka vykonatelnosti soudního rozhodnutí je otázkou procesní (§5 o.s.ř.) a uvedením bližších identifikačních znaků předmětu restituce nedošlo ke změně předmětů řízení; to bylo nadále vedeno o totožném žalobním návrhu založeném na totožném restitučním nároku. Z toho pak plyne, že - poněvadž nešlo o změnu rozsudku obvodního soudu - měl stěžovatel postupovat podle §239 odst. 2 o.s.ř. a podat návrh, aby bylo proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze připuštěno dovolání; to by bylo přípustné, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tuto okolnost hodnotil i Nejvyšší soud ČR, který se zabýval dovoláním stěžovatele, a v usnesení ze dne 26. 5. 1998, č.j. 23 Cdo 266/98-220, dospěl k závěru, že absence podání takového návrhu brání dovolacímu soudu uvažovat o přípustnosti dovolání z hlediska tohoto zákonného ustanovení. Uvedené ustanovení upravuje případy, v nichž lze založit přípustnost dovolání rozhodnutím soudu, jestliže by dovolání jinak (tj. podle hledisek uvedených v ust. §237 a §238 o.s.ř.) přípustné nebylo. Bylo tedy v zájmu stěžovatele, aby vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což neučinil. Proto Ústavní soud dovozuje, že
I. ÚS 233/96
pozdějších předpisů, a současně jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu