ECLI:CZ:US:2015:1.US.2337.14.1
sp. zn. I. ÚS 2337/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2013 sp. zn. 37 T 6/2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 2 To 80/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. 4 Tdo 468/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledám vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných látek a jedů dle ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání deseti roků ve věznici se zvýšenou ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci jako nedůvodné zamítl. V rámci uplatněného dovolání vytýkal stěžovatel rozsudku vady spočívající v důvodech dle §265b odst. 1 písm. a), g), 1) trestního řádu. S předloženou dovolací argumentací stěžovatele se Nejvyšší soud neztotožnil a dovolání stěžovatele postupem dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že již v rámci svého odvolání a následně i dovolání namítal, že v rozhodovacím procesu nalézacího soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, neboť bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Stěžovatel primárně spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce v netransparentním obsazení senátu 37 T Krajského soudu v Ostravě, který byl povolán k rozhodování jeho trestní věci v prvním stupni. Dle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě, platného v době podání obžaloby, byl jako předseda senátu 37 T pověřen Mgr. Tomáš Tkačík. Jako přísedící bylo k senátu 37 T zařazeno celkem 21 osob, mezi nimi i Jaroslav Kožušník, Karel Stodůlka, Ivana Vysloužilová, Ing. Robert Bajorek. Otázka, která konkrétní osoba z 21 možných přísedících bude tvořit senát v té které věci, je v rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě platném ke dni nápadu obžaloby na soud řešena tak, že: "o jmenovitém zařazení přísedících do senátu v jednotlivých trestních věcech a o počtu náhradních přísedících rozhoduje předseda senátu." Z uvedené citace rozvrhu práce podle názoru stěžovatele vyplývá, že je jen a pouze na rozhodnutí předsedy senátu, aniž by zde byl nějaký kontrolní mechanismus, koho si vybere pro rozhodování konkrétní věci jako přísedícího a kdo bude účasten při rozhodování o vině a trestu. Dle stěžovatele se tedy jedná o netransparentní určení sestavy senátu a trestní senát tak může být v rozporu s požadavky na spravedlivý proces sestaven předsedou senátu ad hoc.
5. Stěžovatel dále namítá, že protokoly o průběhu hlavního líčení nevyhovují požadavkům uvedeným v §55 trestního řádu. V protokolech je uvedeno, kdo je předsedou senátu, avšak není z nich zřejmé, kdo je ve věci přísedícím, a kdo je náhradníkem, když jako přísedící jsou uvedeny tři osoby - Ing. Robert Bajorek, Jaroslav Kožušník, Karel Stodůlka. Z protokolů tedy není zřejmé, která osoba z výše jmenovaných osob v hlavním líčení vystupovala v jakém postavení, a kdo měl právo rozhodovat o vině obžalovaného. I v tomto bodě je tedy složení senátu 37 T v trestní věci stěžovatele zcela netransparentní.
6. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že v jeho trestní věci došlo k tzv. extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dle stěžovatele totiž závěry nalézacího soudu vycházely také z důkazů, které nebyly v rámci hlavního líčení řádně provedeny. Tento nedostatek je dle jeho názoru podtržen i tím, že soud prvního stupně v hlavním líčení jednal dne 3. 8. 2012 a následně až dne 19. 3. 2013, tj. s přestávkou 7 a půl měsíce. Podle názoru stěžovatele je tato doba natolik dlouhá, že ji bezpochyby lze považovat za "delší dobu", kterou má na mysli §219 odst. 3 věta poslední věta tr. řádu. Soud prvního stupně tak měl při zahájení hlavního líčení 19. 3. 2013 vyzvat státního zástupce a obžalované k vyjádření, zda souhlasí s tím, že předseda senátu přečte podstatný obsahu protokolu o hlavním líčení. Soud se ale státního zástupce ani obžalovaných nedotázal a dále jednal bez souhlasu. Stěžovatel dále namítá, že závěr o jeho vině je vystavěn na výpovědi spolupracující obviněné Z. L., ačkoli tento důkaz trpí zásadní vadou, kterou je jeho nevěrohodnost, což má být potvrzeno i znaleckým zkoumáním.
7. K obsahu ústavní stížnosti, zejména co se týče obsazení nalézacího soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud uvedl, že shledal pochybení v postupu Krajského soudu v Ostravě, když v protokolu o hlavním líčení neoznačil, kteří přísedící jsou přísedící náhradní ve smyslu §197 odst. 1 tr. řádu. Nicméně se ztotožnil s postupem Vrchního soudu v Olomouci, který tento nedostatek formuloval jako formální procesní pochybení, které nezpůsobuje nezákonnost průběhu hlavního líčení, neboť závěrečné porady a hlasování se účastnil toliko předseda senátu a dva přísedící, jak to předpokládá ustanovení §197 odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu podotkl, že došlo k nepodstatné vadě řízení, která nemohla mít za následek zrušení rozhodnutí odvolacím soudem podle §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. K námitce stěžovatele proti netransparentnosti systému přidělování přísedících Nejvyšší soud uvedl, že přidělení přísedících v této trestní věci bylo zcela v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Ostravě, zejména jeho pozn. na str. 45. Přísedící není zaměstnanec soudu, často vykonává občanské zaměstnání a pokud by na jeho zájmy a zákonné požadavky na četnost povolání přísedících stanovené zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, nebyl brán zřetel, nešlo by dostát požadavku zákona na nezměnitelnost senátu při rozhodování, který je stanoven v §219 tr. řádu. Nebylo by tak možné nejen rozhodnout obsáhlé trestní věci, ale prakticky žádnou trestní věc, která by se několikrát odročovala, jak je v řízení u krajského soudu jako soudu prvého stupně běžné. K další výtce v podané ústavní stížnosti, že bylo o vazbě rozhodováno vždy v jiném složení senátu, Nejvyšší soud uvedl, že rozhodování o vazbě není rozhodováním ve věci samé, proto je o ní možné rozhodovat v souladu s rozvrhem práce i v jiném složení senátu.
8. Vrchní soud v Olomouci zdůraznil, že postupné novely trestního řádu posilují prvky kontradiktornosti řízení, což také musí mít vliv na výklad obecných ustanovení trestního řádu, a to zejména ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. To také souvisí s povinností obhájce ve smyslu §41 odst. 1 tr. řádu, mimo jiné k hájení zájmů obviněného účelně využívat prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně. Vrchní soud i nadále zastává názor, že namítaná vada je pouze procesní vada, která nemohla být považována za podstatnou ve smyslu ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Věrohodnost obžalované Z. L. byla hodnocena zevrubně nejen na základě obsahu její výpovědi a obsahu znaleckého posudku psychiatricko-psychologického, ale také ve vazbě na další provedené důkazy. Vrchní soud uzavřel, že jisté procesní vady v postupu nalézacího soudu byly shledány, ale byly vyhodnoceny jako nepodstatné, a to i s přihlédnutím k pasivitě obhajoby.
9. Krajský soud v Ostravě se podle svých slov s námitkami obhajoby, které obsahuje ústavní stížnost, vypořádal stejně jako Vrchní soud v Olomouci. Nalézací soud se seznámil s výše uvedenými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu a z těchto rozhodnutí vychází při rozhodovací praxi v dalších trestních věcech, které řeší.
10. Vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. V ní stěžovatel uvedl, že ani fakt, že je třeba být flexibilní při sestavování soudních senátů neprofesionálními soudci, neznamená, že způsob jmenování členů senátů nemusí mít pevná a transparentní pravidla, která by reflektovala právo na zákonného soudce. Absence jasných pravidel je v přímém rozporu s kvalitativními požadavky kladenými na rozvrh práce soudů, který představuje jeden z prvků obrany proti sestavování soudních senátů ad hoc.
II.
11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod.
12. Hlavní námitkou stěžovatele je porušení jeho práva na zákonného soudce (přísedícího).
13. Ústavní soud v minulosti interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny tak, že na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost a na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí uvedeného základního práva na zákonného soudce - jako garance proti možné svévoli - i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení (srov. sp. zn. I. ÚS 93/99, N 183/38 SbNU 463).
14. Přitom je ovšem třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Ta počíná již tím, že zatímco je soudce jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období. Dále je soudce v pracovním vztahu, zatímco přísedící nikoliv. Především je to v senátu soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování ať už procesní či meritorní. Proto jsou i zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde u určení konkrétního přísedícího, méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. sp. zn. II. ÚS 3213/10).
15. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel shora uvedenou námitku předložil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a poté rovněž ve svém dovolání k Nejvyššímu soudu. Je třeba uvést, že oba soudy, a to jak soud odvolací, tak i soud dovolací, se touto námitkou zcela vážně zabývaly, avšak dospěly ke shodnému závěru, že i když některým aspektům této námitky nelze než přisvědčit, jedná se spíše o formální pochybení ze strany nalézacího soudu, jež nemůže být s ohledem na celkový průběh trestního řízení důvodem ke kasaci jeho rozsudku (viz rozsudek soudu odvolacího str. 24 až 25 a usnesení soudu dovolacího str. 9 až 11). Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti je tedy pouhým opakováním námitek, s nimiž se podrobně a ústavně souladným způsobem vypořádal naposledy dovolací soud. Toto opakování námitek a obecná polemika stěžovatele se závěry obecných soudů nejsou způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny.
16. Ústavní soud má tedy za to, že zejména závěry Nejvyššího soudu nijak nevybočují z ustáleného pohledu na složení rozhodujícího senátu (dle příslušného rozvrhu práce ve věcech trestních) včetně ustanovení přísedících a jejich případných náhradníků.
17. K ostatním námitkám stěžovatele, které se týkají dokazování a hodnocení důkazů včetně hodnocení věrohodnosti svědkyně L., Ústavní soud podotýká, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
18. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti, z nichž některé svým obsahem a rozsahem lze považovat za námitky nacházející své místo spíše při samotné obhajobě stěžovatele v předchozích řízeních, je třeba hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatel však nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, k čemuž však není povolán. Uvedené je tak jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu