ECLI:CZ:US:2013:1.US.2349.11.1
sp. zn. I. ÚS 2349/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky F plus H, s. r. o., se sídlem Zborovská 856/49, 674 01 Třebíč, IČ: 253 21 722, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97, 460 01 Liberec 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 Afs 2/2011-55, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2010, č. j. 29 Af 111/2010-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Žalované Finanční ředitelství v Brně (dále jen "FŘ") rozhodnutím ze dne 2. 7. 2010, č. j. 10046/10-1200-703509, zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Třebíči (dále jen "FÚ") ze dne 7. 1. 2008, č. j. 1545/08/330911/3854 (dále jen "DPV"), kterým jí doměřil na dani z příjmu právnických osob za rok 2004 ve výši 1.370.040 Kč a zrušil daňovou ztrátu za uvedené zdaňovací období ve výši 308.504 Kč.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 10. 2010, č. j. 29 Af 111/2010-23, správní žalobu stěžovatelky odmítl. Uvedl, že napadené rozhodnutí FŘ bylo stěžovatelce doručeno dne 14. 7. 2010 a podání stěžovatelky (datovou zprávou) ze dne 11. 9. 2010 (sobota) neobsahovalo žádný žalobní bod a lhůta k podání žaloby uplynula v úterý dne 14. 9. 2010. K tvrzení stěžovatelky, že správní žalobu doplní do 14. 10. 2010, krajský soud uvedl, že tuto lhůtu stěžovatelce není možné poskytnout, neboť v souladu s §71 odst. 2 s. ř. s. mohou být žalobní důvody rozšiřovány pouze ve lhůtě k podání žaloby; tuto lhůtu nelze prominout. Krajský soud současně poukázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 Afs 2/2011-55, kasační stížnost zamítl, rozhodl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a že se žalovanému FŘ náhrada nákladů řízení nepřiznává. V prvé řadě poukázal na to, že rozsah přezkumu je vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí, tj. kasační soud může (pouze) přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil podmínky odmítnutí žaloby; nemůže se zabývat námitkami týkajícími se "merita věci", tj. tím, zda správní rozhodnutí je zákonné či nikoli. Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda krajský soud postupoval správně, nevyzval-li stěžovatelku k doplnění žalobních bodů dva dny před uplynutím lhůty k podání žaloby, resp. zda krajský soud žalobu odmítl v souladu se zákonem. Kasační soud uvedl, že správní žaloba sice obsahovala obecné náležitosti podání (podle §37 odst. 3 s. ř. s.), avšak nesplňovala jeho (další) náležitosti podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. žalobní body (konkrétní skutková tvrzení a konkrétní právní argumentaci), z nichž plyne, z jakých důvodů považovala stěžovatelka napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné; v této souvislosti odkázal na ustálenou judikaturu vlastní i na judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pokud žalobce (stěžovatelka) ve lhůtě k podání žaloby neformuluje ani v nejhrubších rysech, s čím v napadeném rozhodnutí nesouhlasí, nevzniká krajskému soudu povinnost vyzvat žalobce (stěžovatelku) k odstranění vady (blanketní) žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s.; správní soudnictví je (navíc) ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační a správní soud není povinen ani oprávněn za stěžovatelku konkrétní důvody nezákonnosti správního rozhodnutí dovozovat a z vlastní iniciativy nahrazovat její projev vůle. Kasační soud poukázal i na účel §37 odst. 5 s. ř. s. a zdůraznil, že vyzývat (podatele/stěžovatelku) k odstranění vad podání má smysl pouze tehdy, bude-li to do konce lhůty podle §72 odst. 1 s. ř. s. vůbec ze strany soudu i stěžovatelky "technicky" proveditelné a smysluplné. To platí zvláště za situace, ve které si stěžovatelka (sice) byla vědoma nedostatků podané žaloby, avšak k podání nepřiložila ani kopii napadeného rozhodnutí ani doručenky a samotné podání se proto stalo pro krajský soud pouhou indicií. Stěžovatelka předložila kopie napadeného rozhodnutí a doručenky až po výzvě krajského soudu a ten následně (po zjištění lhůty k podání žaloby, tj. 14. 9. 2010) rozhodl o jejím odmítnutí podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; tento postup kasační soud shledal správným, neboť úkony krajského soudu následovaly v poměrně krátkém časovém horizontu a žaloba byla odmítnuta v reálné lhůtě. Nejvyšší správní soud proto dovodil, že lhůta dvou pracovních dnů byla příliš krátká na to, aby krajský soud mohl spolehlivě identifikovat žalobou napadené rozhodnutí, ověřit okamžik jeho doručení stěžovatelce, následně vyzvat stěžovatelku k odstranění vad podané žaloby a stěžovatelka vady odstranit. Soud navíc připomněl, že situace, kdy stěžovatelka (resp. její profesionální zástupkyně, která má poskytovat odbornou pomoc) podává žalobu až v samotném závěru lhůty, souvisí s její procesní odpovědností a musí nést případné důsledky, které z jejího vlastního načasování takových kroků plynou; jde tedy o neodstranitelné nesplnění podmínky řízení spočívající v tom, že v žalobě nebyl účinně uplatněn, byť třeba jen v nejhrubších rysech, alespoň jeden žalobní bod. Na této skutečnosti nic nemění tvrzení stěžovatelky, že její zástupkyně měla již žalobní body připraveny, ale nestihla je precizovat. Obdobné platí o tvrzení stěžovatelky, že nevěděla, že žalobní body nelze doplňovat dodatečně i po uplynutí lhůty k podání žaloby (kterou nelze prodloužit); v tomto směru platí známá zásada ignorantia iuris non excusat.
II.
Stěžovatelka se domáhala zrušení výše označených rozsudků, neboť se jimi cítí zkrácena na svých základních právech, zakotvených čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Připomněla dosavadní průběh řízení a argumentaci, kterou uvedla v kasační stížnosti, odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 392/01, a zdůraznila, že názor Nejvyššího správního soudu představuje přepjatý formalismus, který vedl k poškození jejího práva na spravedlivý proces. To platí i za situace, kdy došlo k pochybení její zástupkyně, které však mohlo být při správném a zákonném postupu krajského soudu [tj. při správném uplatnění zásady poučovací] napraveno, a to zvláště v době elektronické komunikace soudu s účastníky řízení. Má také za to, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s námitkou stěžovatelky ohledně nezákonného odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka konečně požádala Ústavní soud, aby postupoval podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy aby jí v případě jejího úspěchu ve věci přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti, a to ve výši nákladů na právní zastoupení nebo aby o nákladech rozhodl ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu, tedy, že náklady na právní zastoupení hradí stát, neboť "v důsledku opakovaných nezákonných postupů a nezákonných rozhodnutí správce daně od roku 2004" nemá dostatek finančních prostředků.
III.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud usuzuje, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí správních soudů a z obsahu soudního spisu zásah do základních práv, kterých se stěžovatelka dovolává, dovodit nelze. Ústavní soud konstatuje, že se správní soudy v rozsáhlých odůvodněních svých rozhodnutí a s poukazy na příslušnou judikaturu s jednotlivými námitkami stěžovatelky vypořádaly; kasační soud právem dovodil správnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. S ohledem na obdobné námitky, jež stěžovatelka uplatňovala ve správní žalobě, kasační stížnosti a také v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudků správních soudů v dalším odkázat.
Ústavní soud zdůrazňuje, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Správní soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před správními soudy neznamená porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv; to platí zvláště za situace, kdy stěžovatelka sice připouští chybu své zástupkyně, avšak současně se domnívá, že rychlost a operativnost elektronické komunikace nahradí chyby v procesním postupu zástupkyně. Pokud Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatelka (resp. její zástupkyně) nezvolila vhodnou procesní taktiku, neboť nevčlenila stěžovatelkou tvrzené a zástupkyní "připravené zárodky žalobních bodů do žaloby" (a krajský soud by musel vyzvat stěžovatelku k jejich upřesnění), nemůže Ústavní soud učinit nic jiného než vyslovit s tímto argumentem kasačního soudu souhlas; tu lze poukázat na to, že stěžovatelka si dostatečně neuvědomuje nejen svá procesní práva, ale také povinnosti, jež se mimo jiné odvozují od znalosti právní úpravy právně zastoupené stěžovatelky. Obdobné platí i v případě stěžovatelčina tvrzení o tom, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s její námitkou ohledně nezákonného odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť to je právě rozhodná část odůvodnění rozhodnutí obou soudů, jež se této okolnosti týká. Ústavní soud v tomto směru považuje argumentaci správních soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která jí má dopomoci k řešení důsledků, jež plynou z jejího (resp. její zástupkyně) pochybení v procesním postupu, které však nelze odstranit spektakulární úvahou o možnostech nápravy pomocí expeditivní elektronické komunikace; tu je nutno připomenout, že stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 392/01, se týkal odlišné situace, kterou Krajský soud v Brně dostatečně zřetelně popsal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Z ustanovení §62 odst. 4 a §83 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatelka dovolává, plyne, že může v odůvodněných případech podle výsledku řízení Ústavní soud usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, resp. odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatelky, usnesením rozhodne, že náklady na její zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. Ústavní soud - vzhledem k výsledku řízení, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta - žádnému účastníku náhradu nákladů řízení a ani státu náhradu nákladů zastoupení stěžovatelky neuložil.
Ústavní soud připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu