ECLI:CZ:NSS:2011:1.AFS.2.2011:55
sp. zn. 1 Afs 2/2011 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně F plus H
s. r. o., se sídlem Zborovská 856/49, 674 01 Třebíč, zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou,
advokátem se sídlem U Soudu 363/10, 460 01 Liberec II, proti žalovanému Finančnímu
ředitelství v Brně, se sídlem náměstí Svobody 4, 602 00 Brno, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 7. 2010, č. j. 10046/10-1200-703509, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2010, č. j. 29 Af 111/2010 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2010, č. j. 10046/10-1200-703509, žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 7. 1. 2008, č. j. 1545/08/330911/3854,
jímž jí Finanční úřad v Třebíči doměřil na dani z příjmů právnických osob za rok 2004 daň
ve výši 1 370 040 Kč a zrušil daňovou ztrátu za uvedené zdaňovací období ve výši 308 504 Kč.
[2] Proti citovanému rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 11. 9. 2010 žalobu
u Krajského soudu v Brně; ten usnesením ze dne 1. 10. 2010, č. j. 29 Af 111/2010 - 23, žalobu
odmítl. Konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 14. 7. 2010. Lhůta
pro podání žaloby podle §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), uplynula v úterý 14. 9. 2010. Podání žalobkyně ze dne
11. 9. 2010 neobsahovalo žádný žalobní bod. K tvrzení žalobkyně, že žalobu doplní
do 14. 10. 2010, krajský soud uvedl, že tuto lhůtu žalobkyni nebylo možné poskytnout, neboť
v souladu s §71 odst. 2 s. ř. s. mohou být žalobní body rozšiřovány pouze ve lhůtě pro podání
žaloby; tuto lhůtu přitom nelze prominout. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek rozšířeného senátu č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 - 40
nebo č. j. 8 Afs 31/2009 - 74) krajský soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla usnesení krajského soudu včas podanou
kasační stížností namítajíc, že jsou dány důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
[4] Uvedla, že v sobotu 11. 9. 2010 podala datovou zprávou správní žalobu proti
napadenému rozhodnutí žalovaného. V pondělí 13. 9. 2010 v 6:28 hod obdržela potvrzení
o přijetí datové zprávy Krajským soudem v Brně. Na začátku pracovní doby soudu v pondělí
13. 9. 2010 tak byla žaloba soudu k dispozici. Lhůta pro podání žaloby uběhla 14. 9. 2010
ve 24:00 hod, z čehož vyplývá, že stěžovatelce svědčily ještě dva pracovní dny k doplnění
žalobních bodů.
[5] Stěžovatelka nesouhlasí s postupem krajského soudu, který ji nevyzval k odstranění vad
podání podle §37 odst. 5 s. ř. s., protože nepovažoval za fakticky možné, aby stěžovatelka
v časovém horizontu méně než 48 hodin vady žaloby odstranila. Zástupkyně podala blanketní
žalobu, neboť vycházela z obsahu školení pořádaného Komorou daňových poradců ze dne
21. 2. 2006, kde byla tato otázka konzultována.
[6] Dále stěžovatelka rozvedla, že její zástupkyně je daňovou poradkyní. Výkon daňového
poradenství je určitou měrou nezastupitelný a je přímo vázán na konkrétního daňového poradce.
Není reálné odhadnout budoucí vývoj a počet řízení, v nichž daňový poradce své klienty
zastupuje. Některá správní řízení probíhají v řádu týdnů, některá v řádu měsíců a jiná v řádu roků.
Obdobně je to i se soudními řízeními, přičemž na začátku nikdy není zřejmé, na kolik dílcích
řízení se věc rozčlení. Daňový poradce je přitom neustále pod tlakem správních a soudcovských
lhůt. Právě v předmětné době se zástupkyni stěžovatelky nakumulovalo více kauz, proto zvolila
soudem neaprobovaný postup, neboť měla zato, že není procesně vadný. Domnívala se, že tím
není ohrožena koncentrace řízení, protože je jí z jiných soudních řízení u Krajského soudu v Brně
známo, že žalovaný je v prodlení s předkládáním vyjádření k žalobě.
[7] Pokud by soud postupoval podle §37 odst. 5 s. ř. s. a stěžovatelku řádně poučil, byly
by žalobní body ve dvouměsíční lhůtě doplněny. Podle §36 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen
poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu
nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Stěžovatelka považuje za nedůvodné spekulace
soudu, že by žalobní body ve lhůtě pro podání žaloby nestihla doplnit. Zástupkyně stěžovatelky
měla již žalobní body připraveny, ale nestihla je ještě precizovat s ohledem na množství a složitost
textu. Podala pouze blanketní žalobu, protože chtěla soudu podat bezvadné a kompletní podání
obsahující žalobní body, jež nebude třeba dále upřesňovat. Soudu nic nebránilo v tom, aby
13. 9. 2010 či 14. 9. 2010 zaslal stěžovatelce výzvu do datové schránky. Zástupkyně stěžovatelky
by tak zjistila své pochybení a žalobní body by v dvouměsíční lhůtě doplnila. Nedůvodný
je rovněž odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2009,
č. j. 8 Afs 31/2009 - 74, neboť procesní situace je v posuzovaném případě odlišná. Z podání
je patrno, že si stěžovatelka nebyla vědoma skutečnosti, že absence žalobních bodů má
za následek odmítnutí žaloby. Je rovněž důležité, že dříve bylo doručování a komunikace soudu
s účastníky řízení časově náročnější než v současnosti, kdy komunikace prostřednictvím datových
schránek trvá řádově v minutách, nikoliv ve dnech.
[8] Závěrem stěžovatelka zmínila, že krajský soud nemohl odmítnout žalobu podle §46
písm. a) s. ř. s., neboť absence žalobních bodů byla nedostatkem odstranitelným. Takový závěr
je přepjatým formalizmem ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 As 3/2008 - 78. Stěžovatelka je toho názoru, že se jí v dané věci nedostalo řádného
poučení, proto z důvodu pasivity soudu nebyla vada podání odstraněna, ač mohla. Skutečnost,
že zástupkyně stěžovatelky nedoplnila žalobní body do 14. 10. 2010, jak avizovala v podané
žalobě, bylo způsobeno její pracovní neschopností spočívající v zánětu šlach na obou rukou,
na které jí byla lékařem aplikována sádra.
[9] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve konstatoval, že podle jeho názoru není
nutné vyjadřovat se k polemice stěžovatelky o tom, že pro daňového poradce není reálné
odhadnout vývoj a počet budoucích řízení. Tato argumentace stěžovatelky působí podle
žalovaného spíše dojmem školní omluvenky o tom, proč žákyně nestihla napsat domácí úkol
včas.
[11] Podle žalovaného je zjevné, že si stěžovatelka při podání žaloby byla vědoma toho, že její
podání je neúplné. Krajskému soudu nelze vytýkat pasivitu v poučení stěžovatelky o jejích
procesních právech. Stěžovatelka nemohla očekávat, že by krajský soud poté, co se s žalobou
seznámil v pondělí 13. 9. 2010, mohl stihnout vydat a doručit stěžovatelce usnesení obsahující
výzvu k odstranění vad podání, na něž by stěžovatelka včas reagovala. Žalovaný nahlédnutím
do usnesení Ústavního soudu, kterými v poslední době rozhodl o odmítnutí stížnosti, zjistil,
že prodleva mezi doručením podání Ústavnímu soudu a doručením výzvy k odstranění vad
účastníkovi se v praxi pohybuje řádově v týdnech (např. ve věci sp. zn. III. ÚS 2275/10 dva
týdny, ve věci sp. zn. I. ÚS 2130/10 více než měsíc). Po krajském soudu tak nelze spravedlivě
požadovat, aby v případě neúplného podání neobsahujícího žádný žalobní bod, podaného
v závěru dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, zhojil takový postup žalobkyně tím,
že se s vynaložením veškerého úsilí pokusí řádně žalobkyni poučit a vyzvat ji k odstranění vad
podání. Napadené usnesení krajského soudu bylo podle žalovaného vydáno v souladu
se zákonem a bylo rovněž podrobně odůvodněno. Proto žalovaný navrhl, aby byla kasační
stížnost pro nedůvodnost zamítnuta.
IV. Replika stěžovatelky k vyjádření žalovaného
[12] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že nepovažuje za právně významné
odkazy žalovaného na postup Ústavního soudu při doručování výzvy k odstranění vad podání.
Řízení o ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu představuje jiný typ řízení než řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle soudního řádu správního.
[13] Podle stěžovatelky se žalovaný mýlí rovněž ve výkladu poučovací povinnosti krajského
soudu. Předestřenou interpretací by se poučovací povinnost dostala pouze do formální roviny,
bez ohledu na účel, pro jaký byla v zákoně stanovena. V posuzované věci přitom nebylo
postaveno najisto, že pokud by krajský soud stěžovatelku poučil, byly by žalobní body ve lhůtě
doplněny. Soudu navíc nic nebránilo v tom, aby do konce lhůty pro podání žaloby zaslal
stěžovatelce poučení do datové schránky. Stěžovatelka měla v úmyslu podanou žalobou brojit
proti nezákonnému rozhodnutí. Nesplnil-li soud svou poučovací povinnost, nelze následky
takového pochybení vykládat k tíži stěžovatelky. Nelze rovněž souhlasit s nekonkrétním tvrzením
žalovaného, že by soud měl v souvislosti s výkonem poučovací povinnosti vynakládat vyšší než
běžné náklady.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] V případě, že je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází
pro stěžovatelku z povahy věci v úvahu pouze kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud
je v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody,
o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není přímo
přezkoumávat samotné žalobou napadené správní rozhodnutí, nýbrž prověřovat, zda soud
při takovémto přezkumu postupoval a uvažoval správně. Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu
je tak vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže krajský soud žalobu
odmítl a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti pouze
přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí žaloby, nemůže se však
již zabývat námitkami týkajícími se „merita věci“, tedy toho, zda správní rozhodnutí je zákonné
či nikoli (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 - 80,
dostupný na www.nssoud.cz).
[17] Nejvyšší správní soud tedy v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky zkoumal, zda krajský
soud postupoval správně, nevyzval-li stěžovatelku k doplnění žalobních bodů dva dny před
uplynutím lhůty k podání žaloby, resp. zda krajský soud žalobu odmítl v souladu se zákonem.
[18] Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti, jež
toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky
toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny (§37 s. ř. s.). Náležitosti žaloby v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení §37
s. ř. s. (zejm. z jeho třetího odstavce), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti
každého podání adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu
správního, pokud z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo
z povahy věci), že podání některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu
řízení nemusí splňovat. Podle §37 odst. 3 věta první s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho
se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Další náležitosti
podání – nad rámec „minimálních“ náležitostí – však jsou pro žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu stanoveny v §71 s. ř. s., podle něhož musí žaloba kromě obecných náležitostí podání obsahovat
a) označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob na řízení
zúčastněných, jsou-li žalobci známy, c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, d) žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, e) jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést, f) návrh výroku
rozsudku (odstavec 1). V souladu s §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy
rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem,
nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu,
proti jehož rozhodnutí směřuje.
[19] Stěžovatelkou podaná žaloba obsahovala obecné náležitosti podání podle §37 odst. 3
s. ř. s., neboť z ní nepochybně bylo zřejmé, čeho se týká (soudního přezkoumání v žalobě přesně
označeného správního rozhodnutí žalovaného ve věci daně z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2004) a kdo ji činí (stěžovatelka). Bylo rovněž možné usuzovat,
co žalobkyně navrhuje (zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného podle §65 s. ř. s.). Podání
bylo zástupkyní stěžovatelky elektronicky podepsáno a datováno dnem 11. 9. 2010. V podání byla
rovněž uvedena firma stěžovatelky, její identifikační číslo a sídlo. Dále zástupkyně stěžovatelky
v žalobě uvedla, že „[p]roti výše citovanému rozhodnutí podává žalovaný (pozn. soudu: patrně
žalobkyně) v zákonem vymezené lhůtě žalobu z důvodů vymezených v ust. §65 s. ř. s. Náležitosti a přílohy
žaloby budou žalobcem doplněny do lhůty 14. 10. 2010.“
[20] Krajský soud zcela důvodně shledal, že podání stěžovatelky nesplňovalo náležitosti
žaloby, jak je stanoví §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení žaloba kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné. Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak žalobkyni ukládá povinnost uvést
v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobkyni a k projednávané věci individualizovaná) skutková
tvrzení, doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých
důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52,
publikovaný pod č. 488/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz; z klasické starší judikatury srov. usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92 - 5, uveřejněné pod č. 19/1994
Správního práva).
[21] K požadavku na řádnou formulaci žalobních bodů lze odkázat na rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný
pod č. 835/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz: „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou
charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet,
nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností
jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá
nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu
s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného.“
[22] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „[v] důsledku přísné dispoziční
zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž
musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. (…) Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy
obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz 2. věta ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod
neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá
z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy
vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce pojímaná –
povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu
s nimiž je tento typ řízení koncipován“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS, nebo obdobně
rozsudek ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 - 48; oba dostupné na www.nssoud.cz). Ústavní
souladnost tohoto přístupu byla potvrzena v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 613/03, http://nalus.usoud.cz, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost
proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40,
pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání všech právních prostředků k ochraně práva. Toto
nevyčerpání shledal Ústavní soud v „nedbání o ochranu vlastních práv“ stěžovatele, jenž proti
rozhodnutí správního orgánu brojil pouze podáním neobsahujícím žalobní body obdobně jako
v případě nyní posuzovaném.
[23] Otázkou formulace tzv. žalobních bodů a poučovací povinností u odstraňování vad
se zabýval nejnověji rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78,
publikovaném pod č. 2162/2011 Sb. NSS, www.nssoud.cz. V tomto rozhodnutí se rozšířený
senát přiklonil k výkladu, podle něhož „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce,
z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje
za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení
žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu
žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí (…).“
Povinnost vyzvat žalobce k doplnění žalobních bodů podle §37 odst. 5 s. ř. s. vznikne podle
rozšířeného senátu krajskému soudu tehdy, bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě obsahovat
žalobní bod alespoň v takto vymezené míře konkrétnosti (body 33 a 34 citovaného rozsudku).
V bodu 35 rozšířený senát zdůraznil, že „lhůta stanovená v §71 odst. 2 větě druhé a třetí dopadá nejen
na případy, kdy žalobce doplní vedle již obsažených další (nový) žalobní bod, ale i na případy, kdy v žalobě
neuvedl žalobní bod žádný; jen v těchto případech uplyne zákonná lhůta (§72 odst. 1 s. ř. s.) marně, ve všech
ostatních případech je na místě postup dle §37 odst. 5 s. ř. s.“ Jinými slovy, pokud žalobce neformuluje
ani v nejhrubších rysech, s čím v rozhodnutí nesouhlasí, ve lhůtě pro podání žaloby, nevzniká
krajskému soudu povinnost vyzývat žalobce k odstranění vady žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Závěr, že správní žaloba musí obsahovat žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby, potvrdil také
Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (9/2010 Sb.),
http://nalus.usoud.cz, v němž bylo uvedeno mimo jiné, že „žaloba ve správním soudnictví musí žalobní
bod ve lhůtě pro podání žaloby obsahovat. Pokud tomu tak není, je podání pouhým oznámením záměru obrátit
se na správní soud se žalobou, které ovšem nemá i při extenzivním výkladu pojmu žalobní bod žádné relevantní
účinky.“
[24] Nejvyšší správní soud posoudil shodně jako krajský soud žalobu stěžovatelky jako
blanketní. Z jejího obsahu je zcela zřejmé, že neobsahovala ani jeden žalobní bod, a to ani
v nejhrubších rysech, neboť se v ní hovoří pouze o tom, že stěžovatelka podává proti
napadenému správnímu rozhodnutí správní žalobu podle §65 s. ř. s. Není však ani v nejmenším
naznačeno, v čem by měl spočívat rozpor se zákonem a jaká práva stěžovatelky měla být
zkrácena. Správní soudnictví je přitom ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou. Žalobní
body stanovují meze přezkumu napadeného správního rozhodnutí (§75 odst. 2 s. ř. s.). Správní
soud není povinen ani oprávněn za žalobkyni konkrétní důvody nezákonnosti správního
rozhodnutí dovozovat, tedy z vlastní iniciativy nahrazovat projev vůle žalobkyně a sám
vyhledávat vady napadeného správního aktu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne
10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98; oba dostupné
na http://nalus.usoud.cz).
[25] Ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. správní soud přezkoumá v mezích žalobních
bodů napadené výroky rozhodnutí. Stěžovatelka podala správní žalobu elektronicky v sobotu
11. 9. 2010. Krajský soud se s žalobou mohl seznámit v pondělí 13. 9. 2010, přičemž 14. 9. 2010
uplynula dvouměsíční lhůta pro podání žaloby ke krajskému soudu podle §72 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelkou stanovené datum 14. 10. 2010, v němž chtěla žalobní body doplnit, již bylo mimo
rámec zákonné lhůty, v níž by ještě mohly být žalobní body doplněny.
[26] Účelem ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. je upozornit podatele na vady podání, vyzvat
ho k jejich odstranění, stanovit mu k tomu lhůtu a upozornit ho na následky spojené
s neodstraněním vad. Lze-li určitou náležitost žaloby účinně uvést či doplnit jen v zákonem
stanovené nepřekročitelné lhůtě, má smysl vyzývat k takovému doplnění pouze tehdy, bude-li
to vůbec „technicky“ proveditelné a smysluplné. Ze stěžovatelkou (i krajským soudem)
citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 392/01 ze dne 1. 4. 2003 (N 48/30 SbNU 17),
http://nalus.usoud.cz, vyplývá, že soud je povinen takovou výzvu učinit, je-li objektivně možné,
že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby doplnil (zde lhůta pěti dnů shledána
dostatečnou pro nutnost poučení o důsledcích nedoplnění žalobního bodu). V přiměřené lhůtě
po dojití žaloby na soud (tedy zpravidla v řádu několika dnů po dojití) se krajský soud musí
s obsahem žaloby seznámit přinejmenším do té míry, aby si mohl učinit úsudek o tom, zda má
předepsané náležitosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 7 As 15/2010 - 56, www.nssoud.cz).
[27] Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě bylo nutné ve lhůtě pro podání
žaloby učinit v rámci lhůty pro podání žaloby dva úkony, aby bylo možné žalobu věcně
projednat: krajský soud by nejprve musel stěžovatelku vyzvat k doplnění žalobních bodů
s poučením, že nebude-li žaloba v této lhůtě doplněna o žalobní body, bude podání odmítnuto;
následně by stěžovatelka na takovou výzvu krajského soudu musela reagovat a podání doplnit
o žalobní body do konce lhůty podle §72 odst. 1 s. ř. s. Tyto úkony by bylo namístě činit teprve
poté, co by krajský soud měl postaveno najisto, kdy v daném případě uplyne lhůta k podání
žaloby, neboť soudy nejsou oprávněny svými úkony jakkoliv prodlužovat lhůtu k podání žaloby
podle §72 odst. 1 s. ř. s.
[28] Podle ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich
procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Vzhledem
k obsahu předmětné žaloby nelze pochybovat o tom, že si stěžovatelka byla vědoma nedostatků
podané žaloby. Nebylo tedy nezbytné jí výslovně sdělovat, že žaloba neobsahuje žalobní bod,
a postačilo, avšak jen v případě, že by to bylo z časového hlediska smysluplné a že by si takový
úsudek mohl soud učinit již ze samotného obsahu žaloby, stěžovatelku upozornit, že žalobní
body je nutno uplatnit dříve než ve lhůtě, kterou v žalobě ohlásila, neboť jen tak k nim bude
možno přihlédnout.
[29] V podané žalobě zástupkyně stěžovatelky označila rozhodnutí žalovaného číslem
jednacím, uvedla datum jeho vydání, jakož i datum, kdy jí rozhodnutí bylo doručeno. Ke svému
podání ovšem nepřiložila kopii napadeného rozhodnutí ani kopii doručenky, jimiž by údaje
uvedené v blanketní žalobě podložila. Samotné podání stěžovatelky, bez relevantních příloh, bylo
pro krajský soud pouhou indicií. Nebylo z něj však možné jednoznačně určit počátek ani konec
běhu lhůty pro podání žaloby. Krajský soud tedy nejprve přípisem vyzval žalovaného, aby soudu
doručil kopii napadeného rozhodnutí a kopii doručenky, z nichž by bylo možné ověřit správnost
stěžovatelkou uváděných údajů. Nutnost identifikace napadeného rozhodnutí a ověření okamžiku
jeho doručení stěžovatelce jsou totiž údaje nezbytné pro posouzení včasnosti podané žaloby,
bez nichž krajský soud nemohl stěžovatelku poučit o následku nedoplnění žalobních bodů
v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 1 s. ř. s.), neboť nebylo postaveno najisto, zda takové
rozhodnutí skutečně bylo vydáno, případně kdy měla lhůta pro podání žaloby uplynout. Žalovaný
krajskému soudu předložil kopii napadeného rozhodnutí a kopii doručenky. Z těchto podkladů
krajský soud seznal, že lhůta pro podání žaloby uplynula 14. 9. 2010, proto dne 1. 10. 2010
rozhodl o odmítnutí podané žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Postup krajského soudu
shledal kasační soud správným, neboť provedené úkony krajského soudu následovaly v poměrně
krátkém časovém horizontu a žaloba byla odmítnuta v reálné lhůtě.
[30] Lze tak uzavřít, že v řešeném případě byla lhůta dvou pracovních dnů příliš krátká na to,
aby krajský soud mohl spolehlivě identifikovat žalobou napadené rozhodnutí, ověřit okamžik
jeho doručení stěžovatelce, a následně vyzývat stěžovatelku k odstraňování vad podané žaloby
podle §37 odst. 5 s. ř. s., a stěžovatelka mohla vady odstranit. Krajský soud si nejprve opatřil
od žalovaného doklady o doručení napadeného rozhodnutí, z nichž seznal, že žaloba byla podána
natolik krátce před skončením běhu žalobní lhůty, že po obdržení těchto dokladů o doručení
již stěžovatelku nebylo možné vyzývat k doplnění žalobních bodů, neboť lhůta pro podání
žaloby uplynula dne 14. 9. 2010. Skutečnost, že zástupkyně stěžovatelky komunikovala se soudem
prostřednictvím elektronické pošty, na této skutečnosti nemohla v řešeném případě ničeho
změnit, neboť před uplynutím lhůty pro podání žaloby nebylo postaveno najisto, kdy lhůta
pro podání žaloby uplyne.
[31] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s argumentací krajského soudu, že „nepovažoval
fakticky za možné, aby žalobkyně v časovém horizontu méně než 48 hodin odstranila vady žaloby ze dne
11. 9. 2010, zvláště když žalobkyně (jež je zastupována odbornou poradkyní) nestihla podat bezvadnou žalobu
ve lhůtě dvou měsíců (…).“ Tato úvaha soudu není podložena žádnými relevantními argumenty
či skutečnostmi; jedná se toliko o domněnku krajského soudu, že by zástupkyně stěžovatelky
v takto krátké lhůtě nestihla doplnit žalobní body. Tato dílčí nepřesnost však nemůže nic změnit
na výše vysloveném závěru zdejšího soudu, že v posuzovaném případě bylo krajskému soudu
objektivně znemožněno, aby stěžovatelku vhodným způsobem vyzval k odstranění vad podání
podle §37 odst. 5 s. ř. s. (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 2 As 69/2008 - 148, www.nssoud.cz).
[32] K tomu lze doplnit, že procesní postup účastníků řízení včetně toho, zda žalobkyně podá
žalobu až v samém závěru lhůty, kdy tak může učinit, souvisí s její procesní odpovědností a musí
nést případné důsledky, které z jejího vlastního načasování takových kroků plynou. Tak je tomu
i u stěžovatelky. V řešeném případě to platí tím spíše, že zástupkyně stěžovatelky je daňovou
poradkyní, tedy profesionálem, který má svým klientům zajistit odbornou pomoc. Krajský soud
tedy zcela správně žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatelce
se v žalobní lhůtě nepodařilo uvést žádný žalobní bod. V řízení tedy nebyla, a to neodstranitelně,
splněna podmínka řízení spočívající v tom, že v žalobě byl účinně uplatněn, byť třeba i jen
v nejhrubších rysech, alespoň jeden žalobní bod.
[33] Zdejší soud neshledal relevantními tvrzení stěžovatelky, že její zástupkyně v řízení
o žalobě „měla již žalobní body připraveny, ale nestihla je ještě precizovat s ohledem na množství a složitost
textu, a tak podala pouze "banketní" žalobu, protože chtěla podat soudu bezvadné a kompletní žalobní body,
které nebude nutno dále upřesňovat.“ K tomu lze toliko konstatovat, že v tomto ohledu zástupkyně
stěžovatelky nezvolila vhodnou procesní taktiku, neboť pokud by připravené zárodky žalobních
bodů do žaloby včlenila, bylo by povinností krajského soudu (v souladu s citovaným rozsudkem
rozšířeného senátu č. j. 4 As 3/2008 - 78) vyzvat žalobkyni k upřesnění takovýchto bodů a uložit
jí k tomu přiměřenou lhůtu.
[34] Neobstojí rovněž tvrzení o nevědomosti zástupkyně stěžovatelky, že žalobní body není
možné doplňovat dodatečně i po uplynutí lhůty k podání žaloby. Ustanovení §71 odst. 2 věta
třetí s. ř. s. v tomto ohledu jasně uvádí, že rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě
pro podání žaloby. Krajský soud by tedy ani případnou výzvou k doplnění žalobních bodů
nemohl takto striktně zákonem stanovenou lhůtu prodloužit. Vycházeje ze zásady ignorantia iuris
non excusat (neznalost práva neomlouvá) Nejvyšší správní soud nepřihlédl k tvrzení stěžovatelky,
že si nebyla vědoma následků nedoplnění žalobních bodů ve lhůtě podle §72 odst. 1 s. ř. s.
Nadto za situace, kdy správní žaloba byla podána zástupkyní stěžovatelky, jež je daňovou
poradkyní. Ta by jako profesionál poskytující odborné právní poradenství v oblasti daní měla být
nepochybně obeznámena s okolnostmi podání správní žaloby, resp. s jejími náležitostmi.
Samotný účel zastoupení je totiž zřejmý: profesionál má garantovat kvalifikované uplatňování
práv účastníka řízení [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96
ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471), http://nalus.usoud.cz].
[35] Skutečnost, že zástupkyně stěžovatelky nebyla schopná odhadnout budoucí vývoj kauz,
v nichž klientku zastupovala, a proto podala pouze blanketní žalobu, nemůže být důvodem
pro prodloužení lhůty, případně pro její prominutí. Soudní řád správní v tomto ohledu v §72
odst. 4 jednoznačně stanoví, že lhůtu pro podání žaloby nelze prominout. V takovém případě
by vhodným řešením bylo informovat o nastalé situaci klientku (stěžovatelku), která by si mohla
zvolit jiného zástupce, případně žalobu podat sama.
[36] Konečně k poznámce stěžovatelky, že žalobní body nebyly doplněny ani do 14. 10. 2010
„z důvodu její pracovní neschopnosti zánětu šlach na obou rukách, kdy jí lékařem byla aplikována sádra“, zdejší
soud dodává, že nebylo-li možné pro zástupkyni stěžovatelky sepsat doplnění žaloby písemně,
mohla takové doplnění žaloby provést jiným kvalifikovaným způsobem (kupř. ústně
do protokolu u Krajského soudu v Brně podle §37 odst. 2 s. ř. s.). Případná specifikace
žalobních bodů učiněná po uplynutí lhůty pro podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. by však
v posuzované věci nemohla ničeho změnit, neboť jak již bylo shora uvedeno, žalobkyně musí
formulovat žalobní body alespoň v nejhrubších rysech v průběhu dvouměsíční lhůty pro podání
žaloby (srov. bod [23] shora).
VI. Závěr a náklady řízení
[37] V souzené věci je tak zřejmé, že žaloba stěžovatelky žádné žalobní body neobsahovala
a že stěžovatelka tuto žalobu v zákonné lhůtě pro její podání v tomto směru ani nijak nedoplnila.
Stěžovatelka podala blanketní žalobu v samém závěru zákonné lhůty pro její podání, proto nebylo
v reálných možnostech krajského soudu identifikovat napadené rozhodnutí, ověřit okamžik jeho
doručení stěžovatelce, resp. konec lhůty pro podání žaloby, a vyzvat ji k odstranění vad podání
ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s. před uplynutím lhůty podle §72 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto dospívá k závěru, že se Krajský soud v Brně napadeným usnesením nedopustil
nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., když žalobu stěžovatelky podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž ji předtím vyzval k odstranění nedostatku
podmínky řízení, neboť dospěl k závěru, že po marném uplynutí lhůty k podání žaloby
se absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení.
[38] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[39] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu