ECLI:CZ:NSS:2009:2.AS.69.2008:148
sp. zn. 2 As 69/2008 - 148
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Občanské
sdružení Za naši budoucnost, se sídlem V Holešovičkách 25, Praha 8, zastoupeného
JUDr. Zdeňkem Kunešem, adresa pro doručování: Za Zelenou liškou 11, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2007, č. j. 13521/2007-83/O-679/07, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008,
č. j. 11 Ca 211/2007 – 98,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008, č. j. 11 Ca 211/2007 - 98,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou včas se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného rozsudku městského soudu, jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 20. 6. 2007,
č. j. 13521/2007-83/O-679/07 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím bylo
změněno rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravy ze dne 29. 12. 2006,
č. j. MHMP 141733/2005/DOP-O1/Ta, kterým bylo vydáno stavební povolení pro stavbu
označenou jako provozně ucelená část stavby „MO stavba č. 0079 Špejchar-Pelc Tyrolka“
v rozsahu objektů inženýrských sítí a podzemních garáží Letná včetně souvisejících objektů,
na vyjmenovaných pozemcích. Městský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil pro vady řízení,
spočívající v jeho částečné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť se stěžovatel
řádně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami.
Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody stanovené v §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Nepřezkoumatelnost
rozsudku spatřuje v tom, že městský soud, resp. příslušný předseda senátu, nesplnil povinnost
stanovenou §71 odst. 1 písm. d) a §37 odst. 5 s. ř. s., neboť žalobce nevyzval usnesením
k opravě vad podání (tj. nepřehlednost podání a absence jasně formulovaných žalobních bodů).
Městský soud v daném případě vycházel pouze z těch žalobních námitek, které shledal dostatečně
určitými. Takový postup považuje stěžovatel za rozporný s názorem zaujatým v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 Ads 5/2005, kde je vysloven požadavek,
aby se soud zabýval všemi žalobními námitkami. Podle stěžovatele v dané věci vychází názor
městského soudu z přezkumu provedeného v obecné rovině, resp. na základě neurčitého
a neupřesněného návrhu. K důvodu, pro který soud zrušil stěžovatelovo rozhodnutí, poukazuje
stěžovatel na to, že předmětem daného stavebního povolení nebyla stavba samotných pozemních
komunikací ani stavba a stavební úpravy tramvajové dráhy (pro ty bylo vydáno stavební povolení
jinými rozhodnutími), ale toliko sítě technického vybavení (ve stavebním povolení se používá
termínu „inženýrské sítě“) a podzemní garáže Letná. Stěžovatel také zdůrazňuje, že ve svém
rozhodnutí uvedl, že s ohledem na předmět řízení nebyla analýza a prognóza dopravní zátěže
na komunikacích v různých fázích výstavby potřebná. Tuto úvahu považuje za dostatečnou též
s ohledem na to, že obdobné námitky byly žalobcem uplatněny v jiných řízeních o povolení
staveb a komunikací ze souboru staveb, tedy v řízeních, jejichž předmětem byly vlastní dopravní
stavby. Na to také na str. 7 odst. 4 napadeného rozhodnutí upozornil. Poukazuje také na to,
že v daném stavebním řízení byla doložena kladná stanoviska dotčených orgánů ochrany přírody.
K otázce změn dopravní zátěže v souvislosti s předmětnou stavbou se stěžovatel navíc výslovně
vyjádřil na str. 17 svého rozhodnutí, kde uvedl, že stavba podzemních garáží s odstavným
a parkovacím stáním určeným jen pro osobní vozidla nepřinese nárůst dopravní zátěže. Je totiž
známo, že se letenská pláň potýká s nedostatkem parkovacích míst, zejména při konání
sportovních či jiných akcí.
Stěžovatel se domnívá, že jeho rozhodnutí je vydáno v souladu s §32 odst. 1 a §47
odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Dále pak upozorňuje
na právní závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2005,
č. j. 5 A 90/2002 - 66, podle něhož musí být mezi namítanou protizákonností a důsledky
případného vyhovění žalobě určitý stav proporcionality. Soud tak může přistoupit ke zrušení
rozhodnutí pouze tehdy, pokud by shledal, že k porušení zákona došlo v nikoli zanedbatelné
míře, nýbrž v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného správního rozhodnutí jako celku.
Napadený rozsudek městského soudu pak podle stěžovatele s uvedeným právním názorem
nekoresponduje, neboť ten všechny ostatní žalobní námitky označil jako nedůvodné
a rozhodnutí žalovaného zrušil na základě jediné obecně formulované námitky. Navíc se soud
nevypořádal ani s tím, co stěžovatel v rozhodnutí k vlivu dané stavby na životní prostředí
a dopravní zátěž uvedl. Městský soud nehodnotil rozhodnutí žalovaného ani jako celek.
Stěžovatel také navrhuje přiznání odkladného účinku svojí kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že v důsledku nesprávného rozsudku městského soudu vznikl předpoklad nenahraditelné újmy.
Poukazuje na to, že daná stavba je součástí širšího souboru staveb, které již byly pravomocně
povoleny. Vzhledem k jejich vzájemné provázanosti a značné technické a organizační náročnosti
ztratí stavebník nejen oprávnění ke stavbě, k níž bylo stavební povolení zrušeno městským
soudem, ale nebude moci realizovat ani řádně povolené stavby. Stěžovatel upozorňuje,
že stavebník s největší pravděpodobností uplatní nárok na náhradu škody podle zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem. Požadovaná škoda bude zřejmě kvůli rozsáhlosti stavby
a její technické náročnosti mimořádně vysoká. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek městského soudu zrušil.
Žalobce ve svém vyjádření a jeho doplnění navrhuje kasační stížnost i žádost o odkladný
účinek zamítnout. Žalovaný totiž pochybil, pokud se dostatečným způsobem nevypořádal
se všemi námitkami uplatněnými v odvolání. Městský soud pak postupoval zcela správně, jestliže
k jeho uplatněným žalobním bodům, které byly dostatečně určité a srozumitelné, stěžovatelovo
rozhodnutí zrušil. Žalobce trvá na tom, že analýza a prognóza dopravní zátěže měla být součástí
všech stavebních řízení ke stavbě obecně známé jako „stavba 0079 – tunel Blanka či Městský
okruh stavba č. 0079 Špejchar-Pelc-Tyrolka“. Žalobce nesouhlasí se stavbou jako celkem, tak jak
má být řešena v části za Vltavou v k. ú. Trója a Libeň. Poukazuje také na to, že stěžovatel nesdělil
výsledek řízení u městského soudu správnímu orgánu prvního stupně a že stavba nadále
pokračuje.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm není třeba
rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno v návaznosti na její předložení
Nejvyššímu správnímu soudu (po nezbytném poučení účastníků řízení), tedy za situace,
kdy skutečnosti tvrzené jako důvod pro přiznání odkladného účinku ani nemohou nastat.
Nejvyšší správní soud dále posuzoval důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž z úřední povinnosti přihlížel
k případným vadám uvedeným v citovaných ustanoveních ve větách za středníkem.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(„nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“). Nesprávně
posouzenou právní otázku shledává v tom, zda jeho vypořádání se se žalobcovým odvoláním
bylo dostatečným důvodem pro zrušení rozhodnutí. Důvody podle písm. d) tohoto ustanovení
(„nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít tato vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé“) pak spatřuje v postupu městského soudu při přezkumu správního rozhodnutí.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelností
rozsudku městského soudu. Stěžovatel nepřezkoumatelnost spatřuje předně v tom, že městský
soud nesplnil povinnost stanovenou mu §71 odst. 1 písm. d) a §37 odst. 5 s. ř. s., neboť žalobce
nevyzval k opravě vad podání a vycházel pouze z těch žalobních námitek, které shledal
dostatečně určitými.
Se stěžovatelem je třeba souhlasit v tom, že nezbytnou náležitostí žaloby je vymezení
žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. pak umožňuje městskému soudu přezkoumávat napadené správní
rozhodnutí zásadně v mezích řádně uplatněných žalobních bodů. Co je to žalobní bod pak
vyplývá právě z §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Může-li městský soud přezkoumávat napadené výroky
rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů, je nanejvýš logické, aby tyto žalobní body byly
dostatečně konkretizované jak po stránce skutkové, tak právní. Pouze takto řádně konkretizované
body totiž umožňují soudu provést přezkum správního rozhodnutí. Vymezení žalobního bodu
se věnoval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58 (publikován pod č. 488/2005 Sb. NSS), kde uvedl, že líčení skutkových
okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí být „zcela jasně individualizovaným, a tedy
od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem; žalobce
je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl
správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným,
a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti“.
Pokud jde o nezbytnost výzvy k doplnění žalobního bodu, tak Nejvyšší správní soud
ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní
bod, a zároveň již není objektivně možné, že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby
doplnil, neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu
§37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě
dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40,
publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Jestliže ale žaloba obsahuje alespoň v hrubých rysech
vymezený žalobní bod, není na místě ji odmítat, nýbrž je třeba žalobce podle §37 odst. 5 s. ř. s.
vyzvat k doplnění žalobního bodu, tak aby mohl být soudem přezkoumán (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004, č. j. 2 Azs 105/2004 - 35, nebo ze dne 28. 6. 2007,
č. j. 2 Azs 158/2006 - 85, oba dostupné na www.nssoud.cz).
Daný případ je však odlišný od obou právě zmíněných. Není totiž pochyb, že žaloba
obsahovala hned několik žalobních bodů, které byly dostatečně konkretizovány (např. že nebyla
zpracována komplexní analýza a prognóza následků stavby z hlediska dopravní zátěže,
že do spisu nebyl založen návrh žalobce na změnu územního plánu nebo že je stavba v rozporu
s územním plánem). Za této situace, kdy žaloba určité a dostatečně konkrétní žalobní body
obsahovala, nebylo nezbytné, aby městský soud žalobce vyzýval k upřesnění všech dalších tvrzení
nacházejících se v žalobě. Takový postup s. ř. s. nepožaduje a navíc by byl v rozporu se zásadou
dispoziční a rychlosti řízení. Téměř v každé žalobě je totiž možné nalézt tvrzení, která by
si vyžádala bližší konkretizaci. Pokud však vedle těchto neurčitých tvrzení žaloba obsahuje
důvody dostatečně konkrétní, není třeba vyzývat žalobce k upřesnění všech tvrzení v žalobě
obsažených. K tomu je vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 20/2003 - 44, www.nssoud.cz, kde zdejší soud zdůraznil, že soud, který
není oprávněn ani povinen za žalobce cokoliv dovozovat, se nemůže zabývat žalobními body
vymezenými nekonkrétně. Jak již je zmíněno výše, jiná situace je v případě, že žaloba žádný
dostatečně konkrétní a přezkumu schopný žalobní bod neobsahuje a naopak jsou v ní pouze
žalobní body uvedené v obecné rovině. Tehdy je soud povinen žalobce podle §37 odst. 5 s. ř. s.
vyzvat k doplnění žaloby, které by spočívalo v konkretizaci žalobního bodu (k tomu viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2008, č. j. 2 As 33/2008 - 215,
www.nssoud.cz).
Stěžovatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2006,
sp. zn. 3 Ads 5/2005 (dostupný na www.nssoud.cz) se pak vztahoval k jiné situaci, neboť
rozsudek krajského soudu byl v této věci zrušen proto, že soud žalobu zamítl, aniž
by se vypořádal se všemi řádně uplatněnými žalobními námitkami. Věc právě projednávaná
je tak zcela odlišná a nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že městský soud pochybil, pokud žalobce
nevyzval k doplnění a upřesnění žaloby.
Stěžovatel dále nesouhlasí s důvodem, pro který městský soud jeho rozhodnutí zrušil.
Domnívá se, že se námitkami žalobce zabýval, což městský soud nezohlednil a nevážil ani vliv
údajného pochybení na zákonnost rozhodnutí.
Ze soudního spisu k tomu vyplynulo, že žaloba obsahovala následující námitky: stěžovatel
rozhodoval na základě neúplného spisu, nebyla zpracována komplexní analýza a prognóza
následků stavby z hlediska dopraví zátěže, do spisu nebyl založen návrh žalobce na změnu
územního plánu, Hygienická stanice hl. města Prahy nemohla odsouhlasit navrhovanou stavbu,
která by navíc byla v rozporu s územním plánem. Dále žalobce uvedl výčet zdravotních rizik
a omezení, které vydané stavební povolení přinese obyvatelům oblasti V Holešovičkách (zvýšený
hluk, omezení používání zahrad a balkonů, poškození statických konstrukcí domů, velký počet
dopravních nehod a vysoké znečištění ovzduší). Žalobce také poukázal na to, že jako důkaz
předložil měření Hydrometeorologického ústavu, jakož i „materiál společnosti SVUOM, který
rovněž potvrzuje narušování životního prostředí“, kterými se však nezabýval ani stěžovatel
ani správní orgán prvního stupně. Dne 5. 11. 2007 (tedy po uplynutí lhůty k podání žaloby podle
§72 odst. 1 s. ř. s.) podal žalobce doplnění žaloby, kde vysvětlil svoji funkci a cíle, jako
občanského sdružení a poukázal na to, že stěžovatel nepřiznal status účastníků řízení všem
vlastníkům nemovitostí v dotčené oblasti a dále nezohlednil „podivné okolnosti dodatečného
souhlasného vyjádření orgánu Hygienické služby“. Žalobce také namítal, že je nepřípustné,
aby bylo doručováno takto dlouhé rozhodnutí veřejnou vyhláškou a nikoli řádně poštou, jak o to
požádal. V replice k vyjádření žalovaného pak svoje námitky zopakoval.
Městský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil pro vady řízení, spočívající v jeho částečné
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek odůvodnění, a to v části, kde se na str. 17 stěžovatel
vypořádal se žalobcovým odvoláním konstatováním, že další body odvolání, týkající se absence
posouzení vlivů stavby 0079 na životní prostřední, nesprávnost a neúčelnost dopravního řešení
severní části městského okruhu a nárůst dopravní zátěže stávajících komunikacích, směřují mimo
předmět řízení. Podle městského soudu jsou však otázka posouzení vlivu stavby na životní
prostředí a požadavek na provedení prognózy a analýzy dopravní zátěže zcela stěžejním
a zásadním bodem všech žalobcových podání. Žaloba byla proto shledána důvodnou „potud,
že se žalovaný odvolací správní úřad dostatečně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami,
které byly v rovněž nesmírně podrobném, obšírném a obtížně zpracovatelném odvolání
namítány.“ V rozsudku dále uvedl, že ostatní žalobcovy námitky důvodnými neshledal.
Nehodnotil však vůbec žalobcovo tvrzení o nezákonnosti stěžovatelova závěru o tom,
že prognóza a analýza dopravní zátěže není třeba a nezabýval se ani námitkou, že stěžovatel
nezohlednil žalobcem předložené důkazy (měření Hydrometeorologického ústavu a „materiál
společnosti SVUOM“), přestože se jedná o námitky řádně uplatněné.
Nejvyšší správní soud z uvedeného zjistil, že městský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil
z důvodů, které žalobce v žalobě neuplatnil. Žalobce totiž vůbec nenamítal, že by se stěžovatel
s jeho odvoláním, resp. s některými námitkami v něm uplatněnými nedostatečně vypořádal,
přičemž právě z tohoto důvodu městský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil.
Podle §75 odst. 2 věty prvé s. ř. s. krajský soud (Městský soud v Praze) přezkoumá
napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Z citovaného ustanovení vyplývá,
že soudní řízení správní je striktně založeno na dispoziční zásadě. Tato zásada se promítá
i do §71 odst. 1 s. ř. s., který stanoví náležitosti žaloby. Jimi jsou mj. výše rozebírané žalobní
body, jakožto důvody, v nichž žalobce shledává nezákonnost rozhodnutí [písm. d) citovaného
ustanovení] a uvedení výroků, které žalobce napadá [písm. c)]. Rozsah napadení správního
rozhodnutí a uvedení důvodů znamená povinnost žalobce tvrdit, že správní rozhodnutí,
nebo jeho část, odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému právnímu předpisu, a toto tvrzení
také odůvodnit. Činnost správního soudu je pak omezena právě takto vymezeným rámcem
soudního přezkumu, nejde-li o rozhodnutí nicotné (§76 odst. 2 s. ř. s.), eventuelně natolik
nesrozumitelné, že by jeho přezkum v rámci žalobních bodů byl vyloučen. Absence
nebo nedostatek tvrzení žalobce o konkrétní nezákonnosti proto nutně způsobuje nemožnost
přezkoumat napadené správní rozhodnutí, právě z absentujícího důvodu (žalobního bodu).
Uvedený právní závěr zaujal Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 14. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 216/2006 - 63, www.nssoud.cz, kde zdůraznil, že je „jinou vadou řízení před soudem“
s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], pokud krajský soud
přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu (žalobní bod), který
nebyl žalobcem uplatněn. Tento nesprávný postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční
zásady, kterou je jinak ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti
účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a §36
odst. 1 s. ř. s.), neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal
soud za určující pro své zrušující rozhodnutí.
Městský soud v Praze tedy postupoval v rozporu se zákonem, pokud rozhodnutí
stěžovatele zrušil pro nedostatečné vypořádáni se s některými odvolacími námitkami, aniž
by na takové pochybení žalobce upozorňoval v žalobě, neboť zde nebyl důvod pro takový
postup z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o jiné vadě řízení před městským soudem, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
i když stěžovatel v kasační stížnosti nevznesl námitku o porušení §75 odst. 2, věty první s. ř. s.
Je tomu tak proto, že podle §109 odst. 3 s. ř. s. není Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti, bylo-li řízení zmatečné nebo zatíženo vadou, která mohla způsobit nezákonnost
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech
nicotnosti rozhodnutí správního orgánu. V těchto případech je proto Nejvyšší správní soud
povinen vybočit z dispoziční zásady. Jelikož v této věci je řízení před městským soudem zatíženo
vadou (porušení §75 odst. 2 věty první s. ř. s.), která mohla způsobit nezákonnost rozhodnutí
o věci samé (§109 odst. 3, věta za středníkem s. ř. s.), postupoval Nejvyšší správní soud
uvedeným způsobem a ze zákonného důvodu překročil meze dispoziční zásady.
Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší správní soud již nezabýval tím, zda se stěžovatel
námitkami uplatněnými v odvolání zabýval dostatečně či nikoli a zda mezi namítaným
pochybením a zrušením rozhodnutí existoval určitý stav proporcionality, neboť tyto otázky
již v tomto řízení nehrají žádnou roli. Zásada rychlosti a hospodárnosti řízení totiž soudu
zapovídá řešit otázky akademického významu, které nemají na dané řízení praktický dopad.
Nejvyšší správní soud tak shledal důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
naplněným a rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.), v něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozhodnutí (odst. 3 téhož ustanovení). V novém řízení tedy posoudí žalobcem uplatněné
námitky, které dosud nehodnotil, a ve věci znovu rozhodne.
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu