ECLI:CZ:US:2014:1.US.2359.14.1
sp. zn. I. ÚS 2359/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem Milešovská 6,130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2014 č. j. Aprk 23/2014-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na zákonného soudce a na rozhodnutí věci nezávislým a nestranným soudem, práva na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů a práva na spravedlivý proces, garantovaných čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadené usnesení bylo dle ústavní stížnosti vydáno v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, jímž se stěžovatel domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu Krajským soudem v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 29 A 5/2013, což je řízení o žalobě na zrušení rozhodnutí Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy č. j. MSMT-31371/2012-30/300. Napadeným usnesením byl návrh stěžovatele na určení lhůty dle §174a zákona o soudech a soudcích Nejvyšším správním soudem zamítnut.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a na rozhodnutí věci nezávislým a nestranným soudem. Všechny návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu totiž na Nejvyšším správním soudě řeší pouze jediný senát, který funguje ve stále stejném složení. Nejvyšší správní soud je motivován skutečností, že vyplácí náhradu nákladů ze svého účtu, k zamítnutí návrhu, aby nemusel platit náhradu nákladů řízení. Dále dle stěžovatelova názoru nebyla dodržena přiměřená doba k rozhodnutí, ta totiž měla činit maximálně 10 dnů. Napadené rozhodnutí také není přesvědčivé a je zatíženo podle stěžovatele vadou tzv. opomenuté argumentace, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou. V obdobné věci stěžovatele (vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1552/13) již shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou námitku, že ve stěžovatelově případě došlo, jakožto důsledek toho, že v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhoduje ve správním soudnictví již několik let tentýž tříčlenný senát, k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Základní smysl garance ochrany institutu zákonného soudce vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. února 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), když poukázal na to, že tento institut "na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc"," (obdobně též nález ze dne 27. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03). Podstatou práva na zákonného soudce tak je to, aby pro posouzení každého soudu řádně podaného návrhu byl příslušný jediný nezávislý soudce (resp. senát či jiný kolegiální orgán) určený podle obecných, předem stanovených kritérií. Znění ani smysl čl. 38 odst. 1 Listiny nezakládá ústavní právo na pluralitu potenciálně rozhodujících soudců. Jinak řečeno, je-li zaručena nestrannost a nezávislost rozhodujícího soudce, není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce, rozhoduje-li v celé zemi určitou agendu jen jediný samosoudce, ač by vhodnost takového systému z hlediska jiných ústavních hodnot byla pochopitelně minimálně diskutabilní. Rozvrh práce Nejvyššího správního soudu, dle nějž je určitá agenda přidělována několik let stejně složenému tříčlennému senátu, výše uvedené závěry dle názoru Ústavního soudu nijak neporušuje.
8. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu