ECLI:CZ:US:2007:1.US.236.07.1
sp. zn. I. ÚS 236/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Mělníku, Náměstí Míru 30, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. dubna 2006 č. j. 7 C 949/2002-489 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2006 č. j. 30 Co 413/2006-527 za účasti Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a S. D. jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 24. ledna 2007, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu stěžovatelky na určení výživného rozvedené manželky s tvrzením, že jejich vydáním došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky zakotvených v článku 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka především namítá, že oba soudy, jejichž rozhodnutí ústavní stížností napadá, dospěly k nesprávnému právnímu závěru o tom, že jsou vázány závěry rozvodového soudu o příčinách rozvratu manželství a v návaznosti na tento závěr pak nesprávně dovodily, že nejsou splněny podmínky pro postup podle §93 zákona o rodině, aniž by tyto podmínky blíže zkoumaly. Stěžovatelka se domnívá, že závěry rozvodového soudu o příčině rozvratu manželství obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí nejsou rozhodnutím ve smyslu ust. §135 odst. 1 o. s. ř., a tudíž závěr rozvodového soudu nemůže být podkladem pro rozhodování jiného orgánu, tím méně jím může být jiný orgán vázán. Navíc dle jejího přesvědčení soudy interpretovaly rozsudek rozvodového soudu nesprávně. Dle nich závěr rozvodového soudu o tom, že příčinou rozvratu manželství byly oboustranné spory účastníků, jakož i to, že rozvodový soud neshledal důvod pro aplikaci §24b zákona o rodině, vylučuje aplikaci §93 zákona o rodině. Stěžovatelka se však domnívá, že je zde dán důvod k postupu podle §93 zákona o rodině, neboť rozvodem manželství byla stěžovatelce způsobena závažná újma; v řízení přitom bylo prokázáno, že vedlejší účastník za trvání manželství navázal partnerské soužití se svou stávající manželkou, stěžovatelka tuto skutečnost považuje za nepochybnou příčinu rozvratu manželství. Stěžovatelka se dále domnívá, že její ústavně zaručená práva byla porušena i nepřiměřenou délkou řízení, která zároveň ovlivnila důkazní situaci. Soud totiž vycházel ze skutkového stavu, který se jevil pro stěžovatelku jako méně výhodný než byl stav v prvních letech po rozvodu manželství. A konečně stěžovatelka namítá, že provedené důkazy (jak svědecké výpovědi, tak znalecký posudek) byly oběma soudy hodnoceny jednostranně v její neprospěch, naopak svědecké výpovědi dokládající tvrzení stěžovatelky byly soudy odmítnuty pro nevěrohodnost. Některé závěry obou soudů (zejména stran nemovitosti v Horním Lánově) jsou nedostatečné. Z uvedených důvodů navrhuje, aby oba napadené rozsudky byly nálezem Ústavního soudu zrušeny.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření obou účastníků řízení, jakož i spis Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 7 C 949/2002.
Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozsudku. Dle něj podle ustálené judikatury je příčina rozvratu manželství, zjištěná rozvodovým soudem, zcela zásadní skutečností při posuzování důvodnosti žaloby na určení výživného rozvedené manželky, aniž by ji bylo možné v jiném řízení revidovat.
Okresní soud v Mělníku především poukázal na to, že podanou ústavní stížností se stěžovatelka v zásadě domáhá věcného přezkumu napadených rozhodnutí, zejména pak nového hodnocení důkazů. Věc prošla řádně (dvakrát) přezkumem u odvolacího soudu, který se s uvedeným vypořádal. K porušení základních práv stěžovatelky dle jeho názoru nedošlo, proces byl veden řádně, rozhodoval soudce, který byl k vedení řízení určen rozvrhem práce a není zde ničeho, co by nasvědčovalo tomu, že nebyl vůči stěžovatelce nestranný. Pokud je v tomto směru něco dovozováno ze skutečnosti, že bylo vedeno řízení o návrhu na určení výživného manželky, a tomuto návrhu bylo vyhověno, dodává okresní soud, že jde o nárok zcela jiného charakteru než je příspěvek na výživu rozvedeného manžela přiznávaný za zákonem zcela odlišně stanovených podmínek. Soudní proces dle okresního soudu proběhl ve lhůtě zcela přiměřené rozsahu dokazování (důkazy byly navrhovány převážně stěžovatelkou) a tomu, že věc byla dvakrát přezkoumána odvolacím soudem. V dalším okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
K zaslaným vyjádřením podala stěžovatelka repliku, v níž zejména polemizuje s tvrzením soudu prvního stupně, že se domáhá věcného přezkumu rozhodnutí. Stěžovatelka primárně namítá, že oba soudy se v důsledku nesprávného právního názoru odmítly zabývat předpoklady pro přiznání nároku stěžovatelky na výživné rozvedené manželky podle §93 zákona o rodině a své rozhodnutí opřely o skutkové závěry jiného soudu, s odůvodněním, že otázka příčin rozvratu manželství je již závazně rozhodnutím rozvodového soudu prejudikována. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, aby obecné soudy čerpaly své skutkové závěry z odůvodnění rozsudků, vydaných v jiném řízení, s tvrzením, že jsou jimi vázány, zejména se však ohrazuje proti tomu, aby skutkové závěry jiného orgánu byly přejímány v jiném smyslu a s jiným významem, než jak byly formulovány v rozhodnutí tohoto orgánu. V daném případě rozvodový soud konstatoval, že příčinou rozvratu manželství byly neshody účastníků, z čehož soud v řízení o výživném zřejmě dovodil, že o rozvrat manželství se převážnou měrou přičinila sama stěžovatelka. Závěr rozvodového soudu, že stěžovatelka neprokázala, že jí rozvodem hrozí vznik závažné újmy, byl zřejmě v tomto řízení převzat bez dalšího, ačkoliv z hlediska uplatněného nároku je podstatné pouze to, zda je prokázána již dříve vzniklá újma v souvislosti s rozvodem. Stěžovatelka předpokládá, že stávající soudní praxe, na níž odkazuje ve svém vyjádření odvolací soud, vychází zejména ze zásady hospodárnosti řízení, tato praxe však dle ní nerespektuje výslovné znění občanského soudního řádu, neboť podle §135 o. s. ř. měl soud vycházet pouze z rozhodnutí rozvodového soudu o tom, že manželství se rozvádí, nikoliv z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelky nesmí být zásada hospodárnosti aplikována v rozporu se zákonem na úkor objasnění věci v rozsahu účelných důkazních návrhů stran. Dle názoru stěžovatelky není ani v rozporu se zájmem na respektování právní jistoty, pokud soud v řízení o návrhu na určení výživného rozvedené manželky posoudí otázku příčin rozvratu manželství odchylně od rozvodového soudu, neboť uvedený princip chrání důvěru v kontinuitu práva a nikoliv v konzistentnost skutkových zjištění různých orgánů v samostatných řízeních. Stěžovatelka trvá na tom, že nebylo adekvátní, aby soudní řízení o jejím nároku probíhalo téměř po 4 a 1/2 roku, zvláště s ohledem na povahu uplatněného nároku; po tuto dobu byla zcela bez prostředků. Pouze pro tyto vady stěžovatelka namítla porušení práva na zákonného soudce, nepopírá, že by ve věci nebylo rozhodováno v souladu s rozvrhem práce okresního soudu. Rovněž nevyvozovala ničeho ze skutečnosti, že v řízení o přiznání výživného nerozvedené manželce bylo pravomocně rozhodnuto v její prospěch.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 26. června 2002 návrh na určení výživného rozvedené manželky podle §92 a §93 zákona o rodině. Rozsudkem ze dne 12. dubna 2006 ve věci poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, rozhodl Okresní soud v Mělníku tak, že návrh žalobkyně (stěžovatelky) na uložení povinnosti žalovanému (vedlejšímu účastník v řízení před Ústavním soudem) hradit na její výživu, jakožto rozvedené manželky, částku ve výši 17.000,- Kč měsíčně vždy do 20. dne v měsíci k rukám žalobkyně (stěžovatelky) předem spolu s povinností hradit dlužné výživné v pravidelných měsíčních splátkách 5.000,- Kč spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek zamítl, uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů částku 59.420,- Kč a zároveň jí uložil povinnost uhradit na náhradě nákladů Českému státu - Okresnímu soudu v Mělníku částku 20.061,- Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Okresní soud po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro přiznání výživného rozvedené manželce. Tento svůj závěr obsáhle odůvodnil. Soud především vyšel ze zjištění, že manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Mělníce ke dni 10. září 2002 (rozsudek sp. zn. 8 C 473/2002-25) , přičemž při zjištění důvodu rozvratu manželství vzal za svá zjištění rozvodového soudu (zjištěná ze spisu) o tom, že důvodem rozvratu byly neshody mezi manžely, které vedly k ukončení společného soužití. Mimo jiné uvedl, že pokud žalovaný (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) navázal známost s jinou ženou (primární důvod, který jako příčinu rozvratu uváděla stěžovatelka), bylo to již pouze důsledkem situace v manželství, nikoliv příčinou. Tento závěr přitom prošel přezkumem odvolacího soudu, kdy se stěžovatelka snažila dosáhnout aplikace ust. §24b odst. 1 zákona o rodině, avšak odvolací soud důvod pro aplikaci tohoto ustanovení neshledal. Okresní soud dovodil, že nebylo-li shledáno, že by byla rozvodem způsobena (stěžovatelce) závažná újma, jakožto manželu, který se na rozvratu manželství porušením manželských povinností převážně nepodílel, nelze shledat ani prostor pro aplikaci §93 odst. 1 zákona o rodině, tedy na žalobkyni (stěžovatelku) pohlížet jako na rozvedeného manžela, který se na rozvratu převážně nepodílel a kterému rozvodem byla způsobena závažná újma. Stěžovatelka přesto v řízení prokazovala, že rozvrat manželství byl způsoben primárně žalovaným (vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem). Ze výpovědí svědků, shodně uvádějících, že manželství účastníků považovali za spokojené a žádné rozpory mezi účastníky nevnímali, však dle nalézacího soudu nelze dovodit, kdo převážně manželský rozvrat zavinil. To, že známí manželského páru tento vnímají jako harmonický a nevnímají problémy uvnitř manželství, ještě neznamená, že manželství žádnými problémy netrpí, zvláště za situace, kdy manželé z pochopitelných pohnutek ochlazování vztahu navenek neprezentují, zejména nikoliv před osobami, které lze považovat za známé účastníků, nikoliv však osoby blízké, které by s nimi byly v každodenním kontaktu. Soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že na rozvratu manželství se podílel převážně žalovaný (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem), přičemž žalobkyni (stěžovatelce) by byla způsobena závažná újma.
Soud se dále zabýval otázkou, zda žalobkyně (stěžovatelka) není schopna sama se živit. I tento jeho závěr je negativní - v řízení bylo dle něj prokázáno, že na žalobkyni (stěžovatelku) nelze pohlížet jako na osobu, která by se plně oddala péči o rodinu a u níž by výhradně z toho důvodu byl dán předpoklad pro přiznání výživného rozvedeného manžela, ani není osobou, která by nebyla schopna se sama živit. Soud přitom vyšel ze zjištění, že dlouhodobě podnikala se svým bývalým manželem, v roce 1992 absolvovala kvalifikační kurs a praxe u ní může nahradit jí namítanou nedostatečnou kvalifikaci. Skutečnost, že žalobkyně (stěžovatelka) podle předložených znaleckých posudků není schopna ze zdravotních důvodů vykonávat práci, je kompenzováno přiznáním důchodové dávky invalidního důchodu. Přitom jestliže výše invalidního důchodu uspokojuje potřeby jiných poživatelů důchodové dávky, není důvodu, aby nebyly touto dávkou uspokojovány její potřeby. Nadto disponuje majetkem z dosud nevypořádaného společného jmění manželů, zejména nemovitostí v Horním Lánově (penzion "Bernardýn") nebo bytem v Kostelci nad Labem, v rozhodné době obdržela i peněžní částky za vyplacené výživné nerozvedeného manžela a za prodej havarovaného vozu. Výpovědi svědků o tom, že stěžovatelka žije nuzně, soud označil za nevěrohodné, neboť šlo o výpovědi známých stěžovatelky, kteří u ní opakovaně pobývali a jsou k ní proto v určitém vztahu, v ostatním za výpovědi, které neprokazují v řízení rozhodnou skutečnost (že by stěžovatelka nebyla schopna se živit). Soud proto uzavřel, že zde předpoklady pro přiznání příspěvku na výživu stěžovatelky nejsou. O nákladech řízení pak rozhodl dle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. a §148 odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, s argumenty, které jsou shodné nebo obdobné s těmi, které nyní uvádí v ústavní stížnosti. Rozsudkem ze dne 18. října 2006 č. j. 30 Co 413/2006-527 Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k v odvolání uvedeným námitkám uvedl, že soud I. stupně správně poukázal na to, že příčinou rozvratu manželství se zabýval již soud v rámci řízení o rozvod manželství účastníků, přičemž shledal, že příčinou rozvratu manželství byly spory mezi účastníky. Podle názoru odvolacího soudu je tímto již soud rozhodující o návrhu na výživné rozvedené manželky vázán, aniž by bylo možné prostřednictvím dalších důkazů se zabývat tím, jaká byla příčina rozvratu manželství. Aplikace ust. §93 odst. 1 zákona o rodině v konkrétním případě v úvahu nepřicházela; v podrobnostech odkazuje odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud shledal správné i závěry soudu prvního stupně o tom, že nejsou splněny podmínky pro přiznání výživného dle §92 odst. 1 zákona o rodině. Pokud jde o argument stěžovatelky, že jí zdravotní stav nedovoluje pracovat, připustil, že by se v zásadě mohlo jednat o situaci, která by mohla vést k závěru, že není schopna sama se živit. V konkrétním případě takový závěr nicméně učinit nelze, neboť stěžovatelka není osobou zcela nemajetnou, může nakládat s majetkem z dosud nevypořádaného společného jmění manželů, zejména pak nemovitostí užívanou jako penzion, ve kterém bydlí. Námitku, že penzion využívá výhradně ke svému bydlení a ubytování známých, stejně jako soud prvního stupně, neshledal relevantní. I přes uvedené tvrzení stěžovatelka dle něj má možnost s tímto majetkem nakládat a majetkového prospěchu se v podstatě dobrovolně zbavuje (tím, že jej k podnikání poskytuje synovi). I v ostatním shledal odvolací soud, že dispozice s majetkem patřícím do společného jmění manželů je u stěžovatelky poměrně rozsáhlá, za zásadní pak označil skutečnost, že stěžovatelka sama uvedla, že jí v roce 2005 byla vyplacena částka 480.000,- Kč z titulu vrácení půjčky a na podzim 2003 částka 100.000,- Kč za prodej havarovaného vozidla. Stěžovatelka tak i přes zdravotní nezpůsobilost k práci má možnost získat prostředky na svou obživu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelka v ní polemizuje se závěry obecných soudů. V podstatě se tak domáhá přezkoumání jejich rozhodnutí, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, jsou-li jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí jen za předpokladu, že jimi je současně porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu však Ústavní soud ke svému zrušujícímu zákroku důvod neshledal.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se skutkovými a právními závěry rozsudků odvolacího a nalézacího soudu, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se oba soudy nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze tedy těmto soudům, jakož ani soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí spočívá na shodných závěrech, nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelky při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec jednoduchého práva.
Dle ustanovení §92 odst. 1 zákona o rodině rozvedený manžel, který není schopen sám se uživit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou-li se, rozhodne soud o výživném na návrh některého z nich. Dle §93 zákona o rodině soud může rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle §91 odst. 2. Podle tohoto ustanovení může soud přiznat výživné pouze na dobu tří let od rozvodu.
Ve vztahu k právnímu hodnocení Ústavní soud konstatuje, že oba soudy došly ke shodnému závěru, že nejsou splněny podmínky pro přiznání výživného ani podle jednoho z citovaných ustanovení. Pokud jde o aplikaci ust. §93 odst. 1 zákona o rodině, vyšly při zjišťování příčin rozvratu manželství ze závěrů soudu učiněných v rámci rozvodového řízení. Tento závěr o příčinách rozvratu manželství nebyl v řízení před soudem prvního stupně dostatečně vyvrácen ani důkazy, které na podporu svých tvrzení předložila stěžovatelka. Přitom námitku, že oba soudy nebyly vázány rozhodnutím rozvodového soudu (nebo jen ve vztahu k jeho výroku), nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou. Dle ustanovení §24 odst. 1 zákona o rodině soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jestliže je manželství tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití; bere přitom v úvahu příčiny rozvratu manželství. Příčiny rozvratu manželství tak jsou v rámci rozvodového řízení soudem výslovně zjišťovány a pochopitelně jsou podstatné pro následné rozhodování soudu o výživném rozvedeného manžela, a to v souladu s ust. §135 o. s. ř. Právní názor vyslovený soudem v rozsudku o rozvodu manželství je, byť nikoliv závazný podle ust. §135 odst. 1 o. s. ř., nýbrž zcela určující ve smyslu ust. §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř - je-li totiž soud povinen vycházet z rozhodnutí jiného orgánu, tím spíše je povinen vycházet z rozhodnutí, které učinil on sám. Příčiny rozvratu manželství zjištěné rozvodovým soudem jsou zjištěny pro jednou, možnost změny těchto příčin není dovoditelná, neboť jde o stav nastalý v minulosti, před tím, než bylo manželství pravomocně rozvedeno. Byly-li tedy shledány správnými i odvolacím soudem, není důvodu, pro který by soud v řízení o výživném rozvedené manželky měl k této skutečnosti provádět nové dokazování a tento stav znovu zjišťovat. Takový postup by byl zpochybněním soudního řízení o rozvod manželství. Přitom jediný závěr, který převzaly oba soudy z rozhodnutí o rozvodu manželství, byl ten, že nebyly zjištěny důvody pro aplikaci §24b odst. 1 zákona o rodině a že příčinou rozvratu byly neshody mezi manžely (tedy příčiny neležely pouze na jednom z manželů). Interpretace, kterou v tomto ohledu stěžovatelka v ústavní stížnosti oběma soudům podsouvá, není na místě, nebyla žádným ze soudů použita a jeví se jako účelová, směřující ke zpochybnění jejich jinak správného postupu. Oba soudy přitom vycházely nikoliv pouze z rozhodnutí o rozvodu manželství, nýbrž, jak je zřejmé zejména z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, soudního spisu o tomto řízení. Nadto Ústavní soud poukazuje na to, že soud prvního stupně mimo provedení důkazu rozvodovým spisem v dalším k této otázce dokazování umožnil a shledal, že stěžovatelka neprokázala, že by jí rozvodem vznikla závažná újma, ani to, že to byl její bývalý manžel (vedlejší účastník v řízení před Ústavní soudem), kdo se na rozvratu manželství převážně podílel porušením svých povinností. Ústavní soud považuje za zřejmé, že zpochybněním právních závěrů se v tomto ohledu stěžovatelka snaží napadnout spíše skutkové závěry soudu prvního stupně o nesplnění podmínek pro aplikaci ust. §93 zákona o rodině.
Ústavní soud v daném ohledu upozorňuje, že podle ustanovení §93 odst. 1 i podle §92 odst. 1 zákona o rodině je nutné splnit všechny zde stanovené zákonné podmínky pro přiznání výživného kumulativně. V případě aplikace ust. §93 odst. 1 zákona o rodině je takovou podmínkou nejen vznik závažné újmy, nýbrž i to, že povinnost hradit výživné může být přiznána pouze tomu z manželů, který se na příčinách rozvratu převážně nepodílel, a contrario tedy lze takovou povinnost uložit tam, kde příčina rozvratu převážně leží na jednom z manželů. Taková skutková zjištění však nemají v konkrétním případě oporu v provedeném dokazování. Závěr soudu o tom, že mimomanželský vztah žalovaného (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) byl důsledkem a nikoliv příčinou rozvodu manželů, je přitom soudem prvního stupně řádně odůvodněn (viz odůvodnění rozsudku str. 7 a 8). Pokud tedy soud zjistil, že není splněna byť jen jedna z podmínek pro aplikaci ust. §93 odst. 1, Ústavní soud považuje za správný jeho postup, jestliže se nadále zabýval již pouze možnou aplikací ust. §92 odst. 1 zákona o rodině, jehož podmínky jsou však od ust. §93 odst. 1 zákona o rodině, které je považováno za ustanovení mající částečně sankční povahu, zcela jiné.
Ve vztahu k dalším úvahám obecných soudů pak stěžovatelka zpochybňuje důkazní závěry obecného soudu především v tom smyslu, že sice není schopna se sama živit, nicméně že disponuje s majetkem, jehož výnos by jí mohl výživu zajistit. Ústavní soud má za to, že to byla především stěžovatelka, kdo v tomto ohledu neunesl důkazní břemeno. Aniž by přitom hodlal přehodnocovat provedené dokazování a závěry, které z něj oba soudy učinily, poukazuje na to, že stěžovatelka neprokázala, že by neměla přístup k majetku tvořícímu dosud nevypořádané společné jmění manželů nebo nemohla nakládat s jeho výnosy. Sice v odvolání, jakož i nyní, vznáší námitky proti závěru znaleckého posudku o možném výnosu nemovitosti v Horním Lánově, krom své výpovědi nenavrhla soudu žádný důkaz, který by tyto závěry zpochybňoval (a to ani provedení revizního znaleckého posudku). Pokud jde o zjištění obou soudů, že se sama vzdala možnosti uvedenou nemovitost pronajímat (ať již provozovat sama nebo dát do pronájmu jako celek), tím, že na ní umožnila podnikat svému synovi, považuje je Ústavní soud rovněž za správné a odpovídající provedenému dokazování - jde o její rozhodnutí, jímž se vzdala svého příjmu a toto rozhodnutí nemůže jít k tíži žalovaného (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem). Důvodem pro její postup nemůže být ani ve stížnosti uplatněné tvrzení, že by po ní část výnosu z této nemovitosti mohl žalovaný požadovat, taková okolnost v řízení tvrzena ani zjištěna nebyla, ve vztahu k dalším zjištěným skutečnostem ji pak nelze považovat za relevantní.
Ani v dalším Ústavní soud neshledal, že by řízení před oběma soudy trpělo nějakými vadami, ať již ve vztahu k provedenému dokazování nebo k závěrům, které z tohoto dokazování oba soudy vyvodily. V posuzovaném případě soudy rozhodovaly na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Nejednaly svévolně. Při zjišťování skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyšly ze závěrů odborného posouzení, jež nebylo stěžovatelkou v řízení právně relevantním způsobem zpochybněno, jejich právní závěry jsou přiléhavé zjištěnému skutkovému stavu. Závěry soudů ve vztahu k výpovědím svědků (o sociální situaci stěžovatelky a způsobu jejího života) nelze považovat za jednostranné hodnocení. Soud prvního stupně řádně zdůvodnil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů považuje za zjištěné a proč naopak některé údaje ze svědeckých výpovědí za rozhodné nevzal. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. S jeho skutkovými i právními závěry se odvolací soud ztotožnil, přičemž na jeho závěry lze pouze odkázat. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu je v tomto ohledu, jakož i v aspektech ostatních, logické, srozumitelné a ústavně konformní.
Pokud jde o stěžovatelčinu námitku, vyjadřující nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, pak z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina základní práva. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěrům, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže samo o sobě zakládat odůvodnění ústavní stížnosti. V tomto směru je tedy tvrzení stěžovatelky o porušení zásad spravedlivého procesu ve vztahu k její osobě zjevně neopodstatněné.
Opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit ani tvrzení stěžovatelky o nepřiměřené délce řízení. Ústavní soud hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní" a byla-li zachována stěžovatelkou namítaná přiměřená délka soudního řízení. Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů může mít za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných práv. Samotné průtahy tedy nezakládají důvod pro vydání zrušovacího nálezu, jejich existenci však Ústavní soud může vyslovit v nálezu (§82 odst. 1 Zákona o Ústavním soudu) (srv. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 70/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, nález č. 96). Kritérium přiměřené lhůty pro projednání věci je však subjektivním pojmem, který se může lišit podle povahy jednotlivého případu, jeho složitosti, aktivity nebo pasivity účastníků řízení a náročnosti prováděného dokazování. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že objektivně, odhlédnuto od konkrétního řízení, může se jevit přibližně čtyřletá délka řízení o přiznání výživného jako přesahující hranici přiměřené lhůty. Takový závěr by však byl možný pouze tehdy, pokud by skutečně v řízení vznikly neodůvodněné průtahy a zejména, což prokázáno nebylo, pokud by žalovaný nárok na výživné představoval pro stěžovatelku jediný možný zdroj příjmů, bez nějž by byla její výživa ohrožena. Po zvážení dalších okolností však Ústavní soud konstatuje, že nebyly v řízení zjištěny žádné prodlevy, tím méně pak neodůvodněné průtahy, naopak délka řízení je přiměřená rozsahu prováděného dokazování, jakož i skutečnosti, že v řízení dvakrát rozhodoval odvolací soud. Ústavní soud připomíná, že dle ust. §154 o. s. ř. je pro výrok rozsudku, do něhož se promítá provedené dokazování, vždy rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Námitku stěžovatelky, že soudy pro délku řízení zohledňovaly stav, který byl pro stěžovatelku méně příznivý než v době bezprostředně po rozvodu manželství, však není možné považovat za důvodnou. Nepřiznání nároku na výživné se v tomto konkrétním případě opírá především o situaci dlouhodobou (neexistence důvodů pro postup podle §93 odst. 1 zákona o rodině z hlediska zjištěných příčin rozvratu manželství a zjištění, že majetek spadající do SJM může být pro stěžovatelku zdrojem obživy), nikoliv o skutečnosti (s výjimkou přiznání plného invalidního důchodu a jeho vyplácení od roku 2005) nastalé po delší časové prodlevě. Celková délka řízení tak zůstává zcela bez vlivu na výsledek sporu i ochranu práv jeho účastníků. Ústavní soud se proto domnívá, že ani v tomto ohledu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost zčásti pro její nepřijatelnost, zčásti z důvodů zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu