ECLI:CZ:US:1996:1.US.238.96
sp. zn. I. ÚS 238/96
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 238/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatele pana E.P., zastoupeného advokátem JUDr. V.T., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 229/96, a dalších návrzích, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností ze dne 27. 8. 1996, došlou Ústavnímu soudu dne 29. 8. 1996, podává stěžovatel návrh na vyslovení, že uplatnění §7 a 8 zákona č. 162/1992 Sb. na dům v D. se stavební parcelou č. 148/1 v katastrálním území D. je nepřípustné, současně s návrhem na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 229/96, jakož i rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1993, čj. 5 Co 1059/93 - 33, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14. 4. 1993, sp. zn. 4 C 69/92.
Důvodem podání ústavní stížnosti je skutečnost, že stěžovatel se neúspěšně domáhal vydání nemovitostí shora označených podle zákona č. 403/1990 Sb. v řízení před Okresním soudem v Písku (rozsudek ze dne 14. 4. 1993, sp. zn. 4 C 69/92) a v odvolacím řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích (rozsudek ze dne 27. 8. 1993, čj. 5 Co 1059/93 - 33). Návrh stěžovatele byl zamítnut proto, že stěžovatel svůj v úvahu připadající restituční nárok dle zákona č. 403/1990 Sb. neuplatnil včas v zákonem stanovené lhůtě, neboť z dopisu jeho právního zástupce ze dne 18. 4. 1991 nelze dovodit, že by mělo
I. ÚS 238/96
jít o postup podle zákona č. 403/1990 Sb. Cílem tohoto dopisu totiž nebylo vydání nemovitostí ve smyslu citovaného zákona, ale blokace majetku, který měl být vydán žalobci ze zcela jiných důvodů. Nejednalo se tedy o výzvu dle ustanovení §5 citovaného zákona. Odvolací soud ve svém rozhodnutí připustil dovolání pro právní posouzení, zda předmětný dopis lze považovat za výzvu dle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 1996, čj. 3 Cdon 229/96 - 4, dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné. Nejvyšší soud totiž dovodil, že citovaným dopisem stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, sledoval něco jiného nežli vydání věci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., neboť se domníval, že předmětné nemovitosti by mu měly náležet z důvodu dědictví, a šlo mu pouze o to, aby s věcmi v mezidobí nebylo nakládáno.
Ústavní soud nejprve zkoumal hledisko §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tj. zda byla splněna lhůta pro podání ústavní stížnosti. Dle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( §75 odst. 1 citovaného zákona). Napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nabyl právní moci dne 13. 10. 1993, ústavní stížnost došla ústavnímu soudu ČR dne 29. 8. 1996. Ústavní stížnost je tedy v daném případě podána opožděně. K tomu je třeba uvést, že ustanovení §72 odst. 2, ve spojení s ustanovením §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., má na mysli řádný opravný prostředek. Dovolání, proti kterému ústavní stížnost také směřuje, však takovým řádným opravným prostředkem není a má charakter mimořádného opravného prostředku (§236 a násl. o. s. ř.). Nelze tedy otázku dodržení lhůty odvíjet od rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud dále nemohl souhlasit s návrhem na vyhlášení, že uplatnění §7 a 8 zákona č. 162/1992 Sb. na dům v D. se stavební parcelou č. 148/1 v katastrálním území D. je nepřípustné. Postup při realizaci majetku dle ustanovení §7 a 8 zákona č. 162/1992 Sb., o působnosti orgánů České republiky při provádění zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákonů č. 458/1990 Sb., č. 528/1990 Sb. a č. 137/1990 Sb., vyplývá z toho, že stěžovatel sám svým nekvalifikovaným postupem (tj. nepodáním řádné výzvy) se připravil o možnost případného vydání věci a zároveň se tak tento majetek stal předmětem dalšího postupu dle citovaného zákona.
V daném případě bylo tedy zjištěno, že ústavní stížnost byla podána opožděně, a pokud se týká druhého navrhovaného výroku, a to uvedeného vyhlášení, týkajícího se §7 a 8 zákona č. 162/1992 Sb., je třeba jej považovat za návrh zjevně neopodstatněný.
I. ÚS 238/96
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 1996 JUDr. Vladimír P a u 1
soudce zpravodaj