ECLI:CZ:US:2016:1.US.2406.16.1
sp. zn. I. ÚS 2406/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., bez stálého bydliště, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 45 EXE 1859/2010-115 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 45 EXE 1864/2010-110 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 45 EXE 1870/2010-110 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 45 EXE 1871/2010-107 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 45 EXE 1876/2010-113 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 45 EXE 1877/2010-109 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 45 EXE 1878/2010-110 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 45 EXE 1883/2010-181 ze dne 10. 2. 2014 a č. j. 45 EXE 1895/2010-112 ze dne 10. 2. 2014, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 173/2014-141 ze dne 28. 5. 2014, č. j. 14 Co 172/2014-141 ze dne 15. 4. 2014, č. j. 15 Co 192/2014-142 ze dne 2. 6. 2014, č. j. 15 Co 193/2014-219 ze dne 2. 6. 2014, č. j. 21 Co 190/2014-143 ze dne 16. 4. 2014, č. j. 55 Co 169/2014-143 ze dne 30. 6. 2014, č. j. 69 Co 171/2014-149 ze dne 15. 7. 2014, č. j. 70 Co 171/2014-139 ze dne 16. 5. 2014 a č. j. 72 Co 187/2014-141 ze dne 17. 6. 2014 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2016 č. j. 20 Cdo 776/2016-216, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel tvrdí, že od roku 1982 trpí paranoidní schizofrenií, pro kterou byl několikrát hospitalizován, od 21. 11. 2000 je plně invalidní pro psychické poruchy (paranoidní schizofrenie, schizoafektivní psychóza), v letech 2003, 2006 a 2009 byl pro potřeby důchodového řízení opakovaně přešetřen s tím, že přetrvávají projevy paranoidně perzekuční.
2. V letech 2004 až 2007 bylo proti stěžovateli vydáno celkem devět rozhodnutí (platebních rozkazů či rozsudků), kterými mu byla bez jeho procesní účasti uložena povinnost zaplatit Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciová společnost, částky ve výši od 800 Kč do 964 Kč z důvodu neuhrazeného jízdného a přirážky k němu spolu s úroky a náklady řízení. Rozhodnutí mu byla doručena buď skutečně anebo fikcí, avšak stěžovatel na ně podle svých slov nedokázal reagovat.
3. K návrhu oprávněného byla usneseními Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vydanými na podzim roku 2010 nařízena exekuce na majetek stěžovatele k vymožení částek stanovených výše uvedenými rozhodnutími spolu s náklady exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor. Ten za tím účelem zřídil na podílu na pozemku, který stěžovatel zdědil po své matce, exekutorské zástavní právo, čímž se exekuce dostala do povědomí osob blízkých stěžovateli. Poté, co stěžovatelovo zastoupení převzal jeho současný právní zástupce, dojednal v rámci prodeje uvedeného podílu na pozemku úhradu zálohy na exekuci z depozita k úhradě kupní ceny a uvolnění zástavního práva.
4. Poté, co exekutor zamítl stěžovatelův návrh na sloučení exekucí (viz také usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2137/12 ze dne 4. 6. 2013), probíhalo níže popsané rozhodování soudů nejprve v devíti samostatných řízeních, a to u jednoho senátu v případě nalézacího soudu (sp. zn. 45 EXE 1859/10, 45 EXE 1864/2010, 45 EXE 1870/2010, 45 EXE 1871/2010, 45 EXE 1876/2010, 45 EXE 1877/2010, 45 EXE 1878/2010, 45 EXE 1883/2010, 45 EXE 1895/2010) a u osmi různých senátů v případě odvolacího soudu (sp. zn. 69 Co 171/2014, 70 Co 171/2014, 14 Co 172/2014, 72 Co 187/2014, 55 Co 169/2014, 12 Co 173/2014, 15 Co 192/2014, 15 Co 193/2014, 21 Co 190/2014). O spojení exekučních řízení vedených proti stěžovateli rozhodl soudní exekutor až dne 14. 2. 2014.
5. V červnu 2012 doručil stěžovatel soudnímu exekutorovi návrh na zastavení všech devíti proti němu vedených exekucí, neboť dle jeho názoru nebyla rozhodnutí sloužící jako podklad pro tyto exekuce pravomocná a vykonatelná, jelikož mu nebyla řádně a účinně doručena. Tvrdil, že sice podepsal příslušné doručenky, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyl schopen vyhodnotit a posoudit obsah doručovaných rozhodnutí. To doložil potvrzením ošetřující psychiatričky ze dne 7. 6. 2012, podle kterého prodělal od listopadu 2000 několik psychotických atak, během kterých nebyl schopen vyhodnotit význam obvyklé úřední korespondence a řešit problémy s ní spojené; obecná schopnost vnímání času a lhůt je zhoršená i mimo ataky vzhledem k tomu, že dochází k postupnému defektu osobnosti (včetně intelektuálních schopností). Exekutor návrhu na zastavení exekuce nevyhověl pro nesouhlas oprávněného, který poukázal na to, že stěžovatel nebyl zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům, a proto jej postoupil exekučnímu soudu.
6. Obvodní soud nařídil zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie, kterým mělo být zjištěno, zda v době doručování exekučních titulů během let 2004 až 2007 a v době udělení plné moci advokátovi v listopadu 2011, umožňoval stěžovateli jeho zdravotní stav porozumět obsahu předmětných písemností a posoudit jejich význam. Dle tohoto posudku, který byl vypracován dne 24. 10. 2012 na základě ambulantní dokumentace a vyšetření stěžovatele, stěžovateli z psychiatrického hlediska v předmětných datech nic nebránilo porozumět obsahu předmětných písemností a posoudit jejich význam, byl k tomu z psychiatrického hlediska způsobilý. Znalkyně Olga Slouková mj. uvedla, že podle dokumentace psychiatrické kliniky byl stěžovatel naposledy hospitalizován v roce 1998 s diagnózou schizoafektivní porucha, invalidní důchod mu byl přiznán v jeho nepřítomnosti na základě dokumentace. Podle kontrol zaznamenaných v dokumentaci ve dnech, jež bylo možné přiřadit k datům dotazovaným soudem, se v té době stěžovatel nejevil psychotický. V roce 2011 byl u ambulantního psychiatra na kontrole dvakrát a nejevil známky duševní choroby, pouze v květnu 2011 se jevil subdepresivní po smrti matky, v listopadu 2011 ambulantní psychiatr poznamenal, že stěžovatel je "nepsychotický, bludy nyní nejsou v popředí". Při vyšetření v září 2012 jej znalkyně shledala nepsychotickým a reálným, celkově podle ní neprokazoval duševní chorobu (psychózu) ani významnější neuroticismy. Rozdílnost jejího vyšetření oproti nálezu stěžovatelovy psychiatričky z června 2012 nelze podle znalkyně psychiatricky vysvětlit.
7. Znalkyně byla vyslechnuta na jednání dne 14. 3. 2013, kde zopakovala, že záznamy z května 2011 a poté ze znaleckého vyšetření v září 2012 jsou "klidové" a nic nenapovídá zhoršení či relapsu minulé choroby. Nález ošetřující psychiatričky z června 2012 se jako jediný diametrálně liší, přičemž je založen jen na slovech pacienta a vzpomínkách lékařky na stěžovatelovu hospitalizaci v roce 1989, neboť byl zpracován bez zdravotnické dokumentace z ambulance. Právní zástupce stěžovatele k tomu uvedl, že znalecký posudek se jeví jako krajně restriktivní, neboť závěr o nezpůsobilosti by byl zřejmě vysloven jen tehdy, pokud by byl postaven na jisto, ačkoliv ve světle dřívější anamnézy jsou pravděpodobnostní závěry jiné. Navrhl proto doplnit dokazování výslechem ošetřující psychiatričky, případně revizním znaleckým posudkem.
8. Ošetřující psychiatrička stěžovatele i znalkyně byly dále vyslechnuty na jednáních konaných dne 17. 5. 2013. Podle prvně jmenované, která stěžovatele ošetřovala při hospitalizaci v roce 1989 a kterou stěžovatel vyhledal v květnu 2011 po smrti své matky, byl v květnu 2011 ve velmi špatném stavu a odtržený od reality, postupně docházelo k pomalému zlepšování, v roce 2012 se jeho zdravotní stav hodně zlepšil, zármutek ze smrti matky i fáze poruchy schizofrenního spektra pominuly. Znalkyně jej patrně viděla mimo ataku. U stěžovatele podle ní trvá diagnóza postprocesuální defekt osobnosti, přičemž u něj dochází k výkyvům, určitou dobu je schopen vyhodnotit význam obvyklé úřední korespondence, za nějakou dobu už tomu tak být nemusí, lze jen těžko predikovat, kdy nastane ataka. Nelze pominout jeho 31-letou anamnézu chronického psychotického pacienta, přičemž jde o neléčitelnou chronickou chorobu, která ovlivnila osobnost stěžovatele. Svědkyně dále uvedla, že svou zprávu z června 2012 zpracovala bez kompletní dokumentace, měla však k dispozici zprávy z roku 2000, 2003, 2006 a 2009 a důchodový spis. Dle jejího názoru se ani ona ani nikdo jiný nemůže vyjádřit ke konkrétním dotazovaným datům od srpna 2004 do poloviny července 2007; pokud totiž stěžovatel nebyl hospitalizován, nelze říci, zda v té době prodělal psychotickou ataku. Znalkyně setrvala na svých závěrech, v dokumentaci nenašla zmínku o atace v klasickém slova smyslu, ona ani vyšetřující psychiatrička stěžovatele v rozhodné době (2004, 2006, 2007) neviděly, posledně jmenovaná měla k dispozici pouze důchodové, nikoliv ambulantní archy ze stěžovatelovy zdravotní dokumentace, kde lze dohledat data nejbližší k dotazovaným. Znalkyně shledala defekt v oblasti emoční, nikoliv intelektové, podle ní zásada "jednou psychotik, vždycky psychotik" dnes již neobstojí.
9. Ve svém písemném vyjádření uvedl právní zástupce stěžovatele, že technicky vzato znalecký posudek nijak nevyvrací tvrzení stěžovatele, pouze jej nepotvrzuje, přičemž zbylé důkazy je dokládají. Podle něj dokáže stěžovatelova ošetřující lékařka v mnohém odhadnout pravděpodobný zdravotní stav v určitém období, k odstranění rozporů a nejistoty ohledně doložení zdravotního stavu je tedy třeba vypracovat revizní znalecký posudek, přičemž míru důkazní jistoty je nutné přizpůsobit tomu, do jaké míry lze danou skutečnost objektivně dokázat.
10. Napadenými usneseními ze dne 10. 2. 2014 obvodní soud stěžovatelovy návrhy na zastavení exekuce zamítl jako nedůvodné. Předeslal, že pro posouzení důvodnosti návrhu povinného bylo v intencích §268 odst. 1 a) o. s. ř. důležité posoudit, zda převzetí platebního rozkazu stěžovatelem v nalézacím řízení bylo platným procesním úkonem s účinky doručení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/2000). Soud dospěl k závěru, že soudem ustanovená znalkyně vyvrátila argumenty svědkyně (ošetřující psychiatričky) a že stěžovateli v době doručování exekučního titulu zdravotní stav nebránil pochopit význam doručované písemnosti; převzetí rozhodnutí je tedy platným procesním úkonem s účinky doručení a není dán důvod pro zastavení exekuce.
11. Stěžovatel se prostřednictvím svého právního zástupce odvolal. Tvrdil, že znalecký posudek je vnitřně nekoherentní, byl vypracován nekompetentně a s užitím špatné metodologie, neboť je založen na nesprávné a bezdůvodné skutkové presumpci, že pokud není psychiatrická překážka nade vši pochybnost prokázána, je zkoumaný zcela zdráv. Posudek navíc ignoruje vícezdrojovou anamnézu, která s určitou pravděpodobností svědčí pro opačný závěr; schizofrenie má totiž povahu choroby trvalé a nevyléčitelné. Stěžovatel připomněl také nález Ústavního soudu vydaný v jiné věci pod sp. zn. I. ÚS 4457/12 dne 24. 7. 2013, podle kterého je znalecké postupy třeba zkoumat v zásadě kriticky. Dále uvedl, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné, neboť v něm chybí odůvodnění, proč se soud přiklonil k jednomu z možných výkladů a nevyrovnal se s jeho argumenty.
12. Ve dnech 15. 4. 2014 až 15. 7. 2014 vydal městský soud rozhodnutí, kterými usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Senáty č. 12, 21, 69, 70 a 71 připomněly, že soud nemůže zkoumat věcnou správnost odborných závěrů znalce a hodnotí závěry znaleckého posudku jen z hlediska toho, zda jsou náležitě (logicky) zdůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal zadaný úkol a zda nejsou jeho závěry v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Tyto požadavky byly v daném případě splněny a nebyl proto důvod vypracovat revizní znalecký posudek. Ani svědkyně nepotvrdila, že v rozhodné době trpěl stěžovatel duševní poruchou bránící mu posoudit následky doručení soudní písemnosti; skutečnost, že účastník trpěl duševní poruchou či onemocněním, jež ho činí neschopným k právním úkonům, musí přitom být bezpečně zjištěna. Senáty č. 14, 15 a 55 uvedly, že námitky odvolatele týkající se vad doručování spadají pod §29 odst. 3 o. s. ř., směřují do nalézacího řízení a nemohou být důvodem pro zastavení exekuce; zjištění soudu prvního stupně, že povinný byl v nalézacím řízení způsobilý samostatně jednat, je tudíž nadbytečné. Senát č. 55 založil své rozhodnutí na procesním odmítnutí předložené otázky a subsidiárně poukázal na argumenty uvedené senáty č. 12, 21, 69, 70 a 71. Všechna rozhodnutí o odvolání obsahovala poučení, podle kterého proti nim lze do dvou měsíců od doručení podat dovolání, jehož přípustnost je oprávněn posoudit dovolací soud, resp. za podmínek uvedených v §237 a násl. o. s. ř.
13. Stěžovatel napadl všech devět usnesení městského soudu dovoláním. V jedné argumentaci odvolacího soudu uvedl, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, podle které je nekritické přejímání závěrů znaleckých posudků postupem schematickým a ryze formálním. Kromě toho podle něj rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení další otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a tou je stanovení důkazního standardu při prokazování těžké psychické nemoci, za současné ochrany slabší a procesně nezpůsobilé osoby. V doplnění dovolání poukázal také na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014. Ve vztahu ke druhé argumentaci považoval stěžovatel za nesprávný názor, že by namítaná vada exekučního titulu měla být vadou nalézacího řízení; dle jeho názoru může být duševní choroba adresáta písemnosti důvodem, který činí doručení absolutně neúčinným a takové doručení pak nezakládá exekuční titul.
14. Ve dnech 23. 9. 2014 až 22. 10. 2014 Nejvyšší soud (senát 30 Cdo) odmítl stěžovatelova dovolání jako nepřípustná podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť směřovala do výroků odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
15. Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu jakož i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které tvrdil porušení svého práva na spravedlivý proces a svých majetkových práv. Nálezem sp. zn. III. ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016 zrušil Ústavní soud výše uvedená usnesení Nejvyššího soudu pro porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces s tím, že Nejvyšší soud ani náznakem nevysvětlil, proč zde byl důvod pro jím zvolený postup. Dle Ústavního soudu směřoval posuzovaný případ primárně k zastavení exekuce, a proto nebyla zcela zřetelná vazba na peněžité plnění předpokládané v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., a bylo rovněž třeba zvážit, zda ve smyslu výjimky uvedené v tomto ustanovení nejde o vztah plynoucí ze spotřebitelské smlouvy.
16. Usnesením ze dne 9. 5. 2016 Nejvyšší soud v zájmu procesní ekonomie řízení o jednotlivých dovoláních spojil ke společnému řízení pod sp. zn. 20 Cdo 776/2016 a znovu dovolání odmítl jako nepřípustná podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. V reakci na nález Ústavního soudu uvedl, že rozhoduje-li se o návrhu na zastavení exekuce vedené pro peněžité plnění, vždy se fakticky rozhoduje o peněžitém plnění, i když výrok o zastavení konkrétní částku explicitně nevyjadřuje. Připomněl také svou ustálenou judikaturu (počínaje usnesením sp. zn. 20 Cdo 1577/2013 ze dne 25. 6. 2013), dle které se výjimka z nepřípustnosti dovolání vztahuje pouze na nalézací řízení, v němž soud rozhoduje spory vyplývající mj. ze vztahu ze spotřebitelských smluv; v exekučním řízení pak dochází k nucené realizaci kvalifikovaně uložených povinností. V projednávané věci byla exekuce vedena pro vymožení částek ve výši od 800 Kč do 964 Kč (v souhrnu 7 554 Kč) s jejich příslušenstvím, ke kterému však dovolací soud dle zákona nemůže přihlížet při posouzení přípustnosti dovolání (§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.). Nejvyšší soud dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
17. V mezidobí došlo dne 27. 3. 2015 ke skončení exekuce vymožením pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce. Ze spisu vyplývá, že se předtím stěžovatel prostřednictvím svého zástupce aktivně bránil příkazům k úhradě nákladů exekuce vydaným exekutorem, jež byly k jeho námitkám opakovaně rušeny. Soud přitom exekutora vyzýval, aby při výpočtu nových náhrad za doručení a nákladů na právní zastoupení oprávněného přihlédl k usnesení Ústavního soudu vydaného ve stěžovatelově věci pod sp. zn. III. ÚS 2137/12 dne 4. 6. 2013, z něhož mimo jiné vyplývá nutnost proporcionality přiznávaných nákladů řízení k výši vymáhaných pohledávek a k účelnosti vynakládaných nákladů řízení ze strany oprávněného.
II. Argumentace stran
18. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ze dne 21. 7. 2016 namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a protiústavní zásah do svých majetkových práv. Obecné soudy podle něj nesprávně hodnotily sporné výsledky znaleckého posudku, které nekriticky převzaly s tím, že posudek vyvrátil návrhovou hypotézu, přestože tento jen konstatoval, že se ji nepodařilo nepochybně zjistit. Soudcovská moc tak byla delegována na znalce. Kromě toho soudy aplikovaly nesprávný důkazní standard pro vyslovení neúčinnosti doručení exekučního titulu, čímž vyloučily účinnou ochranu práv stěžovatele stiženého duševní poruchou. Stěžovatel tvrdí, že unesl své důkazní břemeno, neboť svou chorobu doložil lékařským potvrzením a výslechem svědkyně (ošetřující psychiatričky) a navrhl zpracování revizního znaleckého posudku. Znalecký posudek přitom jeho tvrzení nevyvrací, pouze je nepotvrzuje, kdežto zbylé důkazy je dokládají. Podle něj je pak nutné vykládat právo tak, aby procesní postup nezaložil nespravedlivý stav a zajistil efektivní ochranu práv slabší strany (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014). Rozhodnutí obecných soudů jsou navíc nepřezkoumatelná, neboť soudy se nevypořádaly s jeho argumenty a stručnost jejich právních závěrů hraničí s absencí odůvodnění. Dále nebylo osvětleno, proč soudy zvolený výklad práva je správný a proč principy procesní přísnosti převažují nad principy ochrany slabší strany. Stěžovatel rovněž tvrdí, že odvolací senáty č. 14, 15 a 55 mu svým nesprávným názorem upřely účinné právo na soudní ochranu, neboť pokud podstata vady (neúčinnost doručení z důvodu duševní choroby adresáta) vstupuje do otázky, zda je exekuční titul vykonatelný, nelze se odkázat na to, že jde o vadu nalézacího řízení; navíc §29 odst. 3 o. s. ř. vytváří pouze možnost, nikoliv povinnost ustanovit opatrovníka, což vylučuje použití žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kromě návrhu na zastavení exekuce tedy neexistuje jiná cesta, jak tuto vadu, resp. nespravedlnost zhojit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/2000 ze dne 16. 1. 2003). Stěžovatel konečně tvrdí, že jeho právo na soudní ochranu porušil také Nejvyšší soud, a to tím, že předestřený spor odmítl projednat věcně, ačkoliv výjimka zakládající nepřípustnost dovolání z důvodu výše plnění se vztahuje pouze na nalézací řízení a nesmí být vykládána extenzívně; kromě toho měly být při posuzování výše plnění za součást jistiny exekučního řízení považovány i náklady nalézacího řízení. V exekuci, jejíhož zastavení se domáhal, bylo přitom postiženo celkem 170 440 Kč, protože částky vymáhané v devíti řízeních narostly v každém o náklady nalézacího a posléze i exekučního řízení. Nejvyšší soud navíc nerespektoval nález Ústavního soudu vydaný ve věci pod sp. zn. III. ÚS 3766/14 (viz bod 15), jelikož zcela pominul argument týkající se přípustnosti dovolání v bagatelních věcech vztahujících se ke spotřebitelským smlouvám.
19. Stěžovatel také poukazuje na to, že včasnost jeho ústavní stížnosti je třeba posuzovat ve vztahu k doručení usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neboť byl (nesprávně) poučen, že dovolání je přípustné (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2130/13 ze dne 2. 10. 2013).
20. Účastníci řízení se k ústavní stížnosti vyjádřili následovně. Obvodní soud pro Prahu 2 odkázal na odůvodnění napadených usnesení. Senáty městského soudu odkázaly na skutečnosti specifikované v odůvodnění svých rozhodnutí, jakož i na svá vyjádření zaslaná k předchozí ústavní stížnosti projednané pod sp. zn. III. ÚS 3766/14, která byla ve vztahu k jejich rozhodnutím odmítnuta; navrhly proto odmítnutí stížnosti. Senát č. 69 poukázal na to, že v odvolacím exekučním řízení nebylo zjištěno nic, co by prokazovalo tvrzení stěžovatele, že nechápal účinky doručení v době doručování exekučního titulu; takový závěr neplyne ani ze svědecké výpovědi ošetřující psychiatričky. Stěžovatel navíc nebyl osobou zbavenou či omezenou ve způsobilosti k právním úkonům. Nejvyšší soud odkázal na své rozhodnutí, ve kterém vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Úsloví "v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění" obsažené v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je namístě vyložit tak, že jde o všechny situace, kdy předmětem dovolacího řízení má být peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Není smysluplné, aby v nalézacím řízení dovolání přípustné nebylo a pro "triviální" stadium výkonu v něm vydaného rozhodnutí byl dovolací přezkum otevřen. Z téhož ustanovení vyplývá, že se nepřihlíží k příslušenství pohledávky. Nejvyšší soud rovněž odkázal na svoji argumentaci použitou již v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1577/2013 ze dne 25. 6. 2013 a opřenou o komentář k o. s. ř., podle které se výjimka týkající se vztahů ze spotřebitelských smluv vztahuje pouze na nalézací řízení.
21. Ve své replice k výše uvedeným vyjádřením stěžovatel rovněž odkázal na svou ústavní stížnost a na repliku učiněnou ve věci sp. zn. III. ÚS 3766/14. Uvedl, že odmítnutí této stížnosti ve vztahu k rozhodnutím nižších soudů nemá charakter rei iudicatae, neboť Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu, jenž tak dostal prostor odstranit případné nedostatky sám. Pokud jde o vyjádření Nejvyššího soudu, nesouhlasí stěžovatel s tím, že by exekuční řízení v této věci bylo triviální, jelikož bylo podstatně složitější než nalézací řízení, kterého se stěžovatel nijak neúčastnil. Úkolem Nejvyššího soudu je pak poskytovat ochranu právům bez ohledu na míru složitosti věci. Další chybou Nejvyššího soudu je, že připouští extenzívní výklad jurisdikční výluky a vykazuje překvapivý argumentační posun, když se od exekučního řízení jako triviálního doplňku nalézacího řízení, do kterého automaticky vstupují výjimky vztahující se k nalézacímu řízení, dostává k tomu, že exekuce je od nalézacího řízení natolik odlišná, že se do ní výjimka z výjimky určená pro nalézací řízení nepromítá. Spotřebitel totiž nepřestává být osobou hodnou ochrany ani v exekučním řízení, které mu může svými důsledky zničit život. Pokud soudy poukazují na to, že vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení, tvrdí stěžovatel, že to lze akceptovat jen v případě, kdy je výsledkem nalézacího řízení materiálně vykonatelný titul. V daném případě však nalézací řízení nebylo materiálně dokončeno, protože doručení nemělo právní účinky. Důsledkem argumentace a postupu nalézacích a exekučních soudů by totiž byla absence šance domoci se ochrany, zejména pokud jde o osoby nejvíce ohrožené.
III. Hodnocení Ústavního soudu
22. Ústavní soud nejprve konstatuje, že v této věci byla oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem podána formálně bezvadná ústavní stížnost. Pokud jde o zachování stížnostní lhůty, vyhodnotil Ústavní soud návrh jako včas podaný. Stěžovatel sice brojil dovoláním proti rozhodnutí, proti kterému - dle stěžovatelem namítaného výkladu Nejvyššího soudu - občanský soudní řád tento opravný prostředek nepřipouští, řídil se však při tom nesprávným poučením obsaženým v usnesení odvolacího soudu, že dovolání lze podat za splnění podmínek stanovených v §237 a násl. o. s. ř. Za této situace a také vzhledem ke svému předchozímu nálezu sp. zn. III. ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016 nemohl Ústavní soud odvíjet běh stížnostní lhůty ode dne doručení předmětných rozhodnutí městského soudu o odvolání, ale až ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3651/14 ze dne 9. 12. 2014 a usnesení sp. zn. III. ÚS 661/15 ze dne 25. 6. 2015, bod 8).
23. Na posuzovanou věc v rovině práva podústavního dopadá zejména ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným. Je tudíž povinností soudu v exekučním řízení zkoumat nabytí vykonatelnosti rozhodnutí, jež je exekučním titulem. Byla-li v exekučním řízení vznesena námitka duševní poruchy povinného v průběhu nalézacího řízení, povinný přitom nebyl zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům (§10 starého občanského zákoníku), resp. omezen ve svéprávnosti (§55 nového občanského zákoníku), avšak v průběhu nalézacího řízení bylo rozhodováno bez nařízení jednání, kromě převzetí rozhodnutí povinný neučinil žádný procesní úkon a nalézací soud neměl k dispozici žádnou indicii nasvědčující jeho duševní poruše, z ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. plyne pro soud v exekučním řízení nezbytnost zabývat se otázkou, zda převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení bylo platným procesním úkonem s účinky doručení. Dospěl-li by soud v exekučním řízení na základě provedeného dokazování k závěru, že převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení nebylo platným procesním úkonem, je povinen podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. exekuční řízení zastavit.
24. V projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že soud v předmětném exekučním řízení - zcela v intencích nálezu sp. zn. III. ÚS 747/2000 ze dne 16. 1. 2003 (N 7/29 SbNU 47) - dostál své povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a provedl dokazování směřující ke zjištění, bylo-li převzetí rozhodnutí stěžovatelem v nalézacím řízení platným procesním úkonem s účinky doručení či nikoli (viz mj. bod 10 usnesení).
25. V této situaci je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda je namístě považovat důkazní standard použitý nalézacím soudem za nadměrně vysoký, jak tvrdí stěžovatel, a zda tento soud přistoupil dostatečně kriticky k závěrům znaleckého posudku, jehož vypracování nařídil.
26. K otázce důkazního standardu při zjišťování duševní poruchy v souvislosti se zneplatněním právního úkonu se Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333). Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou obecné soudy v dané věci aplikovaly a podle které závěr o neplatnosti právního úkonu vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, přičemž není přípustné učinit takový závěr pouze na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačně skutkový závěr; v některých rozhodnutích Nejvyšší soud vyžadoval dokonce zjištění skutkového stavu bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti. Za klíčové považoval Ústavní soud posouzení, zda takový důkazní standard reflektuje spravedlivou rovnováhu mezi zájmem na ochraně osob jednajících v duševní poruše a zájmem na ochraně osob, které v dobré víře vstupují do právních vztahů s těmito osobami, aniž by o duševní poruše věděly. Dospěl přitom k závěru, že standard stanovený v judikatuře Nejvyššího soudu pocházející z doby před 1. 9. 1993, kdy občanské soudní řízení ovládala zásada materiální pravdy a soudy měly rozhodovat na základě "skutečného stavu věci", nereflektuje reálně existující těžkosti při dokazování. V konečném důsledku Ústavní soud shledal, že důkazní standard "zcela jednoznačného skutkového závěru" a "bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti" používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění právního úkonu je nadměrně vysoký. Za ústavně konformní míru pravděpodobnosti pro aplikaci čl. 38 odst. 2 starého občanského zákoníku a věty druhé §581 nového občanského zákoníku pak označil "vysokou míru pravděpodobnosti" prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Taková úroveň je podle názoru Ústavního soudu v souladu rovněž s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, která akcentuje spíše zdrženlivost než paternalistický přístup ve vztahu k osobám s duševním postižením.
27. Pokud jde o konkrétní skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu, Ústavní soud konstatuje, že z usnesení soudu prvního stupně není zcela zřejmé, jaký důkazní standard tento soud aplikoval, když vzal za prokázané, že stěžovateli v době doručování exekučních titulů jeho zdravotní stav nebránil pochopit význam doručovaných písemností. Podle odvolacího soudu pak skutečnost, že účastník trpěl duševní poruchou či onemocněním, jež ho činí neschopným k právním úkonům, musí být bezpečně zjištěna (viz bod 12). Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze jednoznačně tvrdit, že obecné soudy hodnotily důkazy provedené ve stěžovatelově věci prizmatem výše zmíněného nadměrně vysokého důkazního standardu "zcela jednoznačného skutkového závěru" a "bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti". Požadavek stanovit existenci duševní choroby "bezpečně" může totiž znamenat i vysokou míru pravděpodobnosti ve smyslu výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13. Ústavní soud přitom neopomíjí, že posledně jmenovaný standard byl stanoven v kontextu zneplatnění právního úkonu, v daném případě podpisu směnky, na základě které byl proti stěžovateli vydán směnečný platební rozkaz. Domnívá se však, že okolnosti nyní posuzovaného případu jsou podobné, neboť i zde bylo nutné posoudit, zda stěžovatelovo jednání či opomenutí v době jím tvrzené duševní poruchy bylo způsobilé vyvolat právní účinky.
28. Ústavní soud dále konstatuje, že pro posouzení stěžovatelova zdravotního stavu v době doručování exekučních titulů v letech 2004 až 2007 nařídil obvodní soud vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie, který byl v dané věci zásadním důkazem. Vzal také v úvahu vyjádření psychiatričky, v jejíž péči byl stěžovatel od května 2011, znalkyni i psychiatričku vyslechl a vzájemně je konfrontoval s jejich vyjádřeními. Dospěl přitom k závěru, že ustanovená znalkyně vyvrátila argumenty ošetřující psychiatričky, přičemž odvolací soud k tomu dodal, že ani tato svědkyně nepotvrdila, že v rozhodné době trpěl stěžovatel duševní poruchou bránící mu posoudit následky doručení soudní písemnosti (viz body 8 a 12 usnesení). Předmětem dokazování přitom byl stěžovatelův zdravotní stav ex post a zejména přítomnost psychotických atak v době doručování exekučních titulů o několik let zpátky, za situace, kdy v předmětných dnech stěžovatel nebyl hospitalizován a nebyl shlédnut ani znalkyní ani svědkyní. Znalkyně proto ve stěžovatelově zdravotní dokumentaci vyhledala záznamy z ambulantních kontrol provedených ve dnech nejbližších k datům dotazovaným soudem, zatímco stěžovatelova ošetřující psychiatrička nevyloučila, že by se u stěžovatele nemohly vyskytovat světlé okamžiky, kdy je schopen vyhodnotit význam úřední korespondence. Za tohoto stavu nelze s úspěchem tvrdit, že by nalézací soud nepřistupoval k hodnocení znaleckého posudku dostatečně kriticky [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 224/47 SbNU 941)]. Pokud jde o stěžovatelův návrh na vypracování revizního znaleckého posudku, odvolací soud se s ním řádně vypořádal (viz bod 12 usnesení). Z žádného důkazu pak nevyplynulo, že by si druhá strana byla stěžovatelova stavu byť jen vědoma (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 173/13, bod 29).
29. Na základě výše uvedeného nelze říci, že by obecné soudy aplikovaly ústavně nekonformní důkazní standard, že by postupovaly svévolně či že by jejich závěry byly extrémní a postrádaly smysluplné odůvodnění. Jejich rozhodnutí tedy nejsou dle názoru Ústavního soudu nepřezkoumatelná, jak tvrdí stěžovatel.
30. Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2016 č. j. 20 Cdo 776/2016-216 o odmítnutí dovolání, Ústavní soud má za to, že se Nejvyšší soud řádně vypořádal se všemi závěry vyplývajícími ze zrušujícího nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016. Z jeho usnesení (viz bod 16) vyplývá, že ozřejmil vazbu mezi peněžitým plnění předpokládaným v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a rozhodováním o zastavení exekuce. Stejně tak reagoval i na výtku Ústavního soudu týkající se aplikace výjimky předvídané v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, což ve své replice implicitně uznal i stěžovatel (viz bod 21, srov. původní argument stěžovatele v bodu 18 in fine). V této souvislosti totiž Nejvyšší soud - na rozdíl od svého prvního usnesení, ve kterém tuto otázku pominul - vysvětlil, že výjimka z nepřípustnosti dovolání v případě bagatelních sporů vyplývajících ze vztahů ze spotřebitelských smluv se vztahuje pouze na nalézací řízení. Tato argumentace se opírá o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. jeho usnesení sp. zn. 20 Cdo 157/2013, 20 Cdo 3273/2013, 20 Cdo 1696/2013, 20 Cdo 4582/2015, 26 Cdo 4851/2015 a 20 Cdo 975/2016). Přestože je dle názoru Ústavního soudu nutné považovat ochranu spotřebitele za ústavní hodnotu a je otázkou, do jaké míry by se tato hodnota měla promítnout do výkladu výše uvedené výjimky, nelze v daném případě označit postup Nejvyššího soudu za vykročení mimo ústavně stanovené meze (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 361/14 ze dne 19. 2. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 921/16 ze dne 10. 5. 2016). Ústavní soud přitom přihlédl i k tomu, že v řízení, ve kterém byla vydána napadená usnesení, nebylo rozhodováno o žádných nákladech. Ze spisu vyplývá, že výše nákladů exekuce, k jejichž proporcionalitě se Ústavní soud již několikrát vyslovil [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), nález sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011 (N 108/61 SbNU 609), nález sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012 (N 13/64 SbNU 129)], byla předmětem jiných rozhodnutí (viz též bod 17), která stěžovatel touto stížnosti nenapadá.
31. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu