ECLI:CZ:US:2012:1.US.2432.11.1
sp. zn. I. ÚS 2432/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2011, č. j. 156 EC 242/2009-51, spojené s návrhem na zrušení bodu 1. a 2. §3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadá, s tvrzením o porušení základních práv zaručených zejména článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 90 Ústavy, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, a to v jeho výroku o nákladech řízení.
Napadeným rozsudkem rozhodl Okresní soud v Ostravě v řízení o žalobě stěžovatele - právního nástupce Dopravního podniku Ostrava, a. s. - pro zaplacení částky 1.008,- Kč s přísl., představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, tak, že žalovaná je povinna žalovanou částku s příslušenstvím stěžovateli zaplatit. Náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků řízení, tedy ani procesně úspěšnému stěžovateli; soud uvedl, že se na straně stěžovatele nejedná o účelně vynaložené náklady řízení (jak za zaplacený soudní poplatek, tak za náklady za zastoupení advokátem), neboť v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 161 EC 465/2010 rovněž podal žalobu proti téže žalované o zaplacení dlužného jízdného a pravomocným soudním rozhodnutím byla žalobci přiznána jak žalovaná částka spolu s příslušenstvím, tak náhrada nákladů řízení ve výši 8.220,- Kč. Nic tedy stěžovateli - podle soudu -nebránilo v tom, také s přihlédnutím k charakteru sporu, žalovat obě tzv. černé jízdy v jedné žalobě, při stejných nákladech řízení i soudním poplatku.
V podrobně zdůvodněné stížnosti, dovolávaje se soudní judikatury, z níž je citováno i nálezů Ústavního soudu, stěžovatel obsáhle oponuje závěrům obecného soudu; jeho rozhodnutí považuje mj. za nepředvídatelné a uvádí řadu argumentů, podle něj svědčících zejména názoru, že náhrada nákladů řízení mu měla být přiznána v jím požadovaném rozsahu.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10 a další).
V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil. Obecný soud se danou věcí, a to i při rozhodování o nákladech řízení, dostatečně zabýval. Rozvedl důvody - zejména poukazem na předmět činnosti stěžovatele a tedy na jeho možnosti žalovat více pohledávek vůči témuž žalovanému současně - pro které stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal. Je nutno v této souvislosti poznamenat, že právě projednávaná ústavní stížnost je typově podobná i rozsáhlé judikatuře Ústavního soudu ve věci společností Bazcom, a. s. (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I ÚS 3679/11), kde Ústavní soud svoje postoje k tomuto typu sporů vyjádřil opakovaně a náležitě.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Proto Ústavní soud odmítl i návrh stěžovatelky podle §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení v záhlaví vymezené části právního předpisu (§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu), neboť takovýto návrh je k ústavní stížnosti akcesorický a sdílí její právní osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2012
Vojen Güttler
předseda senátu