ECLI:CZ:US:2006:1.US.351.05
sp. zn. I. ÚS 351/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojena Güttlera - ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2005 č. j. 9 Cmo 277/2004-96, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci v daném právním sporu náhradu nákladů soudního řízení.
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu 16. června 2005, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") pro porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 2, čl. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Č. s., a. s., (dále též "žalobce) se na vedlejší účastnici (první žalované) a stěžovateli (druhý žalovaný) jako ručitelích hlavního dlužníka dle smlouvy o úvěru č. KTK-226450-098 ze dne 23. prosince 1994 domáhala zaplacení částky 1 059 334,90 Kč. Městský soud v Praze žalobu vůči stěžovateli rozsudkem č. j. 33 Cm 435/97-57 ze dne 18. dubna 2002 zamítl (výrok II), neboť žalobce neunesl vůči stěžovateli břemeno tvrzení a důkazní, a přiznal mu vůči žalobci nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 35 925 Kč (výrok IV). Vedlejší účastnici však výrokem I vyslovil povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku, neboť vedlejší účastnice v řízení svůj závazek vůči žalobci uznala a uložil jí též povinnost zaplatit žalobci částku 42 376 Kč na náhradě nákladů řízení.
Proti zamítavému výroku II a výroku o nákladech řízení podal žalobce odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 325/2002-82 ze dne 26. ledna 2004 bylo odvolání vyhověno a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu I. stupně. Protože vedlejší účastnice závazek mezitím zcela uhradila, vzal žalobce žalobu i vůči druhému žalovanému (stěžovateli) zpět. Městský soud v Praze usnesením č. j. 33 Cm 435/97-90 ze dne 19. dubna 2004 řízení stěžovateli zastavil (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 83 325 Kč (výrok II). Proti výroku o náhradě nákladů řízení podal žalobce odvolání, jemuž Vrchní soud v Praze napadeným usnesením vyhověl a změnil výrok II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2004 tak, že stěžovatel je naopak povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů soudního řízení za soudní poplatky z návrhu na zahájení řízení 42 376 Kč společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí, které byla povinnost uložena rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 33 Cm 435/97-57 ze dne 18. dubna 2002, a za odvolací řízení ve výši 42 380 Kč.
V odůvodnění napadeného usnesení Vrchní soud v Praze dovodil, že žaloba byla i proti druhému z ručitelů (stěžovateli) podána důvodně. Stěžovatel sám učinil nespornou existenci ručitelského závazku s výhradou, že v průběhu řízení zjistil, že právní úkon učinil v omylu a nebyl nejdříve k plnění vyzván dlužník. Vrchní soud poukázal na zástavní smlouvu ze dne 23. prosince 1994, jíž oba žalovaní jako podíloví spoluvlastníci nemovitostí v katastrálním území Říčany zajistili závazek hlavního dlužníka vrátit poskytnuté finanční prostředky dle úvěrové smlouvy č. 2264502-098/0800 ze dne 23. prosince 1994. Přitom zjistil, že v průběhu řízení, po zahájení odvolacího řízení (10. května 2002), oba žalovaní tuto nemovitost prodali a že cenu nemovitosti první žalovaná (vedlejší účastnice) složila 26. června 2002 na pohledávku žalobce. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel svým chováním po zahájení řízení zavinil, že řízení bylo pro zpětvzetí návrhu žalobcem zastaveno. Oba žalovaní sice nebyli v řízení v tzv. nerozlučném společenství, nelze však klást k tíži žalobci, že po plnění jednoho z žalovaných v průběhu řízení proti oběma žalovaným vezme žalobu zpět. Stěžovatel také musel učinit právní úkon směřující k převodu jeho části nemovitosti s úmyslem plnit cenou svého podílu na svůj ručitelský závazek. Mezi procesním zaviněním stěžovatele a tím, že řízení muselo být zastaveno tedy existovala příčinná souvislost. Stejně tak nelze klást k tíži žalobci, že vzal žalobu zpět za situace, kdy první žalovaná (vedlejší účastnice) plnila i na zbylou část společného závazku žalovaných. Povinnost ručitelů není solidární, věřitel může požadovat plnění po kterémkoliv z ručitelů a každé poskytnuté plnění jedním z nich způsobuje zánik, v rozsahu plnění, povinnosti ostatních.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že jako žalovaný byl při bránění svého práva v řízení před Vrchním soudem v Praze a Městským soudem v Praze zcela úspěšný a má proto vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Od počátku totiž popíral svůj ručitelský závazek vůči žalobci, tvrdil, že je neplatný pro omyl a namítal, že úvěr fakticky nebyl dlužníku poskytnut a že žalobce nedoložil důvodnost žalované částky. Závazek vůči žalobci uznala pouze vedlejší účastnice, nikoli stěžovatel. Argument, že vedlejší účastnice plnila kupní cenou z prodeje nemovitostí s tím, že stěžovatel učinil právní úkon s úmyslem plnit obdrženou cenou na ručitelský závazek označil za irelevantní, přičemž i cena za ideální jednu polovinu nemovitostí, kterou obdržela vedlejší účastnice, postačila k úplnému uhrazení celého dluhu. Stěžovatel konečně tvrdil, že ručitelský závazek je solidární, takže jeho splněním jedním ručitelem zanikne závazek ostatních ručitelů; žalobce si může vybrat, po kterém z ručitelů bude plnění požadovat a ručitel, který plnil, má pak právo hojit se poměrně vůči ostatním ručitelům. To však neznamená, že plní-li jeden ručitel z prodeje společné věci více ručitelů, že tím plní i tito ručitelé.
II.
Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze č. j. 33 Cm 435/97 a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Č. s., a.s., se postavení vedlejšího účastníka podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdala.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 21. července 2005 rekapituloval průběh řízení, konstatoval, že vůči stěžovateli žalobu rozsudkem ze dne 18. dubna 2003 zamítl a přiznal mu nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobci, avšak Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce toto rozhodnutí zrušil bez věcného posouzení. Následně vzal žalobce žalobu zpět s tím, že v průběhu řízení první žalovaná (vedlejší účastnice) vymáhanou částku zaplatila, a to ještě před podáním odvolání žalobce do původního rozsudku. Nebylo prokázáno, že by žaloba byla vůči stěžovateli podána důvodně a že by vůči němu byla vzata zpět pro jeho chování v průběhu řízení, tedy pro zaplacení vymáhané částky stěžovatelem. Proto Městský soud v Praze v rámci rozhodnutí o zastavení řízení přiznal stěžovateli náhradu jím účelně vynaložených nákladů řízení. Podle §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu (dále též " o. s. ř.") žalobce vynaložil náklady odvolacího řízení neúčelně, neboť v době, kdy podal odvolání již vymáhanou částku první žalovaná zaplatila, takže závazek zanikl splněním, přičemž stěžovatel byl žalován z titulu tvrzeného ručitelského závazku.
Vrchní soud v Praze se ve svém vyjádření ze dne 2. srpna 2005 omezil na odkaz na odůvodnění svého usnesení. Zdůraznil, že při posuzování procesního zavinění účastníků z hlediska §146 odst. 2 o. s. ř. vycházel pouze ze skutečností nesporně v řízení zjištěných, a vyslovil názor, že k nesprávné aplikaci ustanovení občanského soudního řádu, Listiny a Ústavy nedošlo.
Obdržená vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci na vědomí. Od ústního jednání bylo s ohledem na souhlas účastníků a vedlejších účastníků řízení podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upuštěno.
III.
Ústavní soud předesílá, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tento názor vyslovil Ústavní soud mimo jiné v nálezu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. července 2001 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 100). Přitom však Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (mezi mnohými viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. března 2006; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
Ústavní soud dospěl k závěru, že o takovou situaci se v daném případě nejednalo. Především nebylo napadeným usnesením vrchního soudu o náhradě nákladů řízení porušeno jiné základní právo stěžovatele, jako tomu například bylo v citovaném nálezu II. ÚS 259/05, kdy odvolání jiného účastníka do výroku o nákladech řízení nebylo stěžovateli doručeno k vyjádření, čímž došlo k porušení práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Napadené usnesení vrchního soudu se Ústavnímu soudu nejeví ani jako svévolné, extrémně se odchylující od skutkových zjištění nebo popírající ústavní principy.
Aniž by Ústavnímu soudu příslušel minuciózní výklad ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení, je zřejmé, že úvaha Vrchního soudu v Praze z hlediska zákonných ustanovení a z perspektivy ústavního práva obstojí. Je především věcí podústavního práva (občanského, resp. obchodního práva a procesních předpisů) a jeho výkladu, zda může věřitel žalovat všechny ručitele současně nebo zda si musí vybrat jen jednoho, jak tvrdí stěžovatel. Totéž platí o otázce, zda jde mezi ručiteli o závazek solidární či nikoli. Takové otázky ústavní právo skutečně neřeší. Stejně tak není důvod zpochybňovat závěr obecných soudů o existenci ručitelského závazku stěžovatele. Vrchní soud měl ve spisech oporu pro zjištění, že stěžovatel se k nějakému ručení zavázal, závazek hlavního dlužníka dokonce zajistil zástavou svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Pokud stěžovatel po podání žaloby svůj ručitelský závazek zpochybňoval, realizoval své právo na procesní obranu. Zda při ní byl či nebyl úspěšný již nelze říci, neboť před skončením řízení jeden z ručitelů (vedlejší účastnice) zcela dluh splnil, čímž ručitelské závazky zanikly, pročež byla žaloba vzata zpět a řízení muselo být zastaveno (není přitom relevantní, že Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 18. dubna 2002 dal stěžovateli za pravdu, neboť v této části rozsudek nenabyl právní moci a byl zrušen).
Z hlediska aplikace §146 odst. 2 občanského soudního řádu zbývalo tedy vrchnímu soudu posoudit, jestli bylo řízení zastaveno, resp. jestli byla žaloba (původně podaná důvodně) vzata zpět, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Přestože stěžovatel sám vůči žalobci neplnil, zjistil vrchní soud, že ručitelé prodali nemovitosti, které měli ve spoluvlastnictví a které jako zástava zajišťovaly stejnou pohledávku jako jejich ručitelský závazek, z čehož dovodil příčinnou souvislost mezi chováním obou žalovaných a zánikem jejich závazku. Ústavní soud připouští, že tato úvaha nemá nejpevnější základ, nelze však na druhé straně říci, že je zcela nepodložená. Je třeba přihlédnout k tomu, že splněním závazku jedním ze žalovaných ručitelů zaniká závazek ostatních, i těch, kteří svým bezprostředním chováním (splněním závazku) ke zpětvzetí žaloby a zastavení řízení nepřispěli.
Závěry Vrchního soudu v Praze, že žaloba byla vůči stěžovateli podána důvodně a že je namístě postupovat podle §146 odst. 2 o. s. ř., tedy mají oporu v provedeném dokazování a nelze je označit za svévolné či zcela pomýlené. Za těchto okolností pak není dán prostor pro to, aby závěry vrchního soudu Ústavní soud nahrazoval úvahami svými. Jak opakovaně ve své judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, rozhodnutí obecných soudů týkající se aplikace a interpretace podústavního práva nepřezkoumává. Ústavní soud se zabývá pouze porušením ústavně garantovaných práv a není pravidelnou odvolací instancí pro rozhodnutí obecných soudů, nota bene pro rozhodnutí o vedlejších otázkách typu náklady řízení. Ostatně s ohledem na ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by naopak žalobce mohl vůči rozhodnutí soudu I. stupně namítat, že by žádnému z účastníků nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, tedy ani stěžovateli, když soud I. stupně neshledal důvody k postupu podle §146 odst. 2 o. s. ř. Klást "vinu" za zastavení řízení žalobci, který vzal po splnění žalované pohledávky žalobu zpět, zřejmě nebylo namístě.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, neboť Vrchní soud v Praze napadeným usnesením neporušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zcela zamítl.