ECLI:CZ:US:2015:1.US.2491.15.1
sp. zn. I. ÚS 2491/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ivany Horákové a Václava Horáka, obou zastoupených JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem Bašty 2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 4381/2014-369, výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2013 č. j. 37 Co 282/2013-296 a výroku I. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2013 č. j. 42 C 280/2005-283, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně (v uvedeném rozsahu), neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení před obecnými soudy stěžovatelé vystupovali jako žalovaní, po nichž se žalobce domáhal zaplacení částky 60.498 Kč s poplatkem z prodlení coby dlužného nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Městský soud v Brně napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení, přičemž vyšel ze zpětvzetí žaloby provedeného žalobcem. Stěžovatelé coby žalovaní se zpětvzetím žaloby sice nesouhlasili, ovšem podle městského soudu jím nebyly nijak ohroženy jejich zájmy, neboť po nabytí právní moci daného rozhodnutí bude zřejmé, že nejsou dlužníky. U stěžovatelů tak nebyly dány žádné vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, které by v souladu s §96 odst. 3 občanského soudního řádu vedly k rozhodnutí soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby. K odvolání účastníků řízení Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a v ostatních výrocích jej zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu co do absence vážných důvodů stěžovatelů pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, který vyplývá z jejich setrvalého postoje, že nebyli a nejsou dlužníky žalobce, a dále doplnil, že otázka, na jaký nárok žalobce stěžovatelé plnili, případně kdy k plnění došlo, bude mít význam při rozhodování o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí (výroku I.) krajského soudu se stěžovatelé bránili dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Podle Nejvyššího soudu nebyla úvaha krajského soudu o nedostatku vážných důvodů stěžovatelů pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby zjevně nepřiměřená.
3. Stěžovatelé nesouhlasí s posouzením důvodů pro svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby ze strany obecných soudů; jsou přesvědčeni, že tyto jejich důvody nelze nepovažovat za "vážné". Poukazují na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 210/02 a sp. zn. I. ÚS 3065/11) a procesněekonomické i morální aspekty svého nesouhlasu. Stěžovatelé upozorňují na opakované šikanózní podávání žalob vůči nim ze strany žalobce, trvající již od roku 2002, vždy v souvislosti s údajně dlužným nájemným za určité období, kteréžto žaloby však žalobce vždy bere zpět, není-li schopen svá tvrzení prokázat. V projednávaném případě žalobce své zpětvzetí žaloby odůvodnil tím, že stěžovatelé žalovanou částku uhradili, s čímž ovšem stěžovatelé důrazně nesouhlasí, neboť žalobci ničeho nedlužili a uhradili mu pouze řádné, nikoliv dlužné nájemné. V řízení byl již také vypracován znalecký posudek, svými závěry prokazující tvrzení stěžovatelů. Postup žalobce tak představuje toliko nepřípustné účelové vyhýbání se vydání nepříznivého rozhodnutí. Vydáním meritorního rozhodnutí by naopak byla jednou provždy vyřešena otázka oprávněnosti žalobcových tvrzení a odstraněn stav právní nejistoty, nepřijatelný v právním státě. Navíc stěžovatelé s žalobcem vedou jiné řízení ve věci náhrady škody, kterou jim žalobce měl způsobit, přičemž pro toto řízení je klíčová otázka oprávněnosti žalobcových tvrzení o dluzích stěžovatelů. V zájmu právní jistoty i v zájmu řízení závisejícího na výsledku řízení v posuzované věci měly tedy soudy v této věci pokračovat v řízení až do vydání meritorního rozhodnutí, v němž by bylo jasně sděleno, že stěžovatelé žalobci z předmětného nájemního vztahu ničeho nedluží ani nedlužili. V neposlední řadě stěžovatelé poukazují, že jejich neustálé spory s žalobcem o dlužné nájemné vedou i k jejich ostrakizaci v bytovém domě ze strany jeho ostatních obyvatel, kteří na stěžovatele hledí negativně jako na dlužníky.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné takové pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelé svou stížnost fakticky opírají o nesouhlas se závěry obecných soudů co do naplnění podmínek pro zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s napadenými rozhodnutími však nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k problematice postupu obecných soudů po zpětvzetí žaloby, přičemž zastavení řízení před obecnými soudy i přes nesouhlas žalovaných za neústavní považoval jen v krajních případech, například pokud se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s nesouhlasem žalovaného. Jak v nálezu sp. zn. III. ÚS 210/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 8/29 SbNU 57), tak v nálezu sp. zn. I. ÚS 3065/11 ze dne 10. 4. 2012 (N 76/65 SbNU 63), na které poukazují stěžovatelé, se nadto jednalo o případy, v nichž již byla vydána pravomocná meritorní rozhodnutí soudů, která však byla rozhodnutími dovolacího soudu následně zrušena a v řízení se pokračovalo, nicméně v mezidobí již sporné pohledávky byly ze strany dotčených žalovaných uhrazeny vlivem hrozby jejich exekučního vymáhání. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1860/12 ze dne 20. 6. 2013 (N 113/69 SbNU 833) se pak před obecnými soudy jednalo o řízení, které mohlo být zahájeno i na návrh žalovaného (řízení o vypořádání společného jmění manželů). V nyní projednávaném případě se však o žádnou z těchto či obdobných situací nejedná. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy se zabývaly stěžovateli uváděnými důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, a následným zastavením řízení, přičemž se s nimi vypořádaly způsobem zcela dostatečným. Všechna napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná a logická odůvodnění, která jsou z ústavního pohledu zcela akceptovatelná. Ústavní soud zdůrazňuje, že tím, že v řízení nebylo žalobě vyhověno, nebylo ani autoritativně řečeno, že by stěžovatelé kdy byli dlužníky žalobce. Závisí-li jiné řízení, které stěžovatelé se žalobcem vedou, na otázce jejich bezdlužnosti, pak tato otázka jistě v tomto řízení bude také zkoumána a řešena a stěžovatelé budou mít možnost tvrdit a prokazovat, že na nájemném nikdy nedlužili a vždy hradili toliko řádné nájemné, jakož i podpůrně poukazovat na znalecký posudek vypracovaný v řízení o dlužné nájemné či na rozhodnutí soudu o nákladech řízení v tomto řízení, v němž má být dle krajského soudu posuzována i otázka, na jaký nárok či kdy stěžovatelé žalobci plnili. V neposlední řadě potom dostatečným důvodem pro shledání porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími nemůže být ani negativní obraz stěžovatelů v očích ostatních obyvatel předmětného bytového domu. Lze tak shrnout, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, respektive zastavením řízení v důsledku zpětvzetí žaloby nebyla stěžovatelům způsobena žádná újma ústavněprávní intenzity.
8. Ústavní soud tak v projednávaném případě neshledal, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími jakkoli porušily ústavně zaručená práva stěžovatelů. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu