ECLI:CZ:US:2003:3.US.210.02
sp. zn. III. ÚS 210/02
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 16. ledna 2003 sp. zn. III. ÚS 210/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. J. M. proti usnesení Městského soudu v Praze z 29. 11. 2001 sp. zn. 53 Co 568/2001 o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby podle §96 odst. 3 občanského soudního řádu.
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 568/2001-127 ze dne 29. 11. 2001 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10. č. j. 28 C 1/2001-114 ze dne 4. 9. 2001 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 5. 4. 2002 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 8. 4. 2002. Směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 568/2001-127 ze dne 29. 11. 2001, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 28 C 1/2001-114 ze dne 4. 9. 2001, kterým bylo v uvedené věci zastaveno řízení pro zpětvzetí žaloby [§96 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Napadeným usnesením bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 28 C 1/2001 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ze spisového materiálu zjistil, že v řízení vedeném před obecnými soudy měl stěžovatel postavení žalovaného, vůči němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 331 847,60 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o převodu obchodního podílu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 26 C 268/96-46 ze dne 9. 7. 1997 bylo žalobě vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit výše uvedenou částku. Žalovaný do rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání, o němž Městský soud v Praze usnesením č. j. 53 Co 12/99-63, 53 Co 15/99 ze dne 26. 2. 1999 rozhodl tak, že odvolací řízení zastavil s odůvodněním, že žalovaný podal odvolání neurčitého obsahu, které přes výzvu soudu prvního stupně ve stanovené lhůtě nedoplnil. Na zaplacení sporné částky byla vedena exekuce na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 32 E 817/99 ze dne 6. 8. 1999, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 679/99-42 ze dne 27. 12. 1999.
K dovolání žalovaného rozhodoval ve věci Nejvyšší soud, který usnesením č. j. 20 Cdo 2103/2000-81 ze dne 27. 9. 2000 napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 12/99-63, 53 Co 15/99 ze dne 26. 2. 1999 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Následně pak Městský soud v Praze usnesením č. j. 16 Co 39/2001-94 ze dne 20. 2. 2001 zrušil výše označený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 pak usnesením č. j. 28 C 1/2001-114 ze dne 4. 9. 2001 řízení zastavil, protože žalobce vzal žalobu zpět z toho důvodu, že sporná částka byla zaplacena. K odvolání žalovaného pak Městský soud v Praze usnesením č. j. 53 Co 568/2001-127 ze dne 29. 11. 2001 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 568/2001-127 ze dne 29. 11. 2001 podal stěžovatel dovolání a současně z procesní opatrnosti i ústavní stížnost. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Odo 285/2002-136 ze dne 30. 4. 2002 tak, že dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedeného práva spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy přes to, že usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 12/99-63, 53 Co 15/99 ze dne 26. 2. 1999 bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu a následně zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 26 C 268/96-46 ze dne 9. 7. 1997 usnesením Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 39/2001-94 ze dne 20. 2. 2001, čímž byl zrušen exekuční titul, připustily zpětvzetí žaloby, i když bylo možno předpokládat, že v dalším řízení by soud prvního stupně mohl jednat ve věci (popřípadě vydat rozhodnutí v neprospěch žalobce). Stěžovatel považoval za vážné porušení práva na soudní ochranu především to, že obecné soudy nepřihlédly k vážným důvodům, které uvedl ve svém nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Vážné důvody spatřoval stěžovatel v tom, že v důsledku výkonu rozhodnutí na základě později zrušeného exekučního titulu byl poškozen na svých obchodních aktivitách, a tyto důvody tak jsou podle jeho názoru podstatné pro to, aby bylo pokračováno v řízení a spor dále projednán. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 568/2001-127 ze dne 29. 11. 2001 zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. umožňuje i přes zpětvzetí žaloby pokračovat v řízení, jsou-li na straně žalovaného vážné důvody, pro které je namístě ve věci meritorně rozhodnout. Stěžovatel však pouze v obecné rovině poukazoval na to, že odepsáním zažalované pohledávky z účtu v rámci exekučního řízení byl poškozen na svých obchodních aktivitách, což z pohledu odvolacího soudu nebyl dostatečně vážný důvod k tomu, aby v řízení bylo pokračováno. Situace, kdy se žalovanému po zrušení rozsudku Nejvyšším soudem otevřel prostor pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalobci, žalovaný nevyužil. Městský soud v Praze se v podrobnostech odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud dále podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti, aby se vyjádřil, zda bude trvat na svém postavení vedlejšího účastníka anebo se tohoto postavení ve smyslu výše citovaného ustanovení vzdá. Vedlejší účastníkem přípisem ze dne 12. 12. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2002, sdělil, že se v předmětné věci vzdává postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je opodstatněný.
V předmětné věci jde o aplikaci zejména §96 odst. 3 o. s. ř., který stanoví, že "Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.". Obecné soudy postupovaly při posouzení skutečnosti, zda na straně stěžovatele jsou vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, v souladu s judikaturou, která je postavena na zásadě, že "Vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby." (SJ 54/2000). Obecně lze říci, že právní věta tak, jak je uvedena výše, vyjadřuje obvykle reálnou situaci. To však platí zejména v případě, jestliže žalovaný předmětnou pohledávku uhradil dobrovolně, a lze proto z jeho konání vyvodit konkludentně projevenou vůli, že svou pohledávku uznává a jako takovou ji plní. Po přezkoumání předmětné věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny všechny podmínky proto, aby obecný soud postupoval beze zbytku podle této rozhodovací praxe. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci bylo plnění pohledávky zajištěno exekucí a stěžovatel s touto pohledávkou nesouhlasil, následně pak bylo meritorní rozhodnutí zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu, měl obecný soud blíže zkoumat, zda jsou dány důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby na straně stěžovatele jako žalovaného. Tomuto zkoumání se měly obecné soudy věnovat i s ohledem na věcnou argumentaci odvolacího soudu obsaženou v usnesení č. j. 16 Co 39/2001-94 ze dne 20. 2. 2001, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí přitom poukázal na řadu pochybení v rozhodnutí soudu prvního stupně se závěrem, že právní posouzení věci s ohledem na skutečnost, že plně žalobě vyhověl, je vnitřně rozporné, když také poukázal na nesprávný postup při vedeném dokazování. Obecně lze uvést, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu (žaloby), zpravidla spočívají v tom, že žalovaný má právní nebo jiný (morální, procesněekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Za dané situace nic nebrání, aby obecné soudy ve věci samé pokračovaly v řízení již zahájeném a v jeho rámci posoudily argumentaci obou stran a ve věci rozhodly, obzvláště i proto, že samy (odvolací soud) svým postupem vytvořily stav, který neznamená, že v projednávané věci bylo rozhodnuto s konečnou platností. Nelze stěžovateli vyčítat, že za dané situace žádal, aby věc byla projednána v tomto řízení, a nesouhlasil se zpětvzetím žaloby (§96 odst. 2, 3 o. s. ř.). Takto shledané důvody nesouhlasu potom jsou důvody nepochybně závažnými nejen z hlediska práva jednoduchého, ale představují i právo stěžovatele na soudní ochranu (spravedlivý proces) podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud obecné soudy této otázce nevěnovaly náležitou pozornost, lze mít za to, že svým postupem neposkytly za daného stavu řízení stěžovateli dostatečnou ochranu jeho práv. Ta nemůže jednoduše spočítat v závěru, že stěžovatel ve snaze dobrat se svých práv má v dané věci vyvolat další řízení (uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení), když řízení stran vedeného sporu může být věcně skončeno právě v řízení, jež bylo zastaveno. Další postup stěžovatele je věcí jeho samotného, když Ústavní soud se zabýval pouze tím, co je důležitými důvody umožňujícími nesouhlas se zpětvzetím žaloby podle §96 odst. 2 a 3 o. s. ř. Konečně Ústavní soud zrušil obě ve výroku tohoto nálezu označená rozhodnutí obecných soudů, vycházeje z hledisek procesní ekonomie i z toho, že protiústavní postup z uvedených hledisek byl založen již rozhodnutím soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno.