ECLI:CZ:US:2018:1.US.2496.17.1
sp. zn. I. ÚS 2496/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - č. j. 15 Co 209/2017- 267 ze dne 28. 6. 2017, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2017, se stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo věci péče o nezletilou E. H., rozhodnuto o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti pro dobu za trvání a po rozvodu manželství rodičů, a o odvolání obou rodičů proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 3. 2017 č. j. 30 P 302/2016-197.
2. Výše citovaným rozhodnutím soudu prvního stupně byla nezletilá svěřena do péče matky (výrok I.), stěžovateli uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé od 17. 9. 2015 částkou 3 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2016 a dále pro dobu po rozvodu manželství rodičů částkou 4 000 Kč (výrok II.) a současně uhradit dlužné výživné v částce 6 000 Kč (výrok III.).
3. K odvolání obou rodičů rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, týkajícího se svěření nezletilé do péče matky a ve výroku o stanovení výživného, potvrdil. Ve výroku III., týkajícím se nedoplatku na výživném, jej změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost uhradit nedoplatek na výživném za dobu od 17. 9. 2015 do 28. 6. 2017 v částce 9 000 Kč k rukám matky, a to do 2 měsíců od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
4. Stěžovatel s rozhodnutími soudů, kterými byla nezletilá svěřena do výlučné péče matky, nesouhlasí. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti (v níž však požaduje zrušení toliko rozhodnutí soudu odvolacího) především namítá, že napadený rozsudek je v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Poukazuje na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 a v nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13, z nichž má vyplývat, že střídavá péče by měla být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou. Stěžovatel s odkazem na další citované nálezy Ústavního soudu dovozuje, že naplňuje jimi požadovaná objektivní kritéria, která má soud povinnost zkoumat v případě střídavé péče, tuto skutečnost však soudy nezohlednily. Jejich rozhodnutí stěžovatel považuje za nepředvídatelná a překvapivá, když nerozhodly o právu stěžovatele na výchovu nezletilé a neurčily rozsah jeho styku s nezletilou. Soudům dále vytýká, že jejich rozhodnutí jsou zatíženy stereotypem, tj. iracionálním přežitkem z minulého století, konkrétně mýtem, že matka je vhodnějším vychovatelem než stěžovatel. Soudy měly dle stěžovatele pokusit přivést rodiče k dohodě o střídavé výchově a tuto umožnit nezletilé i rodičům na tři měsíce vyzkoušet, tak jak to bylo v jiné procesně i skutkově obdobné věci, na kterou stěžovatel odkazuje. Stěžovatel považuje rozhovor nezletilé se soudem a orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) za nespolehlivý důkaz. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí o střídavé výchově by bylo v souladu se zájmem nezletilé.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že nezletilá nebyla svěřena do střídavé péče. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti v téměř v identickém znění předestřel již v řízeních před obecnými soudy. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilé, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
8. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je pak především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)].
10. Jak ostatně sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" [srov. např. stěžovatelem rovněž citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případě, že jeden z rodičů naplňuje výše uvedená kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo "především v péči obou rodičů" [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), stěžovatelem rovněž citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. Ve výše uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 pak Ústavní soud konstatoval, že pakliže jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je "svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou". Potud lze se stěžovatelem souhlasit.
11. V dalších nálezech však Ústavní soud současně vyslovil (což ovšem stěžovatel pomíjí), že výše uvedenou presumpci ve prospěch střídavé péče lze vyvrátit, tj. není tedy nutně vždy automatickým řešením. K tomu jsou nicméně zapotřebí pádné důvody. Tyto pádné důvody musí sledovat ochranu nejlepšího zájmu dítěte. Jsou jimi například situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž. Stejně tak v případech, kdy rodiče žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)]. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče přitom může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči (např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
12. Svůj výchozí postoj ke střídavé péči jako "pravidlu" Ústavní soud v dalších svých rozhodnutích dále významně korigoval. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 Ústavní soud uvedl, že "Primární východisko při rozhodování o péči o dítě představuje premisa, že nejlepší zájem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (k tomu viz zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). Právu dítěte být v rovnoměrné péči obou rodičů odpovídá i právo rodičů v zásadě stejnou měrou podílet se na výchově dítěte (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16)." Z posledně uvedeného a stěžovatelem rovněž citovaného nálezu dále vyplývá, že je-li rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jen jednoho z rodičů, pak musí být druhému umožněno stýkat se s dítětem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn, neexistují-li pro to prokázané objektivní překážky. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 Ústavní soud konstatoval, že pojem "v péči obou rodičů" nelze chápat jako paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče, jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí. Naopak je nezbytné, aby obecné soudy vždy zohlednily ad hoc všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, čehož nelze dosáhnout jen úpravou péče střídavé nebo společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou "širokého" styku)." V tomto ohledu proto nelze brát střídavou péči jako normu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015).
13. Tento závěr podle Ústavního soudu podporuje i znění §907 občanského zákoníku, podle kterého může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče, nebo i do péče jiné osoby než rodiče. Žádná priorita některé z uvedených forem ze zákona nevyplývá. Je proto především úkolem civilních soudů, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte, a nikoliv přání rodiče (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015).
14. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat dle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015).
15. Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení v souvislosti se svěřováním dítěte do střídavé péče rovněž uvedl, že "Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka."
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě odvolací soud všem výše uvedeným ústavněprávním východiskům dostál. Odvolací soud pečlivě zvažoval, jaký výchovný model byl v dané chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu nezletilé. Posuzoval, zda nezletilou svěřit do výlučné péče matky či péče střídavé. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zjevné, že si byl vědom toho, že nejlepší zájem dítěte je naplněn tehdy, podílí-li se na jeho výchově oba rodiče. Byť odvolací soud nepřistupoval ke střídavé péči jako k "prioritě" (a v tomto ohledu i vyjádřil svůj nesouhlasný postoj ke střídavé péči coby "pravidlu"), je zřejmé, že s ohledem na individuální skutkové okolnosti daného případu a jeho specifika možnost svěření nezletilé do střídavé péče náležitě uvážil a pečlivě zkoumal, zda by bylo zavedení střídavé péče v nejlepším zájmu nezletilé. Shodně se soudem prvního stupně přitom dospěl k závěru, že v daném případě existují okolnosti, které stanovení střídavé péče přímo vylučují (zejména přání nezletilé ve prospěch zachování stávající výlučné péče matky, s pravidelným a dle možností rozsáhlým kontaktem s otcem; dále potřeba zachovat sourozenecké vztahy mezi nezletilou a její polorodou sestrou; též stabilita současného výchovného prostředí a konečně i charakter stěžovatelova zaměstnání ve směnném provozu ovlivňující jeho schopnost zajistit přímý výkon péče o nezletilou), ale i okolnosti, které by výkon případně stanovené střídavé výchovy činily velmi komplikovaným, ne-li nemožným (negativně zabarvené vzájemné vztahy rodičů a absolutní absence jejich komunikace). Z těchto důvodů svěřil soud nezletilou do výlučné výchovy matky. V tomto ohledu nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele, že "žádné objektivní ani subjektivní překážky nebránily tomu, aby bylo ve věci rozhodnuto o střídavé výchově". Ústavní soud proto považuje závěry odvolacího soudu za ústavně konformní.
17. Pakliže stěžovatel zpochybňuje důkazní hodnotu výpovědi nezletilé (když dle stěžovatele u mediátora ještě nezletilá projevila zájem být vychovávána i otcem, matka ji však měla připravit na výslech, v rámci kterého se nemohla relevantně vyjádřit ke střídavé výchově, neboť si ji nevyzkoušela), tuto námitku již řádně vypořádal odvolací soud na str. 6-7 svého rozhodnutí.
18. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná svoji judikaturu, v níž zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto Ústavní soud vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503), či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115) či nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)].
19. Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud i těmto požadavkům dostál. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že nezletilá při všech pohovorech (u mediátora, před soudem prvního stupně a rovněž před OSPOD) projevila dobrou orientaci v současné rodinné situaci, přičemž s ohledem na svůj věk (12 let) byla dle soudu schopna informace ve vztahu k této situaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Dle odvolacího soudu ze zprávy od mediátora nevyplývalo, že by nezletilá před mediátorem vyjádřila přání být střídavě vychovávána, a ani, že by ze strany matky byla manipulována. Naopak postoje nezletilé byly po celou dobu (ve srovnání všech výstupů z pohovorů s nezletilou) konzistentní a ustálené. Nezletilá tak opakovaně vyjádřila své přání na současné situaci (být v domácnosti s matkou a s otcem zachovat pravidelný a častý kontakt) ničeho měnit, přičemž důvody tohoto postoje přesně vysvětlila. Ani argument otce, že toto stanovisko nemůže mít dostatečnou vypovídací hodnotu, jestliže si střídavou péči nikdy nezletilá nevyzkoušela, nemohl dle soudů obstát. Z výpovědi nezletilé vyplynulo, že si je vědoma, co režim střídavé výchovy obnáší, a výslovně tuto (a rovněž její vyzkoušení) odmítla.
20. Námitku stěžovatele vůči postupu obecných soudů, když tyto nerozhodly o úpravě styku stěžovatele s nezletilou, shledal Ústavní soud taktéž nedůvodnou. S touto se odvolací soud náležitě vypořádal na str. 6 svého rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v řízení nevyšlo najevo, že by matka styku otce s nezletilou významněji bránila či by ho do budoucna znemožňovala a rovněž z vyjádření samotné nezletilé vyplývalo, že se s otcem pravidelně dle časových možností stýká, nevyvstala dle názoru obecných soudů potřeba tento režim měnit. Pokud pak obecné soudy neshledaly důvod k zahájení řízení z moci úřední a jestliže žádný z rodičů ani v průběhu řízení nepodal návrh na úpravu styku, nemohl být v tomto řízení součástí rozsudku ve věci samé i výrok o úpravě styku otce s nezletilou, jak správně konstatoval soud odvolací.
21. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí a všemi námitkami stěžovatele řádně a velmi podrobně zabýval. V odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
22. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu