ECLI:CZ:US:2015:2.US.2919.14.1
sp. zn. II. ÚS 2919/14
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 20. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2919/14 ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Šárkou Apltauerovou, advokátkou, se sídlem Preslova 361/9, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 22/2014-220 ze dne 22. května 2014, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0 Nc 863/2012-172 ze dne 11. září 2013 o svěření nezletilých dětí do výchovy matky, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení a P. P., zastoupené Mgr. Richardem Kolibou, advokátem, se sídlem Havlíčkova 190/12, Český Těšín, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 22/2014-220 ze dne 22. května 2014 a rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0 Nc 863/2012-172 ze dne 11. září 2013 byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 22/2014-220 ze dne 22. května 2014 a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0 Nc 863/2012-172 ze dne 11. září 2013 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. září 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to ve vazbě na čl. 32 odst. 4 Listiny, zaručující právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 P 318/2014 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byli nezletilý D. a nezletilá K. V. svěřeni do výchovy matky (dále též "vedlejší účastnice") a otci (dále též "stěžovatel") bylo stanoveno výživné pro nezletilého D. ve výši 5 000 Kč měsíčně a pro nezletilou K. V. ve výši 4 000 Kč měsíčně s účinností od 1. října 2013 s tím, že byla určena splatnost výživného za dobu od 1. října 2013. Dále bylo rozhodnuto, že shodná úprava práv a povinností k nezletilým platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Posledním výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Krajský soud v Ostravě na základě odvolání stěžovatele dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud jednak převzal důkazy provedené soudem prvního stupně a jednak dokazování aktuálně doplnil a po vyhodnocení všech důkazů se s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil. Po komplexním posouzení zájmů obou nezletilých dospěl k závěru, že je namístě, aby děti vyrůstaly společně, a byly tedy svěřeny společně do výchovy matky, neboť rozdělení sourozenců a skutečnost, že otec projevil zájem o svěření do výchovy nezletilého D., má na nezletilou K. V. negativní vliv, který se odrazil v jejím chování i prospěchu.
II.
3. Stěžovatel tvrdí, že soudy porušily jeho právo vychovávat děti a pečovat o ně dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i základní právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Nereflektováním zákonného kritéria zatížily svá rozhodnutí libovůlí, čímž došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Dle názoru stěžovatele se soudy měly podrobněji zabývat výchovnými předpoklady obou rodičů, skutečností, kdo zmařil mediaci a kdo bojkotuje komunikaci, když je zřejmé, že matka není ochotna spolupracovat, komunikovat a participovat se stěžovatelem na výchově, což je v zájmu nezletilých dětí. Matce bylo zcela legálně umožněno zneužívat své postavení výlučně vychovávat děti, a byly tak narušeny rovnocenné podmínky pro výchovu a péči dětí druhým rodičem. Stěžovatel tvrdí, že zneužití postavení matky, které soud nesprávným postupem legalizoval, vytvořilo pocit nespravedlnosti a bezmoci nejen u něj, ale zejména u nezletilého D., v jehož důsledku má syn nedůvěru ve spravedlnost a právní stát. Stalo se tak tím, že D. je již ve věku, kdy je schopen formulovat svůj názor, který zmiňoval opakovaně před opatrovníkem a v neposlední řadě i před krajským soudem, kdy spontánně a bez jakéhokoliv zaváhání vyjádřil svůj názor být s otcem. Měl-li soud za nedostatečné takové vyjádření a pochyboval-li o rozumové vyspělosti nezletilého, měl stanovisko ověřit znaleckým zkoumáním.
III.
4. Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení Krajský soud v Ostravě a Okresní soud ve Frýdku-Místku a vedlejší účastnici řízení P. P., aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
5. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který dle jeho názoru odpovídá zákonu a jímž nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost proto pokládá za nedůvodnou.
6. Okresní soud ve Frýdku-Místku svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.
7. Vedlejší účastnice ve vyjádření upozornila na to, že z postoje stěžovatele je patrné, že před nezletilou K. upřednostňuje nezletilého D. Z dokazování dle jejího názoru vyplývá, že možnost rozdělení sourozenců a skutečnost, že stěžovatel projevil zájem pouze o nezletilého D., má na nezletilou K. negativní vliv. Má za to, že soudy rozhodovaly v zájmu dětí, když dospěly k závěru, že je namístě, aby oba nezletilí sourozenci vyrůstali společně. Dle jejího názoru soudy dostatečně zjistily výchovné předpoklady obou rodičů, přičemž bylo prokázáno, že vedlejší účastnice zabezpečovala potřeby dětí péčí o ně a stěžovatel se dětem věnoval v rámci jejich volnočasových aktivit. Vedlejší účastnice přitom nikdy stěžovateli nebránila ve styku s dětmi. Nepopírá, že konflikty mezi rodiči přetrvávají, což však v rámci probíhajícího rozvodového řízení není nic překvapivého. Upozorňuje i na to, že stěžovatel je značně časově vytížen, kdy i z tohoto hlediska by nebyl schopen se o děti starat v takovém rozsahu jako matka. Navíc má z přechozího manželství již dospělou dceru, se kterou tráví poměrně velkou část svého volného času. Navrhuje ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
IV.
8. Po zvážení stížnostních námitek, příslušného spisového materiálu a obsahu napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), že mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností soudů a že mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné. Na straně druhé mu však v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy náleží posoudit, zda v řízení před soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a v rámci toho přezkoumat, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
10. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že soudy nevyhověly jeho požadavku a přání nezletilého D., aby byl nezletilý svěřen do jeho výchovy.
11. Referenční rámec ústavněprávního přezkumu ohledně rozhodování soudů ve věcech péče rodičů o nezletilé dítě po jejich rozchodu Ústavní soud vymezil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 (N 32/56 SbNU 363), v němž uvedl, že k porušení ústavních práv jednoho z rodičů může dojít v případě, kdy soudy excesivním způsobem nerespektují ustanovení §26 odst. 2 a §50 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. V poslední době se k této otázce, řešené soudy již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, komplexně vyjádřil např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (N 105/73 SbNU 683), sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. května 2014 (N 110/73 SbNU 739) a sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014 (N 176/74 SbNU 529) - dostupných též na http://nalus.usoud.cz.
12. V uvedených nálezech Ústavní soud konstatoval, že povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
13. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte (viz nález sp. zn. I. ÚS 1506/13, body 22-24). Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o svěření dítěte do péče vzít v potaz, patří zejména 1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a 4. přání dítěte (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014, body 18-19).
14. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (tamtéž, bod 23).
15. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014, s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2013, CRC/C/GC/14)].
16. Jádrem nyní projednávaného případu je tedy posoudit, zda soudy dostatečně zvážily všechna výše zformulovaná kritéria z hlediska nutnosti rozhodnout v nejlepším zájmu nezletilých, a zda tedy existují důvody pro omezení rodičovských práv stěžovatele.
17. Z obsahu spisového materiálu se podává, že stěžovatel od počátku řízení nesouhlasil s návrhem vedlejší účastnice, aby děti byly svěřeny do její výlučné péče, a navrhoval střídavou výchovu (viz jeho vyjádření ze dne 13. listopadu 2012, č. l. 25), s čímž vedlejší účastnice nesouhlasila. Své stanovisko změnil až u jednání dne 9. září 2013, kdy uvedl, že má obě děti velmi rád a chtěl by se nadále podílet na jejich výchově. Protože je mu však známo, že nezletilá K. velmi lpí na své matce, souhlasí, aby byla svěřena do její výchovy. Chtěl by však, aby jemu byl svěřen nezletilý D., neboť se domnívá, že vzhledem k jeho věku potřebuje mužský vzor. Vedlejší účastnice ani s tímto návrhem nesouhlasila, přičemž kolizní opatrovník navrhl pro případ provádění dalšího dokazování vypracovat znalecký posudek za účelem zjištění výchovných předpokladů obou rodičů a zájmu dětí na jejich rozdělení. Soud prvního stupně však již další dokazování neprováděl a rozhodl o svěření obou dětí do výchovy matce, když především uvedl, že je v zájmu obou nezletilých, aby nebyly trhány jejich sourozenecké vazby.
18. Odvolací soud s ohledem na odvolací argumentaci stěžovatele doplnil dokazování vyžádáním podrobné zprávy kolizního opatrovníka, z níž vyplynulo, že nezletilá K. si i nadále přeje zůstat v péči matky, a to i se svým bratrem, s nímž má hezký vztah. Nezletilý D. však projevil přání zůstat u otce, a to i přesto, že sestra chce být s matkou, neboť setkávání se sestrou ve škole, o víkendech nebo na společných výletech by mu připadalo dostatečné. Na svém stanovisku setrval i při výslechu provedeném před odvolacím soudem, kde potvrdil, že chce trvale zůstat u otce. Odvolací soud po vyhodnocení všech provedených důkazů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě, aby oba nezletilí sourozenci vyrůstali společně, a byli tedy svěřeni společně do výchovy matky, neboť možnost jejich rozdělení má na nezletilou K. negativní vliv, který se odrazil v jejím chování a prospěchu. Přihlédl i k tomu, že rodiče měli po dobu svého soužití zachován jistý model fungování rodiny, kdy matka zabezpečovala běžné potřeby dětí a otec se dětem věnoval v rámci volného času, v němž je vedl k různým aktivitám, přičemž nic nebrání tomu, aby i po rozchodu rodičů zůstal takový výchovný režim zachován.
19. Z uvedeného vyplývá, že soudy svá rozhodnutí o tom, kterému z rodičů svěří děti do výchovy, opřely o zájem obou dětí, aby mohly nadále vyrůstat spolu, a nebyly tak po rozchodu rodičů zpřetrhány jejich sourozenecké vazby. Rozhodly tak za situace, kdy nezletilý D. opakovaně (v rámci výslechu před opatrovníkem i soudem) projevil jednoznačný zájem zůstat s otcem i přesto, že nezletilá K. před opatrovníkem vyslovila přání zůstat spolu s bratrem u matky. Před postojem nezletilého D., který měl v době rozhodování odvolacího soudu již téměř 15 let, tak zohlednily především zájem nezletilé K., když z provedeného dokazování shodně vyvodily, že možnost rozdělení sourozenců na ni má negativní vliv. Vyšly přitom pouze ze zprávy opatrovníka, před nímž nezletilá měla vyjádřit obavu, že ji otec nemá rád a že upřednostňuje nezletilého D., kterého chce do své péče, a ze zprávy základní školy, z níž vyplynulo, že u nezletilé došlo v poslední době ke zhoršení prospěchu a chování, které podle ní samotné souvisí s domácím prostředím a s tím, že nemá dostatečný klid na přípravu do školy a že se otec více věnuje staršímu sourozenci. Další skutečnosti (výchovnou způsobilost obou rodičů, osobnosti nezletilých, rizika jejich rozdělení, důvody pro svěření nezletilého D. do péče otce) již v tomto kontextu nezjišťovaly. Opatrovník nezletilých přitom již u jednání před soudem prvního stupně dne 9. září 2013 vzhledem k návrhu stěžovatele děti rozdělit navrhoval vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění výchovných předpokladů obou rodičů i zájmu dětí na jejich rozdělení a porušení sourozeneckých vazeb. Uvedený návrh však nebyl vyslyšen, byť se i dle názoru Ústavního soudu jeví opatření takového objektivního důkazu pro posouzení dané věci ve všech jejích souvislostech potřebným.
20. I když postoj nezletilého D. není jediným hlediskem pro rozhodování soudů o tom, kterému z rodičů bude svěřen do výchovy, vzhledem k jeho dostatečné rozumové a emocionální vyspělosti v jeho věku (o níž ani soudy nepochybovaly) je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Pokud se dostal do konfliktu se zájmy jeho mladší sestry (i zájmy vedlejší účastnice), soudy měly svá rozhodnutí založit na pečlivém a komplexním posouzení všech relevantních skutečností (nikoli pouze zájmů sestry nezletilého vyvozených toliko z jejích obav, přání a zhoršeného chování), přičemž při vyvažování jednotlivých oprávněných zájmů měly mít na zřeteli, že zájem nezletilého D. má vysokou prioritu.
21. Ústavní soud uzavírá, že v napadených rozsudcích absentuje řádné odůvodnění závěru o vhodnějších výchovných podmínkách na straně matky, přičemž při zvažování zájmu nezletilého D. nejsou zohledněna všechna relevantní kritéria tak, jak jsou interpretována v judikatuře Ústavního soudu (viz body 12-15 výše). Postupem soudů obou stupňů tak bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo rodiče na péči o dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadená rozhodnutí zrušil.