ECLI:CZ:US:2010:1.US.2518.10.1
sp. zn. I. ÚS 2518/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Bimoset, a. s., se sídlem Praha 2, Pod Kotlářkou 151/3, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Zátkovo nábřeží 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2008, čj. 13 C 50/2006 - 185, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2008, čj. 21 Co 365/2008 - 218, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2010, čj. 32 Cdo 3095/2009 - 239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2010, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení vlastnického práva, v němž vystupovala na straně žalované. Stěžovatelka má za to, že v důsledku těchto rozhodnutí obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým bylo určeno, že žalobkyně (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že s ohledem na čl. 1 bodu 5 písm. f) zákona č. 363/2000 Sb. mohl likvidátor Fondu dětí a mládeže (dále jen "Fond") přistoupit k úplatným převodům majetku ve správě Fondu až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech. S odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že likvidátor Fondu porušil zákon, pokud přistoupil k úkonu směřujícímu k úplatnému převodu předmětných nemovitostí před tím, než Poslanecká sněmovna schválila návrh vlády na bezúplatné převody nemovitostí z majetku Fondu. Kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí, uzavřená mezi stěžovatelkou a likvidátorem Fondu, u které nebyl uvedený postup dodržen, je tedy absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 občanského zákoníku. Odvolací soud nadto zdůraznil, že uvedený právní názor byl již judikován v obdobných věcech i Nejvyšším soudem.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. V odůvodnění svého usnesení uvedený soud konstatoval, že otázka neplatnosti smluv o převodu nemovitých věcí v majetku státu, uzavřených v procesu likvidace Fondu dětí a mládeže dříve než Poslanecká sněmovna schválila návrh vlády na bezúplatné převody nemovitostí ve správě Fondu, pro rozpor se zákonem, byla Nejvyšším soudem opakovaně vyřešena. Na základě stávající judikatury Nejvyššího soudu nelze tedy výklad ustanovení čl. 1, bodu 5 písm. f) poslední věty zákona č. 364/2000 Sb. vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech.
Podstatou ústavní stížnosti je opětovná polemika stěžovatelky s výše uvedeným výkladem článku 1 bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. Podle stěžovatelky se obecné soudy uchýlily k protiústavní interpretaci, aniž by se zabývaly smyslem a účelem celého zákona. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka obecným soudům vytýká formalistický postup v řízení a jejich právní závěry považuje za extrémní vybočení z principů spravedlnosti.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka již vícekrát podala ústavní stížnosti obdobného obsahu, v nichž uplatnila totožné argumenty (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2864/08, III. ÚS 2734/08, I. ÚS 1951/09 a IV. ÚS 2945/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz/Search/Results.aspx). Ústavní soud uvedené ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost a objasnil, z jakých důvodů považuje právní závěry obecných soudů za ústavně konformní. Stěžovatelka, přestože je s tímto názorem Ústavního soudu seznámena, opětovně podala ústavní stížnost obsahující totožnou argumentaci, s níž se již Ústavní soud vypořádal ve zmíněných usneseních.
Za těchto okolností Ústavní soud konstatuje, že ani v nyní projednávané věci neměl důvodu se od závěrů učiněných v uvedených rozhodnutí odchylovat a uzavírá, že neshledal zásah do základních práv stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu