ECLI:CZ:US:2009:3.US.2734.08.1
sp. zn. III. ÚS 2734/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bimoset, a. s., se sídlem Praha 2, Šafaříkova 455/7, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 7, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2007 č. j. 21 Co 407/2006-139 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2008 č. j. 30 Cdo 2565/2007-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení vlastnického práva, v němž vystupovala na straně žalované. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy všech stupňů bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 1 odst. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že vedlejší účastník (Česká republika - Ministerstvo financí, v řízení před obecnými soudy vystupující na straně žalobkyně) je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v rozhodnutích, tak, že žalobě vyhověl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem ve věci samé zamítnuto, jinak dovolání odmítl.
Obecné soudy při svém rozhodování vyšly ze zjištění, že usnesením č. 98 ze dne 28. 1. 2004 Vláda ČR schválila podmínky pro tzv. třetí kolo výběrového řízení k bezúplatným převodům nemovitostí dosud náležejících do správy Fondu dětí a mládeže "v likvidaci" (dále jen "Fond") na nové nabyvatele, do něhož likvidátor Fondu zařadil předmětné nemovitosti. Následně likvidátor Fondu kupní smlouvou převedl na základě veřejné soutěže vlastnictví předmětných nemovitostí na stěžovatelku, která v této soutěži uspěla. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR však nevyslovila s bezúplatným převodem předmětných nemovitostí souhlas a dnem 1. 1. 2005 přešla veškerá práva a povinnosti Fondu, včetně práv a povinností z nedokončených právních sporů, na Českou republiku. Podle názoru odvolacího soudu předmětné nemovitosti sdílely režim založený kogentním ustanovením čl. I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. č. 364/2000 Sb."), a jejich úplatný převod podle tohoto ustanovení přicházel v úvahu až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny. Jestliže předmětné nemovitosti byly převedeny úplatně, aniž likvidátor vyčkal rozhodnutí Poslanecké sněmovny, je dle závěru odvolacího soudu kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí na stěžovatelku absolutně neplatná a stěžovatelka na jejím základě nemohla nabýt vlastnické právo k nemovitostem a jejich vlastníkem zůstala žalobkyně - Česká republika - Ministerstvo financí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje především interpretaci zákonem stanovené procedury, podle níž likvidátor Fondu byl oprávněn provádět úplatné majetkové převody teprve po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o převodech bezúplatných. Podle tvrzení stěžovatelky obecné soudy v jejím případě nerespektovaly hmotněprávní předpisy a protiústavně interpretovaly ustanovení čl. I. bod 5 písm. f) z. č. 364/2000 Sb. K této protiústavní interpretaci uvedeného předpisu mělo dojít tím, že obecné soudy jej vykládaly "striktně doslovně, aniž by se při jeho výkladu zabývaly smyslem celého zákona, jeho účelem a širšími souvislostmi dané problematiky vůbec". Závěry obecných soudů stěžovatelka považuje za přepjatě formalistické a aplikace příslušného právního předpisu je dle jejího názoru v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, která nerespektuje účel právního předpisu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Těžiště ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v kritice právních závěrů obecných soudů ohledně interpretace ustanovení čl. I. bod 5 písm. f) z. č. 364/2000 Sb. Tyto námitky stěžovatelka uplatnila již v dovolacím řízení a dovolací soud se s nimi řádně a v dostatečné míře vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 39, str. 281].
Odvolací i dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě objasnily aplikaci předmětného ustanovení na projednávanou věc. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu konstatoval, že smyslem a účelem z. č. 364/2000 Sb. je bezpochyby bezúplatné převedení majetku bývalého Socialistického svazu mládeže (v mezidobí spravovaného Fondem dětí a mládeže) na jednotlivé spolky a organizace, případně veřejnoprávní korporace tak, aby byl použit výhradně pro potřeby dětí a mládeže, přičemž pouze takto nepřevedený majetek může být nabídnut ve veřejné soutěži za úplatu jiným subjektům. S ohledem na uvedené se dovolací soud vyjádřil k námitkám stěžovatelky stran interpretace předmětného ustanovení tak, že neshledal toto ustanovení nejasné či nesrozumitelné, případně jeho jazykové vyjádření v rozporu se smyslem a účelem zákona.
Jak vyplývá z výše uvedeného, napadená rozhodnutí obecných soudů se plně a ústavně konformně vypořádávají se všemi námitkami stěžovatelky, předloženými opět v ústavní stížnosti, a obsahují podrobná odůvodnění. Argumenty stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišné právní závěry, než jaké učinily v této věci obecné soudy. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky připomíná, že s ohledem na své ústavní postavení a ústavní rozhraničení pravomocí obecného a ústavního soudnictví není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívá stěžovatelka. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Nesouhlas stěžovatelky s výkladem obecných soudů není možno řešit cestou ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou zpochybněný výklad právních předpisů není příkladem svévole, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu, jak tvrdí stěžovatelka, není vyslovení protiústavnosti zpochybněných závěrů namístě. Soudy všech stupňů dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlily, jaké důvody je vedly k napadeným rozhodnutím, a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu