ECLI:CZ:US:2016:1.US.2518.15.1
sp. zn. I. ÚS 2518/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2015 č. j. 7 To 208/2015 - 919, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2015 č. j. 7 To 209/2015 - 923, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2015 č. j. 3 T 157/2010 - 877 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2015 č. j. 3 T 157/2010 - 880, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, a jeho následným doplněním, v konečném úhrnu splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že shora uvedené soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou zaručena ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, jak je garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel uvádí, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na veřejné projednání věci zaručené ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je také přesvědčen, že napadeným postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo, jakožto obviněného na čas a možnost k přípravě obhajoby ve smyslu ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel dále uvádí, že v jeho případě soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, jak plyne z ustanovení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatel byl rozsudkem městského soudu ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 3 T 157/2010 uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Následné odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 8 To 112/2011 zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 1190/2011-64 stěžovatelovo dovolání odmítl. Dne 17. 1. 2013 bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (viz čl. IV odst. 1 Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 1/2013 Sb.).
Městský soud ve svém ústavní stížností napadeném usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení (usnesení č. j. 3 T 157/2010-877) uvedl, že následně stěžovatel do spisu zakládal řadu dalších podání, ze kterých bylo patrné, že se v nich domáhá návrhu na povolení obnovy řízení. Po veřejném zasedání, výslechu svědka a zhodnocení navrhovaných důkazů městský soud uvedl, že se nepodařilo nalézt či prokázat žádné nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. Proto návrh podle ustanovení §283 písm. d) trestního řádu zamítl. Městský soud také usnesením ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu, rovněž napadeným ústavní stížností, konstatoval, že samosoudce ani protokolující úřednice nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení (usnesení č. j. 3 T 157/2010-880). V odůvodnění městský soud uvedl, že podmínky vyloučení ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu nejsou splněny a námitka stěžovatele je bezdůvodná.
Stěžovatelem podanou stížnost proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl (č. j. 7 To 208-2015-919). Krajský soud se ztotožnil se závěry městského soudu a konstatoval, že nevyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které by odůvodnily jiné rozhodnutí soudu. Krajský soud také zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu o tom, že samosoudce a protokolující úřednice nejsou vyloučení z úkonů trestního řízení (č. j. 7 To 209/2015-923). I toto usnesení stěžovatel napadl ústavní stížností. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že neshledal jakýkoli důvod pro vyhovění stížnosti a konstatoval, že samosoudce ani protokolující úřednice nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů celkem ze čtyř důvodů. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy porušily jeho právo na veřejné projednání jeho stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §277 a následujících trestního řádu a také princip kontradiktornosti tohoto řízení. Dále se stěžovatel domnívá, že v jeho případě došlo k porušení práva na projednání věci nestranným a nezávislým soudem. Třetí stížnostní bod směřuje k porušení jeho práva na zákonného soudce. Nakonec stěžovatel obecným soudům vytýká, že porušily jeho základní právo na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby.
K porušení práva na veřejné projednání věci stěžovatel uvádí, že krajský soud, jakožto soud odvolací, rozhodl v neveřejném zasedání. Stěžovatel je přesvědčen, že ustanovení §286 odst. 1 trestního řádu ukládá soudu povinnost rozhodnout o návrhu na povolení obnovy řízení ve veřejném zasedání, a to včetně rozhodování soudu druhého stupně. Proto i posuzování stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení má dle jeho názoru vždy proběhnout na veřejném zasedání. Stěžovatel se domnívá, že závěry obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) by se měly vztáhnout i na řízení před soudem druhého stupně. K porušení práva na kontradiktornost řízení stěžovatel uvádí, že jeho návrh měl být zaslán příslušnému státnímu zastupitelství, aby státní zástupce mohl reagovat na jeho podněty a jeho argumenty podpořit.
Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti uvádí, že o návrhu na povolení obnovy řízení v prvním stupni rozhodoval samosoudce, který před tím rozhodoval meritorně v trestní věci. To je dle názoru stěžovatele nepřípustné, neboť smyslem obnovy řízení je především náprava justičních omylů. Zde se stěžovatel odvolává na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343) a z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008 číslo stížnosti 35450/04 a ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002 číslo stížnosti 58442/00. Dále stěžovatel konstatuje, že tento soudce byl z projednávání návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen na základě ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu. V tomto bodě stěžovatel trvá na podjatosti soudce a odolává se přitom na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které soudy nesmějí připustit žádnou legitimní pochybnost o nezávislém a nestranném rozhodování (viz rozsudek Gautrin a další proti Francii ze dne 20. 5. 1998 čísla stížností 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93). Stěžovatel dále uvádí, že nebyl seznámen se složením senátu krajského soudu, který rozhodoval o jeho stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Vzhledem k této skutečnosti se nemohl vyjádřit k případné podjatosti či nestrannosti senátu či jeho jednotlivých členů. Tímto jednáním soudu, který stěžovateli - dle jeho tvrzení - ani přes výzvu složení senátu nesdělil, došlo k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud jednal v rozporu s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 1570/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 46/72 SbNU 521).
Závěrečný stížnostní důvod směřuje stěžovatel k porušení svého práva na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby. Stěžovatel uvádí, že mu krajský soud neumožnil doplnit důkazy a neposkytl mu zvukové záznamy z veřejných zasedání. Z ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy stěžovatel vyvozuje, že účastník řízení má právo na tolik času, kolik potřebuje ke shromáždění dostatečného počtu důkazů, na jejichž základě je schopen se účinně hájit (viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Galstyan proti Arménii ze dne 15. 11. 2007 číslo stížnosti 26986/03 a ve věci Mayzit proti Rusku ze dne 20. 1. 2005 číslo stížnosti 63378/00). Stěžovatel je toho názoru, že soud nemůže v trestní věci vydat rozhodnutí, dokud nejsou účastníkem řízení předloženy všechny důkazy, o jejichž předložení účastník požádá. Stěžovatel uvádí, že krajský soud nevyčkal dalšího doplnění jeho argumentů a návrhu a o stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení rozhodl. Tím měl stěžovateli znemožnit uplatnit veškerou argumentaci. Stěžovatel dále dodává, že bez zvukových záznamů pořízených na veřejných zasedáních, jejichž kopie mu městský soud odmítl poskytnout, nebyl schopen prokázat pochybení samosoudce. Tím se dostal do důkazní nouze a nemohl argumentovat jeho podjatostí (v tomto bodě se stěžovatel odvolává na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Matyjek proti Polsku ze dne 24. 4. 2007 číslo stížnosti 38184/03).
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů z hlediska porušení namítaných základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je vedena především polemikou se závěry obecných soudů o povolení obnovy řízení. Ústavní soud však v tomto případě nemá důvod odchýlit se od svého ustáleného právního názoru, že v řízení o obnově se posuzuje výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou však způsobilé vyvolat následky předvídané ustanovením §278 trestního řádu. Pokud tedy obecné soudy v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat jejích závěry svými a provádět jiné hodnocení důkazů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2910/07 ze dne 28. 5. 2008 - všechny citované nálezy a usnesení jsou přístupné v databázi NALUS; viz http://nalus.usoud.cz). Nejprve proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost proti usnesení městského soudu o zamítnutí návrhu na obnovu řízení a následnému rozhodnutí krajského soudu o stížnosti proti tomuto usnesení.
Stěžovatel se v prvé řadě domnívá, že krajský soud porušil jeho právo na veřejné projednání věci, když o jeho stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání. Odvolává se přitom na závěry učiněné ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10. Zde však Ústavní soud připomíná, že jeho rozhodnutí je nutno vnímat jako celek, a nevytrhávat z něj pouze jednotlivé části a rovněž je nezbytné vnímat tato rozhodnutí v právním a skutkovém kontextu projednávaného případu. V nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 Ústavní soud posuzoval situaci, ve které odvolací soud ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené vyhovující rozhodnutí zrušil a sám návrh na povolení obnovy zamítl dle ustanovení §283 písm. d) trestního řádu, tedy že nebyly shledány důvody obnovy řízení. To však nic nemění na skutečnosti, že pokud odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, může rozhodovat i v neveřejném zasedání. Nijak tím totiž nedochází k porušení zásad kontradiktornosti či práva obviněného zpochybnit prováděné důkazy, neboť v tomto případě odvolací soud dokazování neprovádí. Tento závěr plyne i z nálezu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259). Vzhledem k tomu, že před městským soudem bylo rozhodováno ve veřejném zasedání a krajský soud závěry tohoto soudy plně akceptoval, nelze hovořit o porušení základního práva stěžovatele na veřejnost projednání jeho pře.
Totéž lze říci o namítaném porušení kontradiktornosti řízení, které mělo vzejít z toho, že městský soud nezaslal státnímu zástupci návrh stěžovatele k vyjádření. To, že obecné soudy postupovaly bez intervence veřejné žaloby, Ústavní soud nepovažuje za porušení kontradiktornosti řízení. Podání návrhu stěžovatelem totiž nutně nevyžaduje aktivní zapojení státního zastupitelství (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2910/07 ze dne 28. 5. 2008). Stěžovatelův předpoklad, že státní zástupce by podpořil jeho argumenty, není ničím podložen. O spíše negativním stanovisku státního zastupitelství k argumentům stěžovatele naopak svědčí to, že se státní zástupce práva stížnosti proti usnesení městského soudu vzdal (viz napadené usnesení krajského soudu str. 2). Tyto argumenty uplatněné v ústavní stížnosti proto Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné.
Jako zjevně neopodstatněnou posoudil Ústavní soud i další námitku směřující k porušení práva na nestranného a nezávislého soudce. Ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 se skutečně zmiňuje možnost tzv. justičního omylu. I tento výraz je však nutno vnímat v kontextu dalších rozhodnutí Ústavního soudu, a nikoli izolovaně. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení má dle ustanovení §281 odst. 2 trestního řádu rozhodovat soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Není přitom vyloučeno, aby ve věci rozhodovaly stejné soudní osoby jako v řízení původním. Stěžovatel přehlíží, že smyslem řízení obnovy není náprava právních vad či jiných pochybení z původního řízení, ale jedná se o mimořádný opravný prostředek umožňující soudu rozhodnout na základě nových důkazů a skutečností, které mu nebyly v původním řízení z objektivních příčin k dispozici. Tak je nutno vnímat i stěžovatelem použitý pojem "justiční omyl". Vyjdou-li najevo tyto důkazy nebo skutečnosti, neznamená to, že původní rozhodnutí bylo nesprávné či chybné za dřívějšího důkazního stavu. Soudce, který ve věci původně rozhodoval, není motivován na zachování původního rozhodnutí za změněné důkazní situace, ale má naopak povinnost postupovat s ohledem na požadavek materiální pravdy (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2460/08 ze dne 6. 5. 2009, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004). Na základě výlučně této skutečnosti, tedy že rozhodují tytéž osoby, nelze usuzovat na stěžovatelem uváděnou podjatost, která by ospravedlňovala jiný procesní postup, či na záměr soudů obnovu řízení znemožnit. Tomu odpovídají i závěry k podjatosti učiněné Evropským soudem pro lidská práva ve shora citované věci Gautrin a další proti Francii.
Jako nesprávné, resp. zjevně neopodstatněné, posoudil Ústavní soud i závěry stěžovatele stran porušení práva na zákonného soudce. Především nelze usuzovat na rozpor se závěry plynoucími ze shora citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 1570/13. Stěžovatel uvádí, že nebyl obeznámen se složením senátu odvolacího soudu. Informace o složení senátu 7 To je však volně přístupná na internetu na příslušných veřejných stránkách soudu a nebylo tedy pro stěžovatele obtížné ji získat. Ustavení senátu tak odpovídalo zákonným požadavkům a bylo dopředu známé - to je požadavek kladený i v rozhodnutích Ústavního soudu. Jestliže tedy ve stěžovatelově věci rozhodl senát určený rozvrhem práce, a stěžovatel ani netvrdí, že by tomu tak nebylo, nemůže Ústavní soud jeho námitce o odnětí zákonnému soudci přisvědčit (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1676/11 ze dne 5. 9. 2011). Nic také nebránilo stěžovateli zpochybnit případnou podjatost členů senátu.
Posledním bodem ústavní stížnosti je namítané zkrácení stěžovatelova práva na obhajobu tím, že mu soud neposkytl čas a možnost na přípravu obhajoby. Zde je nutno připomenout, že návrh na povolení obnovy řízení je oprávněn podat stěžovatel a je na jeho uvážení, zda tak učiní. Dá se proto předpokládat, že veškerými podklady odůvodňujícími jeho právní závěry disponuje již v době podání. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovým předpokladem, že je zcela na něm, kdy a jaké důkazy předloží. To by vedlo k nemožnosti ukončit jakékoli řízení. Nadto lze připomenout, že obnova řízení je institutem směřujícím k již pravomocně skončenému trestnímu řízení, ve kterém stěžovateli nebyla práva na obhajobu nijak upřena či omezena. Rovněž ve stěžovatelem citovaném rozsudku ve věci Galstyan proti Arménii Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že otázka přiměřenosti času a prostředků musí být hodnocena s ohledem na okolnosti každého případu. Významnou okolností v tomto případě je právě návrh obviněného (stěžovatele) a nikoli postup veřejné obžaloby, kdy je řízení zahájeno bez intervence obviněného. Stěžovateli nebyla upřena možnost vyjádřit se k důkazům či možnost je zpochybnit. Ani nedošlo k situaci, ve které by jeho obhajoba byla zcela vyloučena (viz shora citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mayzit proti Rusku). Stěžovatel sám rozhodoval o tom, které důkazy v návrhu uvede a bylo na něm shromáždit dost důkazních prostředků, které hodlal před soudem uplatnit. Nijak tedy nebyl zkrácen na možnosti uplatnit vše, co považoval za nezbytné. To se týká i rozhodování krajského soudu. Zde Ústavní soud připomíná, že stěžovatel svou stížnost písemně odůvodnil a nelze tak konstatovat, že by jeho právo na obhajobu bylo zasaženo. Ústavní soud rovněž považuje tvrzení, že odepřením poskytnutí zvukových záznamů z veřejného zasedání došlo k porušení základních práv stěžovatele, za zjevně neopodstatněné. Stěžovatel neprotestoval proti protokolaci, což by byl odpovídající nástroj, pokud se domníval, že soud postupuje nesprávně či podjatě. Stěžovateli byl celý spis - včetně protokolů z jednání - k dispozici a mohl se vyjádřit ke všem skutečnostem. Srovnání s případem uváděným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Matyjek proti Polsku proto není patřičné.
Dále se Ústavní soud zabýval námitkami proti usnesením, která se dotýkají stěžovatelem tvrzené podjatosti samosoudce vedoucího řízení před městským soudem a podjatosti protokolující úřednice. Ústavní soud připomíná již shora řečené, že samotná skutečnost, že samosoudce vydal odsuzující rozsudek, nemůže být důvodem pro jeho vyloučení, neboť trestní řád tento důvod vyloučení nestanovuje [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409)]. Ústavní soud neshledal, že by existovaly jakékoli další objektivní důvody, operující s jakoukoli legitimní pochybností o nestrannosti těchto osob [viz nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. K tomu, aby tyto osoby byly z úkonů trestního řízení vyloučeny, může dojít teprve tehdy, pokud jejich vztah k dané věci nebo stěžovateli, dosáhl takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nejsou schopny nezávisle a nestranně rozhodnout či provádět příslušné úkony. Tyto skutečnosti však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Subjektivní dojem stěžovatele není dostatečným ospravedlněním pro případný zásah Ústavního soudu. Rovněž odůvodnění soudů v těchto usneseních nezavdávají žádný důvod pro legitimní pochybnosti o podjatosti samosoudce a protokolující úřednice, případně o jakémkoli zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že městský soud a krajský soud jsou povinny mu nahradit náklady řízení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí je primárně spojeno s úspěchem ve věci, a vzhledem k tomu, že stěžovatel ve věci úspěch neměl, neboť jeho stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, rozhodl Ústavní soud o odmítnutí i tohoto návrhu.
Složení senátu Ústavního soudu posuzujícího tuto ústavní stížnost doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu a se změnou rozvrhu práce Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na http://www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu