ECLI:CZ:US:2018:1.US.2549.18.1
sp. zn. I. ÚS 2549/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Davida Máši, zastoupeného Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Zderaze 1275/15, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 96,97/2018-333 ze dne 9. května 2018, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl jako advokát ustanoven pro dovolací řízení zástupcem klienta, kterého ve věci zastupoval v řízení odvolacím. Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozhodl o odměně stěžovatele tak, že mu přiznal 4 114 Kč za jeden úkon právní služby (odměna za písemné podání, náhrada paušálních výdajů a daň z přidané hodnoty). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal s tím, že mu náleží i odměna za úkon převzetí a přípravy zastoupení. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil s tím, že převzetí a příprava zastoupení v dovolacím řízení není účelným úkonem u advokáta, který zastupoval v předcházejícím řízení odvolacím.
2. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na ochranu majetku. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že městský soud své rozhodnutí odůvodnil pouze odkazem na dřívější rozhodnutí, která však byla přijata na základě jiného skutkového stavu. Ve věci stěžovatele zastoupení skončilo po odvolacím řízení. Ustanovením ze strany soudu muselo dojít k novému převzetí věci pro dovolací řízení, které ostatně má zvláštní právní úpravu (přípustnost, lhůty, náležitosti), které musí advokát nově posoudit, a to včetně možné úspěšnosti dovolání. Zároveň má advokát řadu povinností, které jsou spojeny s poskytnutím právní služby pro nové řízení. Je tedy zřejmé, že k převzetí věci došlo, a to nikoliv zbytečně či svévolně a závěr o neúčelnosti tohoto úkonu nemůže obstát. Stěžovateli tedy měla být přiznána odměna za dva úkony právní služby, ne jeden.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
5. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].
6. Výše sporné částky v projednávané věci je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí městského soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. To Ústavní soud neshledal: stěžovatel měl možnost předložit soudu svůj náhled na věc a soud se s tímto náhledem neztotožnil. Důvody, které jej k tomu vedly, jsou přitom zřejmé. Jakkoliv je s ohledem na text příslušných ustanovení advokátního tarifu hajitelný i názor stěžovatele, zřejmě jde především o otázku výkladu podústavního práva. Samotný závěr o neúčelnosti odměny za převzetí zastoupení klienta, který byl týmž advokátem zastoupen již v předcházejících stádiích věci, svévolný není. Stejně tak ani odměnění pouze jednoho úkonu právní služby namísto dvou, podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele zjevně neporušuje.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu