ECLI:CZ:US:2008:1.US.2560.08.1
sp. zn. I. ÚS 2560/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Praha 4 - Pankrác, Doudlebská 1312/4, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. KZV 120/2008, usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor násilí, v Praze ze dne 22. 8. 2008, čj. ÚOOZ-200/TČ-2008-25, a proti sdělení Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor násilí, v Praze ze dne 27. 8. 2008, spočívajícím v odepření práva nahlédnutí do spisu čj. ÚOOZ-200/TČ-2008-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se M. S. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedených usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (dále též "státní zástupce") a Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor násilí, v Praze (dále též "policejní orgán") a označeného sdělení policejního orgánu, pro porušení čl. 8 odst. 2, 3, 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, 2 a čl. 6 odst. 1, 2, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zakázal příslušným orgánům, činným v trestním řízení, pokračovat v zásahu do jeho ústavně zaručených práv a uložil jim povinnost zastavit trestní stíhání pro jeho zjevnou protiústavnost a nezákonnost.
Uvedeným usnesením státní zástupce zamítl stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení policejního orgánu, kterým bylo, podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin přípravy vraždy podle §7 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k §219 odst. 1, 2 písm. h) TrZ, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně uvedeno) dopustit tím, že společně s J. K. si objednali u svědka J. H. vraždu svého věřitele, poškozeného Ing. F. H.
Stěžovatel tvrdil, že se ničeho nedopustil. Usnesení o zahájení trestního stíhání je neurčité, nesrozumitelné, spočívá pouze na domněnkách, není doloženo konkrétními zjištěnými skutečnostmi a neobsahuje všechny zákonné znaky. Postup orgánů činných v trestním řízení hodnotí jako policejní provokaci, neboť se jej snaží už dlouhou dobu kriminalizovat. Výslech svědka J. Hlavničky považuje za nezákonný. Rozhodnutí státního zástupce o podané stížnosti považuje za nedostatečně odůvodněné, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 661/05. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, i v postupu policejního orgánu, který mu neumožnil nahlédnout do spisu, což státní zástupce shledal zcela přijatelným.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zahájením trestního stíhání. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem především samotnými orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností (např. vzetí do vazby), za nepřípustnou, případně za nežádoucí.
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02). I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Jinými slovy, Ústavní soud se ani po tomto nálezu nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení trestního stíhání (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, tedy po vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům poskytuje trestní řád k ochraně jejich práva.
Z uvedeného vyplývá, že předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být pouze námitky, směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčily o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Takové vady však napadená rozhodnutí evidentně nevykazují. Usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny náležitosti uvedené v §160 odst. 1 TrŘ. Ve výroku usnesení je skutek dostatečně podrobně a nezaměnitelně popsán a trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, je náležitým způsobem označen. Z odůvodnění usnesení je možno s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké důkazní prameny je podezření opíráno (podání vysvětlení poškozeného, výpověď svědka J. H., vydání zbraní určených ke spáchání trestného činu, ohledání místa zastřelování pistole a další).
V této souvislosti je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o tom postačí v této počáteční fázi vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v usnesení byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
Rovněž napadené usnesení státního zástupce odpovídá zákonným požadavkům ustanovení §134 odst. 2 TrŘ. Státní zástupce, zákonem odpovídajícím způsobem, i když stručně, se v rozsahu nezbytném, dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení akceptovatelným způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele. Jeho závěru, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání stěžovatele byly splněny, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Proto nelze na dané rozhodnutí vztahovat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 661/05, rušícího rozhodnutí státního zástupce, které nesplňovalo zákonné požadavky (§134 odst. 2 TrŘ).
K posouzení tvrzení, zda předmětný skutek je trestným činem, zda skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svoje procesní práva a námitky, týkající se skutkového stavu věci, tzn. i ty, které uváděl v ústavní stížnosti (např. zda byl výslech svědka J. H. zákonný či nezákonný, zda byla věc policejní provokací a další) a jimiž se budou orgány činné v trestním řízení povinny zabývat. Výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže předjímat, a proto s ohledem na své zákonné pravomoci a i ve světle uvedených zásad není příslušný uložit orgánům činným v trestním řízení povinnost zastavit trestní stíhání stěžovatele, čehož se stěžovatel dožaduje.
Neopodstatněnou je i druhá námitka stěžovatele, spočívající v odepření práva nahlédnout do spisu.
V této části Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž konstatoval, že státnímu zastupitelství nelze upřít právo na vlastní (procesní a vyšetřovací) taktiku. Proto také po státním zastupitelství, jako žalobci a zástupci státu, nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení seznamovalo stíhaného s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně taktické záměry (viz nález ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02). Ústavní soud v dalším nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04 uvedl, že jde-li o otázku práva nahlížet do vyšetřovacího spisu v souvislosti s rozhodováním o vzetí do vazby, nelze toto právo pokládat za absolutní. Podle okolností postačuje, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Zákonná možnost odmítnout v přípravném řízení obviněnému a obhajobě právo nahlížení do spisu v případech, kdy by to mohlo ohrozit zájem vyšetřování, patří k obvyklému standardu legislativy v demokratických evropských státech (jako příklad lze uvést ustanovení §147 odst. 2 německého trestního řádu). Ve stejném smyslu se vyslovuje též judikatura zahraničních ústavních soudů. Např. v rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. ledna 2004 se uvádí: "Právo nahlížet do spisu v plném rozsahu ... má obhájce obviněného teprve po skončení vyšetřování. Předtím může být toto právo zcela nebo částečně odepřeno, pokud by to ohrožovalo účel vyšetřování. Takovému odepření nelze z ústavního hlediska nic vytýkat, protože vyšetřování slouží k objasnění podezření z trestného činu, a proto nemůže být od začátku vedeno "otevřeně", tj. nelze zveřejnit všechny vyšetřováním zjištěné informace. S ohledem na právní požadavek, aby v trestním řízení byla v co možná nejširším rozsahu zjištěna pravda, nelze nic namítat proti tomu, že státní zastupitelství má v přípravném řízení informační náskok a že informační zájmy stěžovatele byly pozastaveny do skončení vyšetřování." - viz BVerfG, 2 BvR 1895/03; usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 312/07.
Vzhledem k tomu, že soud rozhodoval o vzetí stěžovatele do vazby vzápětí poté, co bylo zahájeno jeho trestní stíhání, je zřejmé, že minimálně základní informace pro to, aby stěžovatel mohl před soudem ve výše naznačeném směru argumentovat, mu poskytuje již zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání. Další informace pak vyplynuly z návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby. Ostatně na základě těchto informací stěžovatel v řízení před obecnými soudy, jak je patrno z protokolu sepsaného u Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 8. 2008, relevantní námitky skutečně uplatňoval. Jednak uvedl, že chce poskytnout soudci pár informací, které jsou nad rámec spisového materiálu a opakovaně poukazoval na duševní zdraví svědka J. H. a argumentoval tím, že obviněný K. vrátil poškozenému část dlužné částky, přičemž pan H. má v zástavě dům obviněného K., čímž se snažil zpochybnit případné důkazy, jež mají svědčit o opaku. K tomu je nezbytné dodat, že pro povahu stíhané trestné činnosti lze považovat postup orgánů činných v trestním řízení, kdy bylo stěžovateli, příp. jeho obhájci, odmítnuto nahlédnout do vyšetřovacího spisu - alespoň v této fázi řízení - za zcela důvodný.
Lze tedy shrnout, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, sama tato skutečnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod nezakládá. Pro úplnost je nutno doplnit, že proti sdělení policejního orgánu o odepření práva nahlédnout do spisu umožňuje trestní řád podat státnímu zástupci žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu (§157a odst. 1 TrŘ).
Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, na který stěžovatel odkázal, nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť v uvedeném nálezu bylo stěžovatelce odepřeno právo nahlédnutí do spisového materiálu za situace, kdy nebyla, ani v minimální míře, seznámena s informacemi odůvodňujícími jak zahájení trestního stíhání, tak vazební důvody.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu