ECLI:CZ:US:2014:1.US.2565.13.1
sp. zn. I. ÚS 2565/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t. č. Věznice Kuřim, 664 34 Kuřim, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem, se sídlem Křižíkova 16, 180 00 Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2013, č. j. 7 To 220/2013-58, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 5. 2013, č. j. 7 To 220/2013-58 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 4. 2013, č. j. 30 PP 9/2013-46, jímž byla podle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a contrario zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 6. 2009, č. j. 1 T 88/2009-194, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 13 To 349/2009.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nebyly splněny podmínky pro jeho podmíněné propuštění, kdy pochybení spatřuje především v tom, že mu soudy přičetly k tíži jeho náhled na trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen, kdy svoji vinu nadále popírá. Namítá, že dle §92 odst. 1 věty druhé trestního řádu obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání. Navíc jeho nepřiznání viny bylo zohledněno v jeho neprospěch už ve fázi ukládání trestu, kdy zde nebyla polehčující okolnost doznání, a tedy je mu vlastně stejná skutečnost přičítána k tíži nyní podruhé.
Kromě toho stěžovatel nepovažuje za relevantní poukaz obecných soudů na to, že ve vězení nenastoupil dobrovolné sexuologické léčení. Má za to, že léčen byl již dostatečně v ochranném sexuologickém léčení v období před nástupem výkonu trestu od 19. 6. 2009 do 30. 8. 2011, které doložil lékařskými zprávami.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve spojení s ústavně zaručeným právem na omezení osobní svobody pouze ze zákonných důvodů. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v §88 a násl. a trestní řád v §331 a násl. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění představuje za prvé podmínka polepšení odsouzeného, potvrzená jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a za druhé existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého (popř. milostí zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina, respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny (§88 odst. 4 trestního zákoníku) a u přečinů je možné propuštění i před výkonem poloviny trestu v případě polepšení potvrzeného vzorným chováním a plněním povinností.
Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelovým názorem, že soudy nesměly přihlédnout k tomu, že nepřipouští svoji odpovědnost za trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen. Ústavní soud je přesvědčen, že postoj odsouzeného k trestné činnosti, kterou byl shledán vinným, bezpochyby patří mezi ty skutečnosti, které je na místě vzít v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v úvahu (shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 357/06). Stěžovatel pomíjí, že již není v postavení obviněného, u kterého je samozřejmě nutno důsledně uplatňovat pravidla vyplývající z principu presumpce neviny, nýbrž je již odsouzeným, u kterého byla vina pravomocně vyslovena.
Jestliže obecné soudy dovodily nenaplnění podmínek pro podmíněné propuštění, vyšly z konkrétních zjištění a důkazních pramenů. Pokud jde otázku stěžovatelova léčení před nástupem trestu, je pravdou, že v řízení provedené zprávy potvrzují, že vyvinul určitou snahu se léčit již před nástupem trestu, nicméně to nijak nevylučuje, že by bylo vhodné, aby v léčení dále pokračoval i ve výkonu trestu, což odmítl. Ústavní soud nemá za to, že by závěry obecných soudů neměly oporu v provedeném dokazování a že by se dopustily libovůle v rozhodování. Jak již vyplývá z výše vyloženého, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy hodnocením vlastním.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu