ECLI:CZ:US:2008:1.US.2568.07.1
sp. zn. I. ÚS 2568/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07 ve věci ústavní stížnosti J. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. 22 Cm 73/2006 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. 7 Cmo 181/2007, jimiž byly odmítnuty jako opožděně podané stěžovatelčiny námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu.
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. 7 Cmo 181/2007 se zrušuje.
II. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jejich postupem byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cm 73/2006. Z něj zjistil následující skutečnosti.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením odmítl námitky podané stěžovatelkou proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému Krajským soudem v Brně dne 4. 8. 2006 č. j. 22 Sm 9/2005-25. Uvedl, že směnečný platební rozkaz byl poštou uložen dne 9. 8. 2006, neboť "adresát nebyl zastižen na uvedené adrese". Stěžovatelka si jej vyzvedla až dne 24. 8. 2006. S ohledem na den uložení zásilky obsahující směnečný platební rozkaz nastala fikce doručení dnem 21. 8. 2006, zákonná třídenní lhůta k podání námitek počala běžet dne 22. 8. 2006 a její konec připadl na den 24. 8. 2006. Poněvadž stěžovatelka podala námitky až dne 28. 8. 2006, učinila tak po uplynutí zákonné lhůty, a soud proto postupoval podle ustanovení §175 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.").
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka včas odvolání, v němž uvedla, že nebyly splněny podmínky zákonné fikce tzv. náhradního doručení, neboť výzva, která jí byla poštovním doručovatelem v místě bydliště zanechána, neobsahovala náležitosti podle ustanovení §50c odst. 2 o. s. ř.; tedy neobsahovala poučení o následcích pro případ, kdy písemnost nebude vyzvednuta, a rovněž poučení o lhůtě, do kdy je možno zásilku vyzvednout. V případě doručení zásilky jí byla zanechána obvyklá výzva o tom, že zásilku lze vyzvednout do 15 dnů.
Dne 7. 3. 2007 potom proběhlo ústní jednání před Krajským soudem v Brně, jehož předmětem bylo provádění dokazování k odvolání stěžovatelky. Následně Krajský soud v Brně předložil věc k rozhodnutí odvolacímu soudu, tj. vrchnímu soudu. Odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Uvedl zejména, že stěžovatelka ke svému tvrzení, že výzva, která jí byla zanechána poštovním doručovatelem v místě bydliště, nesplňovala náležitosti podle ustanovení §50c odst. 2 o. s. ř., navrhla důkaz, který se ukázal jako neproveditelný. Pošta totiž nearchivuje stejnopisy výzev, jež jsou zanechány adresátům v případě doručování zásilek do vlastních rukou; tvrzení stěžovatelky nebylo prokázáno ani svědeckou výpovědí poštovní doručovatelky, kterou krajský soud vyslechl dne 7. 3. 2007 právě k tvrzením stěžovatelky o tom, jaká výzva jí byla při doručování směnečného platebního rozkazu zanechána.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá - stejně jako v odvolání - že v dané věci nebyly splněny podmínky zákonné fikce tzv. náhradního doručení, neboť výzva, která jí byla poštovním doručovatelem v místě bydliště zanechána, neobsahovala náležitosti podle ustanovení §50c odst. 2 o. s. ř.; tedy neobsahovala poučení o následcích pro případ, kdy písemnost nebude vyzvednuta, a rovněž poučení o lhůtě, do kdy je možno zásilku vyzvednout. K prokázání tohoto tvrzení stěžovatelka navrhla důkaz svým účastnickým výslechem a vyžádání stejnopisu výzvy u České pošty Zlín. Soud prvního stupně ani odvolací soud však stěžovatelku nevyslechly. Co se týče vyžádání stejnopisu výzvy z České pošty Zlín a zjištění soudu prvního stupně, že pošta archivuje výzvy toliko jeden měsíc, je prý tato praxe České pošty naprosto nepochopitelná a nepřijatelná a není spravedlivé, aby šla k tíži stěžovatelky. Napadená rozhodnutí jsou založena na přepjatém formalismu, neboť stěžovatelce jsou odepřena mj. její ústavně zaručená procesní práva, tedy právo na řádné projednání námitek do směnečného platebního rozkazu a na vydání rozhodnutí o těchto námitkách ve věci samé. Nad rámec toho stěžovatelka uvádí, že i kdyby poštovní doručovatelka skutečně v daném případě zanechala spolu s výzvou k vyzvednutí zásilky ve lhůtě 15 dnů i poučení o následcích nevyzvednutí ve lhůtě 10 dnů, je takový postup značně matoucí.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně. Nemá za to, že by své rozhodnutí založil na přepjatém formalismu a že tím odepřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces. Své rozhodnutí prý opřel o dostupnými prostředky zjištěný skutkový stav, na který vztáhl příslušnou procesní normu. Jiné rozhodnutí by bylo v rozporu se zákonnou normou o doručování soudních písemností fyzickým osobám. Nadto soud upozorňuje na obecnou platnost a obezřetnost, se kterou stěžovatelka měla postupovat, když se jí do dispozice dostaly výzvy k vyzvednutí poštovní zásilky, a neměla ponechat vyzvednutí doručované písemnosti na poslední den pozdější lhůty. V závěru krajský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i Vrchní soud v Olomouci. Uvedl především, že ne nepodstatnou byla v dané věci skutečnost, že stěžovatelka netvrdila nic o tom, že by se v době doručování (a v následujících 10 dnech) v místě bydliště nezdržovala, a že tedy byly dány objektivní důvody, které jí vyzvednutí zásilky bránily. Omezila se pouze na tvrzení, že jí nebyla zanechána řádná výzva a k tomuto tvrzení nepředložila důkaz. Nelze souhlasit s tím, že pošta je povinna delší dobu archivovat kopie výzev; navíc výzva s poučením o následcích nevyzvednutí si zásilky do tří nebo do deseti dnů, jde-li o zásilku doručovanou do vlastních rukou adresáta, od uložení, je oddělována od obálky, v níž je soudem písemnost zasílána, a nelze uvažovat o její kopii archivované poštou. Proto vrchní soud navrhl ústavní stížnost zamítnout a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti.
Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání přípisem došlým Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2008.
II.
1. Ústavní soud považuje s ohledem judikaturu Ústavního soudu (srovnej příkladmo citovaný nález Ústavního soudu níže) za nutné zabývat se následujícím aspektem řízení před obecnými soudy, který by mohl - vzhledem k ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces - projednávanou věc za určitých okolností posunout do ústavněprávní roviny. Jedná se o to, že právní zástupce stěžovatelky v odvolání a následně i při jednání před krajským soudem dne 7. 3. 2007 navrhl provedení výslechu stěžovatelky (která se tohoto jednání nezúčastnila z důvodu nemoci). Krajský soud však tento návrh zamítl proto, že výslech stěžovatelky považuje za "bezpředmětný vzhledem k ust. §131 o. s. ř.". Věc následně postoupil vrchnímu soudu, který rozhodl, aniž by byl nařídil jednání, a v odůvodnění rozhodnutí se zamítnutí návrhu na důkaz výslechem stěžovatelky vůbec nevěnoval.
Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 91, str. 377) kupříkladu, že "z pohledu ústavněprávního lze přitom vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci ... V posuzované kauze ve věci jednající Městský soud v Brně, jak se z rekapitulovaného podává, shledal nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil (§125 odst. 1 tr. řádu). Tato jeho myšlenková operace k důkaznímu řízení se upínající se zakládá na racionální argumentaci a je reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy.".
2. Ústavní soud se tak jal posuzovat, zda v odvolacím řízení dostál obecný soud požadavkům plynoucím z citovaného právního názoru. Tedy, zda zamítnutí návrhu na důkaz výslechem stěžovatelky s odůvodněním, že je takový návrh "bezpředmětný vzhledem k ust. §131 o. s. ř.", neznamená tzv. opomenutý důkaz.
Ústavní soud konstatuje, že zkoumaný navržený důkaz nebyl soudem zcela opomenut, neboť jeho zamítnutí bylo výše uvedeným způsobem odůvodněno.
Zbývá tak zodpovědět otázku, zda byl uvedený důkazní návrh zamítnut s věcně adekvátním odůvodněním, tj. řádně a logickým způsobem, s racionální argumentací. Odpověď na tuto otázku je však negativní. Pouhý odkaz na ustanovení §131 o. s. ř. a konstatování "bezpředmětnosti" nelze totiž hodnotit než jako odůvodnění toliko obecné, proto nikoli řádné, takže z něj není ani možné dovozovat, zda se jednalo o odůvodnění logické, racionální, či nikoli (absentuje průkaznost myšlenkové operace). Z tak kusého odůvodnění sice plyne, že krajský soud dospěl k závěru o "bezpředmětnosti" předmětného navrhovaného důkazu s ohledem na ustanovení §131 o. s. ř., avšak nikoli již to klíčové, tedy proč k takovému závěru dospěl, čili na základě jakých úvah. Krajský soud se tak omezil až na vyslovení samotného závěru procesu vypořádávání se s navrženým důkazem, aniž by jakkoli předestřel své myšlenkové konstrukce racionálně hodnotící navržený důkaz ve vztahu k jeho provedení či neprovedení. Jedná se ve své podstatě o věc principu, v této rovině se zobrazuje zásada právního státu zakazující libovůli; případ zamítnutí důkazních návrhů účastníků řízení bez věcně adekvátního odůvodnění zatěžuje takový postup soudu nepřezkoumatelností a tím v rovině potenciality libovůli umožňuje.
3. Řádné vypořádání se se zamítnutím navrženého důkazu přitom bylo o to více potřebné v kontextu této posuzované věci a její povahy. Soud prvního stupně totiž v napadeném usnesení vycházel - v závěru o opožděnosti podaných námitek stěžovatelky - pouze z jediného důkazu, a to z doručenky. Stěžovatelka svým tvrzením následně zpochybnila správnost údajů plynoucích z doručenky a popřela, že jí byla zanechána výzva se zákonnými obligatorními náležitostmi. Dle zjištění krajského soudu nebylo možné vyžádat si stejnopis této výzvy a z výslechu poštovní doručovatelky nevyplynulo, zda byla stěžovatelce zanechána řádná výzva, či nikoli (pozn.: doručovatelka si nepamatovala konkrétní podrobnosti v souvislosti s doručováním předmětného směnečného platebního rozkazu a jen popsala postup, který standardně měla aplikovat při doručování písemností určených do vlastních rukou - srov. str. 51 spisu: "Soud ... položil jí otázku, zda si vzpomíná na nějakou maličkost, skutečnost, když doručovala tuto předmětnou zásilku. Svědkyně uvádí, že si na nic nevzpomíná."). Za tohoto stavu byl výslech stěžovatelky patrně jediným důkazem, který by in eventum mohl zpochybnit (v té které míře) údaje týkající se zanechání výzvy (stěžovatelce), jež dovodil soud prvního stupně toliko z jediného důkazu, tj. z doručenky. Tato okolnost kladla o to větší nároky na věcnou adekvátnost co do odůvodnění zamítnutí takového důkazního návrhu. Navíc předmětem sporu přitom byla povinnost stěžovatelky zaplatit vysokou částku, a to 580 160 Kč s postižnými právy.
4. Způsob, jímž se krajský soud po podání odvolání vypořádal s navrženým důkazem výslechem stěžovatelky, se navíc jeví z pohledu Ústavního soudu jako nepřesvědčivý i s ohledem na jeho vlastní předchozí postup. V předvolání adresovaném stěžovatelce (str. 38 spisu) totiž krajský soud uvádí: "Účast žalované nutná.". Vzhledem k tomu, že předtím stěžovatelka navrhla v odvolání svůj účastnický výslech (str. 35 spisu), lze usuzovat, že citovaná formulace krajského soudu reagovala právě na takový důkazní návrh souhlasně, tj. že krajský soud takovému důkaznímu návrhu vyhověl a důkaz nařídil (srov. ustanovení §131 odst. 2 věty první o. s. ř.: "Nařídí-li soud jako důkaz výslech účastníků, jsou účastníci povinni dostavit se k výslechu."); v opačném případě nelze nalézt důvod, proč by účast stěžovatelky měla být "nutná" (srov. ustanovení §131 odst. 2 věty první o. s. ř. a contrario, jakož i zásadu "vigilantibus iura scripta sunt"). Jestliže se stěžovatelka k jednání krajského soudu dne 7. 3. 2007 nedostavila - byť již 1. 3. 2007 požádala o odročení jednání z důvodu nemoci (což doložila potvrzením o pracovní neschopnosti) - neplyne z obsahu spisu žádný (racionální) důvod, proč krajský soud náhle diametrálně změnil svůj předchozí názor na provedení důkazu účastnickým výslechem stěžovatelky, byť jej sám považoval za nutný. Takovým důvodem přirozeně nemůže být provedení výslechu poštovní doručovatelky, neboť ten ani nepotvrdil, ani nevyvrátil stěžovatelkou tvrzenou skutečnost (srov. předchozí odstavec). Prima facie takový postup krajského soudu naopak navozuje domněnku, že byl veden motivací ryze pragmatickou, tj. aby soud nemusel nařizovat další jednání a mohl bezprostředně po skončení jednání postoupit věc vrchnímu soudu.
5. Vrchní soud se pak s předmětnou otázkou nevypořádal nijak. Stěžovatelku nevyslechl ani ve svém rozhodnutí nerozvedl nedostatečné, kusé odůvodnění usnesení krajského soudu, pokud jde o nevyhovění důkaznímu návrhu výslechem stěžovatelky. Výše dovozené pochybení krajského soudu v odvolacím řízení tudíž vrchní soud nijak nereparoval.
K napadenému usnesení vrchního soudu lze ještě poukázat na to, že byť na jedné straně v odůvodnění používá metodu explicitního výčtu důkazů stěžovatelkou navržených k provedení (neboť uvádí, co k prokázání svého tvrzení navrhla), je s podivem, že v tomto výčtu na druhé straně nelogicky zcela opomíjí stěžovatelkou navržený důkaz vlastního účastnického výslechu.
6. Nad rámec tohoto odůvodnění Ústavní soud poznamenává, pokud jde o eventuální meritum zamítnutí navrženého důkazu účastnickým výslechem stěžovatelky, následující. Není věcného důvodu a priori vyloučit eventualitu, že by tento důkaz mohl být způsobilý (po jeho provedení a pečlivém zhodnocení) přesvědčit soud o nesprávnosti údajů plynoucích (toliko) z doručenky. Z žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne, že by - v rámci hodnocení důkazů - poznatky výslechem účastníků získané musely vždy nutně (a priori) být pro soud méně spolehlivé, méně významné, nevěrohodné apod. (než poznatky dovozené z jiného důkazního prostředku). Výslech účastníka je podle ustanovení §125 o. s. ř. jedním z řady v úvahu přicházejících důkazních prostředků a musí být hodnocen jako důkaz každý jiný ad hoc s tím, že eventuální závěr o té které míře spolehlivosti, významnosti, věrohodnosti apod. z něj získaných poznatků je až součástí jeho hodnocení ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. [soud pak musí vždy uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazu svědeckou výpovědí řídil (ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.)]; nelze z logiky věci hodnotit a priori důkaz, který soud ještě neprovedl. Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít kupř. o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný k rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci) se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2893/2000). Tento právní názor ostatně plyne též z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 130, str. 165; srovnej: "Důkaz výslechem účastníků ... není nadán nějakou zvláštní kvalitou, která by jej odlišovala od ostatních důkazních prostředků. ... v rámci hodnocení důkazů nelze bez dalšího tvrdit, že by poznatky jeho prostřednictvím získané byly pro soud spolehlivějšími či významnějšími.") a ani z judikatury obecných soudů nelze dovodit opak.
Uvedené úvahy nejsou v rozporu ani s ustanovením §131 odst. 1 o. s. ř., které zakotvuje specifické podmínky "pouze" nařízení a provádění důkazu (nikoli hodnocení důkazu) výslechem účastníků (srov. též kupř. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 13/99) tak, že může být nařízen, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (a souhlasí-li s tím účastník, který má být vyslechnut). Z citovaného ustanovení tak sice plyne podpůrná povaha důkazu výslechem účastníků, tedy možnosti jeho nařízení zásadně tam, kde dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (jinými důkazními prostředky) [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony: "... má důkaz výslechem účastníků jen podpůrnou povahu. Své místo má zásadně jen tam, kde dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (jinými důkazními prostředky)."]. Zákonodárce zde vychází z toho, že "pro důkaz výpovědí účastníků řízení je příznačné, že tu vyslýchaný vypovídá o vlastních záležitostech, a že proto nelze - jak ukazují praktické zkušenosti - očekávat, že bude vypovídat vždy nezaujatě a pravdivě" (srov. citovanou důvodovou zprávu). "Pouze" z tohoto důvodu - tedy s ohledem na nemožnost záruky, že účastník bude vypovídat vždy nezaujatě a pravdivě - zákonodárce možnost nařízení takového důkazu odsouvá, aniž by tím však jakkoli předjímal rámec jeho hodnocení, které bude vždy odvislé od toho kterého konkrétního případu.
III.
V posuzované věci Krajský soud v Brně jednal i po podání odvolání stěžovatelky (tj. prováděl dokazování k odvolání stěžovatelky při ústním jednání 7. 3. 2007) a jak se z rekapitulovaného textu podává, zamítl důkazní návrh na výslech stěžovatelky, který před tím sám označil jako nutný, aniž by tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil; tím naplnil judikaturou Ústavního soudu dovozený pojem tzv. opomenutého důkazu. Nelze usuzovat, že by se jeho myšlenková operace (k důkaznímu řízení se upínající) zakládala na racionální argumentaci, a tudíž že by byla reflexí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky. Vrchní soud v Olomouci jakožto soud rozhodující o odvolání uvedený nedostatek v odvolacím řízení rovněž neodstranil.
Pokud vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že stěžovatelka netvrdila, že by se v době doručování (a v následujících 10 dnech) v místě bydliště nezdržovala, Ústavní soud poukazuje na irelevantnost takového tvrzení ve vztahu k dané věci. Překážkou zákonné fikce doručení totiž není pouze naplnění podmínky, že se adresát v době doručování písemnosti v místě bydliště nezdržoval, nýbrž i podmínky, že adresátu zanechaná výzva neobsahovala všechny zákonem stanovené náležitosti či je uváděla chybně nebo neúplně (srov. též stranu 2 napadeného usnesení vrchního soudu); právě splnění podmínky uvedené jako druhé v pořadí bylo nutným předmětem zkoumání v dané věci.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti v části domáhající se zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, tj. Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. 7 Cmo 181/2007, pro rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces vyhovět podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušit. Tím ovšem Ústavní soud nepředjímá výsledek nového - ústavně konformně provedeného - odvolacího řízení, které v budoucnu proběhne.
Ústavní stížnost v části navrhující zrušení prvostupňového usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. 22 Cm 73/2006 však byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jím k žádnému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedošlo. Ostatně, byť stěžovatelka napadala formálně obě citovaná rozhodnutí obecných soudů, materiálně byly námitky objektivně způsobilé vztahovat se toliko k odvolacímu řízení. Krajský soud jako soud prvostupňový ve svém rozhodnutí opodstatněně vycházel toliko z doručenky, neboť neměl žádného důvodu se domnívat, že údaje na ní neodpovídají reálnému stavu. Stěžovatelka vznesla námitku, že výzva, která jí byla poštovním doručovatelem v místě bydliště zanechána, neobsahovala náležitosti podle ustanovení §50c odst. 2 o. s. ř. (a že tak nebyly splněny podmínky zákonné fikce tzv. náhradního doručení), až následně, tj. v odvolání proti tomuto usnesení krajského soudu podaném. Shora dovozené pochybení krajského soudu v podobě zamítnutí důkazního návrhu na výslech stěžovatelky bez řádného a logického odůvodnění se totiž netýká jeho prvostupňového usnesení ze dne 21. 11. 2006 (prvostupňového řízení), nýbrž jeho postupu až po podání odvolání (ústní jednání ze dne 7. 3. 2007).
Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustil, neboť od něho další objasnění věci očekávat nelze (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).