ECLI:CZ:US:2016:1.US.2576.16.1
sp. zn. I. ÚS 2576/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jiřího Černého a 2) Ing. Vlastislava Vítů, obou zastoupených Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem Jandova 8, 190 00 Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, č. j. 23 Cm 497/2011-257, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016, č. j. 23 Cm 497/2011-263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2016, se stěžovatelé domáhali zrušení obou v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z toho důvodu, že jimi dle názoru stěžovatelů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces tak, jak je chráněno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelé vystupovali v pozici žalovaných v původním civilně-právním sporu o zaplacení peněžité částky, k jejíž úhradě byli dle tvrzení žalobkyně povinni jako avalisté z nezaplacené směnky po splatnosti. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 17. května 2016, č. j. 23 Cm 497/2011-235, jako soud prvého stupně, žalobkyni z převážné části (v rozsahu, v jakém v průběhu řízení nebyla žaloba částečně vzata zpět) vyhověl a uložil stěžovatelům povinnost žalovanou částku zaplatit. Stěžovatelé se proti tomuto rozsudku bránili společným odvoláním ze dne 13. 6. 2016, vtěleným do jediného společného dokumentu, jejž podali prostřednictvím svého společného právního zástupce Mgr. Tomáše Uherka. Z tohoto důvodu uložil Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 21. 6. 2016, č. j. 23 Cm 497/2011-257, každému stěžovateli zvlášť uhrazení soudního poplatku ve výši 217.265,- Kč, který odpovídá plné výši soudního poplatku za podané odvolání. Každý ze stěžovatelů tak měl zaplatit soudní poplatek v plné výši.
3. Stěžovatelé proti tomuto usnesení podali společně námitky dle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vyšších soudních úřednících"), neboť při vydání předmětného usnesení soud jednal prostřednictvím vyšší soudní úřednice. Stěžovatelé těmito námitkami brojili proti výši soudního poplatku, kdy s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/10, měli za to, že jim měl být soudní poplatek vyměřen jako společný, tj. že by měli částku 217.265,- Kč na soudním poplatku zaplatit jen jednou za oba, nikoliv každý v plné výši zvlášť. O těchto námitkách rozhodl prostřednictvím soudkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2016, č. j. 23 Cm 497/2011-263, tak, že napadené usnesení potvrdil. Ve svém odůvodnění Městský soud v Praze uvedl, že odkazovaný nález Ústavního soudu byl překonán jeho pozdější judikaturou, konkrétně rozhodnutími sp. zn. III. ÚS 339/06, I. ÚS 224/11 či III. ÚS 1711/12, a to ve prospěch samostatné poplatkové povinnosti každého z žalovaných směnečných dlužníků, neboť tito tvoří samostatné pasivní procesní společenství, a tedy v řízení vystupují každý sám za sebe.
4. Stěžovatele tento závěr nepřesvědčil, a proto proti oběma těmto usnesením Městského soudu v Praze podali ústavní stížnost.
III. Argumentace stěžovatelů a vyjádření Městského soudu v Praze
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zaručené každému v čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž konkrétně spatřují porušení tohoto práva v tom, že jim byl vyměřen soudní poplatek v dvojnásobné výši, než jak jim vyměřen být měl. Konkrétně tuto argumentaci stěžovatelé rozvíjí takto:
6. Stěžovatelé především odkazují na již výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/10 (N 125/57 SbNU 559), podle nějž v případě společně podaného odvolání směnečným dlužníkem a směnečným rukojmím, jimž byla uložena povinnost zaplatit peněžitou částku společně a nerozdílně, má být uložena rovněž společná poplatková povinnost. Stěžovatelé tvrdí, že právní názor, obsažený v tomto nálezu, dopadá plně i na jejich situaci.
7. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že výše uvedený právní názor Ústavního soudu byl překonán jeho pozdější judikaturou a tvrdí, že Městským soudem v Praze uváděná judikatura na jejich situaci nedopadá vzhledem ke skutkovým odlišnostem. Stěžovatelé totiž vystupují v řízení fakticky jako nerozlučné pasivní procesní společenství, když předmětné odvolání podali prostřednictvím společného právního zástupce v jediném dokumentu. V případech, o nichž rozhodoval Ústavní soud rozhodnutími uváděnými Městským soudem v Praze, přitom každý z odvolatelů jednal samostatně (každý měl svého právního zástupce, podal odvolání vlastního textu atd.), případně nešlo ani o hmotně-právní solidaritu. Tím se tyto případy podstatně odlišují od případu stěžovatelů.
8. Stěžovatelé dále uvádí, že svým jednotným postupem fakticky učinili všechno pro to, aby odvolací řízení maximálně usnadnili a urychlili.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních podmínek, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce.
10. Jednou z formálních podmínek, jejichž splnění podmiňuje meritorní přezkum ze strany Ústavního soudu, je předchozí vyčerpání ostatních procesních prostředků nápravy, jež zakotvuje ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
11. Uvedená ustanovení zakotvují tzv. zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. To znamená, že Ústavní soud není exkluzivním orgánem ochrany základních práv a svobod, ale v demokratickém a právním státě jsou za jejich strážce povolány všechny orgány veřejné moci. Ústavní soud tak může do jejich činnosti v mezích svých pravomocí zasáhnout pouze tehdy, jestliže své úloze ostatní orgány veřejné moci nedostojí. To ovšem nutně předpokládá poskytnutí prostoru těmto orgánům, aby se této úlohy zhostily samy. Z toho v praktické rovině vyplývá, že stěžovatel je vždy povinen nejprve svá základní práva a svobody prosazovat všemi k tomu určenými účinnými zákonnými prostředky, které má k dispozici, než se obrátí na Ústavní soud. Pakliže tak neučiní a předčasně podá ústavní stížnost, nemůže se meritem věci Ústavní soud vůbec zabývat. Tak je tomu i v případě stěžovatelů.
12. Pro nyní projednávanou věc jsou rozhodující závěry pléna Ústavního soudu vyslovená ve stanovisku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859, dostupném na http://nalus.usoud.cz). V tomto rozhodnutí plénum Ústavního soudu dovodilo, že ústavní stížnost toliko proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není přípustná. Tento závěr se plně uplatní i v nyní projednávaném případě, a to přesto, že stěžovatelé nenapadli pouze toto usnesení, ale i usnesení o námitkách proti němu. Usnesení o námitkách je sice možno považovat nikoliv toliko za výzvu, ale za rozhodnutí o opravném prostředku, nicméně podání námitek dle ustanovení §9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících není ve světle shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu poslední možností, jak se mohli stěžovatelé domoci ochrany svých práv.
13. Stěžovatelům totiž i v této situaci zůstávala možnost v rozsahu, v němž dle jejich názoru soudem vyměřený soudní poplatek převyšoval jejich skutečnou poplatkovou povinnost, navrhnout soudu vrácení soudního poplatku ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Teprve zamítl-li by soud tento jejich návrh, měli by ve smyslu shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovatelé možnost za podmínek vyčerpání všech dalších opravných prostředků, měli-li by nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Jestliže tak neučinili, jejich ústavní stížnost proti usnesení o námitkách proti usnesení, jímž byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku, nemůže být přípustná.
V. Závěr
14. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro její nepřípustnost.
VI. Obiter dictum
15. Nad rámec řečeného považuje Ústavní soud za užitečné vyjádřit se k argumentaci Městského soudu v Praze, který uvedl, že nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/10, na nějž stěžovatelé odkazovali, byl překonán pozdější judikaturou. Zákon o Ústavním soudu upravuje mechanismus překonání předchozího právního názoru, vysloveného v nálezu, v ustanovení svého §23. Tento mechanismus spočívá v možnosti senátu předložit plénu určitou věc k vydání stanoviska, má-li dotyčný senát za to, že by měla být vyřešena jinak, než jak byla nálezem Ústavního soudu vyřešena v minulosti. Žádný takovýto postup ovšem iniciován ve vztahu k uvedenému nálezu nebyl a ani žádné z Městským soudem uváděných rozhodnutí Ústavního soudu opuštění uvedeného právního názoru neobsahuje a ani s ním nepolemizuje, byť prakticky ve všech z nich se stěžovatelé tohoto právního názoru dovolávali, a tedy Ústavní soud jej musel v daných případech brát do úvahy. Vždy ovšem dospěl k závěru, že je namístě odlišné právní posouzení v důsledku jiného skutkového stavu, než jaký byl podkladem pro rozhodnutí Ústavního soudu v předmětném nálezu pod sp. zn. II. ÚS 1198/10.
17. Lze tedy uzavřít, že nejen, že nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1198/10 nebyl nikterak překonán pozdější judikaturou a mezi ním a touto pozdější judikaturou není žádného rozporu, ale tento nález naopak s pozdější judikaturou vytváří koherentní celek, jsa jí toliko dopracován. I nadále tedy platí, že výklad, vztahující hypotézu normy obsažené v ustanovení §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, toliko na případy nerozlučného procesního společenství ve smyslu §91 odst. 2 občanského soudního řádu, nelze sám o sobě zásadně považovat za ústavně nekonformní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu