ECLI:CZ:US:2023:1.US.2597.23.1
sp. zn. I. ÚS 2597/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Danielem Neumannem, advokátem sídlem Holečkova 332/5, Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 126 Co 55/2023-330, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 2. 2023, č. j. 25 P 166/2016-271, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario, §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1, odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení byla úprava výchovných a vyživovacích poměrů ve vztahu k nezletilému M. G.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, okresní soud stěžovaným rozsudkem (při změně předchozích rozhodnutí) stanovil, že nezletilý bude v péči stěžovatele v každém lichém týdnu od pátku od 12:00 hodin do středy sudého týdne do 8:00 hodin a v péči matky v každém sudém kalendářním týdnu od středy 8:00 hodin do pátku lichého týdne do 12:00 hodin. Okresní soud dále upravil režim styku v průběhu prázdnin. Současně určil za místo předání nezletilého školské zařízení, resp. bydliště toho z rodičů, jehož péče končí (výrok I.). Počínaje dnem 1. 3. 2023 okresní soud rodičům stanovil rovněž vyživovací povinnost, a to v případě stěžovatele v částce 5 000 Kč měsíčně (výrok II.) a v případě matky v částce 2 000 Kč měsíčně (výrok III.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.). Krajský soud současně rozhodl, že dlužné výživné pro nezletilého za období od 1. 3. 2023 do 30. 6. 2023 v částce 10 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.), resp. že dlužné výživné pro nezletilého za stejné období v částce 6 000 Kč je matka povinna zaplatit rovněž do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
5. Stěžovatel s těmito závěry krajského a okresního soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném odvolání. Opakovaně tudíž namítá, že zde nebyl dán žádný důvod pro změnu střídavé péče z modelu symetrického k modelu asymetrickému. Obecným soudům vytýká, že kladly nadměrný důraz na přání nezletilého syna, které je dle jeho názoru výsledkem matčiny manipulace. Stěžovatel má v celkovém hodnocení nyní posuzovaného případu za to, že byl obecnými soudy "potrestán" za svůj životní styl a filozofii a za to, že tento životní styl uplatňuje rovněž ve vztahu k nezletilému.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v níž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského i okresního soudu v rámci řízení, v němž tyto soudy rozhodly o úpravě výchovných a vyživovacích poměrů k jeho nezletilému synovi.
8. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit závěry plynoucí z jeho ustálené judikatury, z níž se podává, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem - jak již bylo řečeno - je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním nástrojem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů (primárně) k nezletilému synovi vymezené obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud a před ním též okresní soud rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na https://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy a jimi přijatá opatření dostojí požadavku souladu s nejlepším zájmem dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi tato kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
11. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly předpoklady pro svěření nezletilého do asymetrické střídavé péče, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.
12. Jak totiž vyplývá z odůvodnění stěžovaných rozhodnutí, okresní i krajský soud kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte.
13. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že ze stěžovaných rozhodnutí dostatečně vyplývá, proč obecné soudy rozhodly způsobem shora uvedeným. Okresní soud a následně též krajský soud konstatovaly, že v daném případě nejsou dány důvody pro matkou požadované svěření nezletilého do její výlučné péče, nicméně jsou dány důvody pro změnu stávající symetrické střídavé péče na model asymetrické péče. Obecné soudy přitom zohlednily změnu bytových podmínek na straně stěžovatele, přání nezletilého pobývat více u matky než otce a především okolnost, že stěžovatel bezdůvodné odpírá nezletilému kontakt s matkou (ve smyslu bránění v telefonické komunikaci) - srov. rozsudek krajského soudu, bod 43. Ústavní soud považuje tyto důvody za dostačující pro opodstatnění změn ve výchovných poměrech nezletilého.
14. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud připomíná, že již dříve označil svobodně vyjádřený názor dítěte za podstatné vodítko při zjišťování jeho nejlepšího zájmu ze strany obecných soudů. Současně ale zdůraznil, že se nejedná o jediné kritérium, které soud musí při komplexním posouzení nejlepšího zájmu dítěte vzít v potaz, což ovšem znamená, že takto vyjádřený názor nezletilého není možné při rozhodování pouze převzít a následovat bez dalšího [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 23 či nález sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115), bod 14]. Těmto požadavkům ovšem obecné soudy v nyní posuzovaném případě dostály: přání nezletilého totiž nepojímaly izolovaně, nýbrž jej zasadily do širšího kontextu učiněných skutkových zjištění (srov. výše). Ústavní soud rovněž nemá důvod pochybovat o autenticitě projeveného (ba dokonce konstantně projevovaného) přání nezletilého. V napadených rozhodnutích totiž neshledal cokoliv, co by svědčilo o stěžovatelem tvrzené manipulaci nezletilého ze strany matky, resp. co by byť jen naznačovalo existenci jiné relevantní okolnosti, jež by eventuálně založila důvod ke kritickému přehodnocení přání nezletilého.
15. Lze shrnout, že na takto odůvodněných závěrech krajského a okresního soudu Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora zdůrazněnému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich excesivnosti či dokonce protiústavnosti.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu