ECLI:CZ:US:2018:1.US.2603.18.1
sp. zn. I. ÚS 2603/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti R. A., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. prosince 2016 č. j. 28 C 192/2016-49, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2017 č. j. 18 Co 54/2017-93 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018 č. j. 30 Cdo 2999/2017-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. srpna 2018, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, garantovaná v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6., čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti písemné omluvy a odškodnění ve výši 1 000 000 Kč za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, který měl být způsoben domovní prohlídkou (z důvodu trestního stíhání jejího syna, který společně se stěžovatelkou byt užíval) a vzetím jejího syna do vazby, čímž mělo být zasaženo do jejího základního práva na ochranu soukromého a rodinného života, na nedotknutelnost obydlí a do práva na ochranu osobnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. prosince 2016 č. j. 28 C 192/2016-49 žalobu zamítl. Soud prvního stupně dovodil, že stěžovatelka nebyla účastníkem trestního řízení a není tak aktivně legitimována k podání žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka svůj nárok neopírala o nesprávný úřední postup v průběhu domovní prohlídky.
4. Na základě odvolání, podaného stěžovatelkou, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. března 2017 č. j. 18 Co 54/2017-93 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba, kterou by bylo žalované uloženo písemně se stěžovatelce omluvit za to, že postupem orgánů v trestním řízení bylo zasaženo do jejího základního práva na ochranu soukromého a rodinného života, na nedotknutelnost obydlí, do práva na ochranu osobnosti a za způsobení závažné nemajetkové (psychické) újmy tímto jejím postupem. V zamítavém výroku o věci samé a v nákladovém výroku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud se zabýval přípustností podaného dovolání a dovodil, že odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozsudek soudu prvního stupně je založen na (ryze formalistickém) závěru, že trestní stíhání bylo vedeno (pouze) proti synovi stěžovatelky, nikoliv proti ní samé, proto není podle §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. osobou aktivně legitimovanou k uplatnění nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy). V důsledku tohoto (nesprávného) právního posouzení věci obvodní soud neprováděl stěžovatelkou navržené důkazy k prokázání tvrzení o újmě, kterou stěžovatelka utrpěla. Podle názoru stěžovatelky je rozsudek odvolacího soudu založen na stejném (formalistickém závěru). V podaném dovolání pak stěžovatelka formulovala tři právní otázky, z nichž první dvě se týkaly domovní prohlídky, otázka třetí se týkala vazby. Nejvyšší soud, podle tvrzení stěžovatelky, dovolání odmítl projednat z ryze povrchních formálních důvodů, ačkoliv podle jejího názoru splňovalo zákonné náležitosti a bylo věcně projednatelné, přičemž chybně zaměnil přípustnost dovolání s jeho důvodností.
7. Stěžovatelka má za to, že odmítnutím dovolání jí Nejvyšší soud odepřel přístup k soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že se v určitý okamžik stala subjektem trestního řízení, tedy osobou, která byla přímo zasažena úkony nezákonně vedeného trestního řízení. Stalo se tak v momentě, kdy v bytě užívaném stěžovatelkou proběhla domovní prohlídka, a to na základě písemného příkazu soudce, který nebyl zrušen, ale v nezákonně (nedůvodně) vedeném trestním řízení. Žalobou uplatněný nárok je podle názoru stěžovatelky založen nezákonností trestního stíhání jejího syna a tedy všech úkonů, které v jeho průběhu byly provedeny. Právní posouzení ve věci rozhodujícími soudy, včetně posouzení otázky její aktivní legitimace, proto stěžovatelka považuje za nesprávné. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb. a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nelze vycházet při posuzování nároku stěžovatelky z obecných norem občanského práva na ochranu osobnosti. Odvolací soud pouze formulačně opravil výrok soudu prvního stupně.
13. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
14. Dovolací soud se podrobně zabýval právními otázkami, pokud jde o vymezení přípustnosti dovolání, která stěžovatelka předložila a zabýval se i odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu. Uvedl, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (rozsudek ze dne 27. září 2016 sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Družka obviněného, jehož trestní stíhání skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, není osobou oprávněnou požadovat od státu náhradu za psychické následky vzniklé v souvislosti s domovní prohlídkou, jejímuž provedení byla přítomna (rozsudek ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. 30 Cdo 1019/2012). Podle závěru učiněného dovolacím soudem jsou výše uvedené závěry rovněž souladné s judikaturou Ústavního soudu, jenž např. v aktuálním usnesení ze dne 20. března 2018 sp. zn. II. ÚS 792/18 se k předmětné materii podrobně vyjádřil.
15. Dovolací soud konstatoval, že v posuzované věci, kdy trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby, byla způsobena újma obžalovanému synovi stěžovatelky. Stěžovatelka přitom svoji tvrzenou újmu neodvozuje od nezákonného rozhodnutí o zahájení uvedeného trestního stíhání jejího syna, ale od újmy, která v souvislosti s ním jejímu synovi vznikla (prožívá ji zprostředkovaně skrze újmu vzniklou jejímu synovi). Z toho plyne, že ani kdyby bylo možno považovat stěžovatelku za účastnici trestního řízení (např. proto, že by ve prospěch obžalovaného podala odvolání), nebyl by dán vztah příčinné souvislosti mezi její újmou, prožívanou v důsledku trestního stíhání jejího syna, a nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání.
16. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
17. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
18. Ústavní soud tedy v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu