ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2999.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2999/2017-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně R. A. , zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 192/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2017, č. j. 18 Co 54/2017-93, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se po žalované domáhala písemné omluvy a odškodnění ve výši 1.000.000 Kč, za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, který měl být způsoben domovní prohlídkou (z důvodu trestního stíhání jejího syna, který společně s žalobkyní byt užíval), čímž mělo být zasaženo do jejího základního práva na ochranu soukromého a rodinného života, na nedotknutelnost obydlí a do práva na ochranu osobnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 28 C 192/2016-49, žalobu zamítl (výrok I. a II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně nebyla účastníkem trestního řízení a není tak aktivně legitimována k podání žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „Odpšk“), neboť žalobkyně svůj nárok neopírala o nesprávný úřední postup v průběhu domovní prohlídky.
3. Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. března 2017, č. j. 18 Co 54/2017-93, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba, kterou by bylo žalované uloženo písemně se žalobkyni omluvit za to, že postupem orgánů v trestním řízení bylo zasaženo do jejího základního práva na ochranu soukromého a rodinného života, na nedotknutelnost obydlí, do práva na ochranu osobnosti a za způsobení závažné nemajetkové (psychické) újmy tímto jejím postupem, v zamítavém výroku o věci samé (II.) a nákladovém výroku (III.) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby podle OdpŠk a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nelze vycházet při posuzování nároku žalobkyně z obecných norem občanského práva na ochranu osobnosti. Odvolací soud pouze formulačně opravil výrok soudu prvního stupně.
5. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a to do části, kterou byl změněn výrok I. a potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost svého dovolaní vymezuje tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) i Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), a dále na vyřešení otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Pokud jde o vymezení přípustnosti dovolání, dovolatelka v dovolání formulovala následující právní otázky:
7. „ Zda je zákonnou domovní prohlídkou taková domovní prohlídka, která je provedena v nezákonně vedeném trestním řízení, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby .“
8. „Zda je uživatel bytu (odlišný od obviněného a který je zároveň osobou blízkou obviněnému), u kterého byla provedena domovní prohlídka v rámci nedůvodně vedeného trestního řízení (takového, které později skončilo zproštěním obžaloby), aktivně legitimován k uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu kterou utrpěl zásahem do základního práva na ochranu soukromí a domovní svobodu, a podle jakého předpis.“
9. „Zda je osoba blízká obviněnému (příslušník jeho domácnosti) je aktivně legitimován k uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla zásahem do základního práva na ochranu soukromého života v důsledku nezákonného vzetí do vazby (v rámci nezákonně vedeného trestního stíhání) jejího rodinného příslušníka (osoby blízké), a podle jakého předpisu.“
10. První dvě dovolatelkou vymezené právní otázky se týkají domovní prohlídky, otázka třetí se týká vazby. Ve vztahu k první otázce dovolatelka uvedla (ve stručnosti shrnuto), že domovní prohlídkou bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod (práva na soukromí a domovní svobody). Shrnuvše rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu částečně vymezující aplikaci OdpŠk ve vztahu k nezákonným rozhodnutím, dovolatelka konstatovala, že žalobou uplatněný nárok je založen nezákonností trestního stíhání jejího syna, tj. všech úkonů, které v průběhu tohoto řízení byly učiněny. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména na nález ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08) dovolatelka namítá, že vadnými jsou všechny úkony, které byly v trestním řízení provedeny, tj. i domovní prohlídka.
11. V souvislosti s druhou v dovolání vymezenou právní otázkou dovolatelka zejména namítá, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne (např. z rozsudků ze dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 109/2008, nebo z usnesení ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3222/2013), že osoba, do jejíž právní sféry bylo některým úkonem trestního řízení zasaženo, je v soudní judikatuře obecně považována za osobu aktivně legitimovanou k uplatnění nároku na náhradu škody (dovolatelka odkázala v této souvislosti zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012; podle názoru dovolatelky jsou právní věty posledně uvedeného rozhodnutí protichůdné). Současná judikatura Nejvyššího soudu v této věci je podle dovolatelky formalistická. Osobami poškozenými nezákonnou domovní prohlídkou jsou ty osoby, u nichž byla domovní prohlídka učiněna, což mohou být i osoby od obviněného odlišné. Pokud nejsou chráněny ustanoveními OdpŠk, měly by být chráněny alespoň podle obecné právní úpravy.
12. Konečně dovolatelka (v rámci třetí vymezené právní otázky) argumentuje, že nezákonnou vazbou osobou jí blízké došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod. Zejména mělo být porušeno její právo na respektování rodinného a soukromého života, čímž ji měla vzniknout závažná a těžko odčinitelná újma. Podle dovolatelky je jakýkoli jiný výklad práva než ten, který sama předkládá, diskriminační a urážející lidské cítění, přičemž tvrdí, že související právní úprava obsažená v OdpŠk je protiústavní a měla by být zrušena. V rámci své argumentace odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž dovozuje oprávněnost svého požadavku, aby se dovolací soud odchýlil od své rozhodovací praxe.
13. Žalovaná se k podané dovolání žalobkyně písemně nevyjádřila.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
15. Ve vztahu k první právní otázce dovolatelka vymezila hledisko přípustnosti dovolání tím, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu) v tom směru, že nepovažoval domovní prohlídku za nezákonnou. Toto hledisko přípustnosti ovšem nebylo naplněno.
16. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi respektuje pravidlo vyplývající mj. z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. února 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/11 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), tj. pokud se v trestním řízení ukáže, že účel trestního stíhání nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba považovat za liché veškeré úkony, které byly v trestním řízení učiněny, tedy i domovní prohlídku.
17. Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud nekonstatoval, že by provedená domovní prohlídka nebyla vadná; své rozhodnutí opírá zejména o názor, že u dovolatelky absentuje aktivní legitimace. Odvolací soud se tak v této otázce neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Ve vztahu ke druhé shora zformulované právní otázce dovolací soud konstatuje, že setrvává při své rozhodovací praxi, která byla již opakovaně vysvětlena v (mj. dále uvedených) rozhodnutích dovolacího soudu. Jedná se zejména o rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 28/2018, a ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, z nichž mj. vyplývá:
19. Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněného pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Družka obviněného, jehož trestní stíhání skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, není osobou oprávněnou požadovat od státu náhradu za psychické následky vzniklé v souvislosti s domovní prohlídkou, jejímuž provedení byla přítomna (sp. zn. 30 Cdo 1019/2012).
20. Výše uvedené závěry jsou rovněž souladné i s judikaturou Ústavního soudu, jenž např. v aktuálním usnesení ze dne 20. března 2018, sp. zn. II. ÚS 792/18, k předmětné materii mj., vyložil (v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud):
21. „V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje podrobnosti a podmínky pro uplatnění tohoto základního práva zákon o odpovědnosti státu. Aplikací tohoto zákona nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215); či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 13]. Podle zákona o odpovědnosti státu je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak (nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, bod 15; nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016, bod 15). V projednávaném případě se stěžovatelka domáhala nemajetkové újmy, jež jí vznikla v důsledku trestního stíhání jejího syna. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu opakovaně aprobovaná rozhodnutími Ústavního soudu však neshledává neústavní takovou situaci, kdy je to pouze přímo dotčená osoba, kdo se může domáhat po státu náhrady nemajetkové újmy, která spočívá v nezákonném zásahu do jeho práv. Stát neučinil žádné rozhodnutí přímo vůči stěžovatelce, které by zasáhlo do jejích práv. Ústavní soud nikterak nesnižuje potíže, které mohly stěžovatelce vzniknout v souvislosti s trestním stíháním jejího syna, ani nijak nezpochybňuje nárok neoprávněně stíhané osoby na náhradu za toto stíhání a s ním spojenou vazbu. Nicméně zákonná úprava ani závěry Nejvyššího soudu spočívající v rozumně nastaveném rozsahu odpovědnosti státu za způsobené škody a nemajetkové újmy neshledává Ústavní soud jako protiústavní. Proto ani závěry v této konkrétní věci, které se nevymykají konstantní judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neshledává Ústavní soud rozpornými se základním právem na náhradu škody způsobené jednotlivci státem. Stěžovatelka se ostatně vyhovujícího nálezu právě ohledně nákladů vynaložených na právní pomoc synovi domohla v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 203/17. Další nároky jí však v souladu s příslušnou zákonnou úpravou nevznikly.“
22. Ve vztahu k třetí otázce, k níž dovolatelka uvedla, že by měla být do budoucna dovolacím soudem posouzena jinak, dovolací soud konstatuje, že setrvává při své rozhodovací praxi, která byla již opakovaně vysvětlena v jeho rozhodovací praxi, tj. zejména v rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012 (a na něj odkazujících rozhodnutích), v němž bylo mj. konstatováno (zvýraznění provedeno nyní ve vztahu k posuzované věci):
23. „Postavení účastníka řízení ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk mají i ty osoby, které jsou oprávněny namísto obviněného zvolit mu obhájce pro trestní řízení, pokud zaplatily náklady nutné obhajoby. Tyto osoby jsou rovněž oprávněny navrhovat, aby soud rozhodl o nároku na bezplatnou obhajobu, a mají i právo podat stížnost proti rozhodnutí o jejich návrhu; tehdy se dostávají do pozice účastníka dílčí fáze trestního řízení, resp. jsou stranou podle §12 odst. 6 části věty za středníkem tr. ř. Osoby, které jsou podle §37 odst. 1 tr. ř. oprávněny zvolit obviněnému obhájce (zákonný zástupce, příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba), činí tak vlastním jménem a na vlastní náklady. Jde o osoby, které mají zpravidla s ohledem na vztah k obviněnému samy osobní zájem na výsledku řízení (srov. Šámal, P. a kolektiv. Trestní řád. 6. vydání. Praha 2008, s. 280, bod 2). Proto jsou tyto osoby (kromě osoby zúčastněné) nadány rovněž právem podat ve prospěch obžalovaného odvolání proti rozsudku (§247 odst. 2 tr. ř.) a i v takovém případě jsou stranou v trestním řízení. Splňují tedy předpoklady pro to, aby byly považovány za účastníka řízení aktivně legitimovaného k uplatnění nároku na náhradu škody spočívající v jimi vynaložených nákladech nutné obhajoby (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 88, odst. 3).
24. Z uvedeného je zřejmé, že osoby vyjmenované v §37 odst. 1 tr. ř. nejsou účastníky trestního řízení samy o sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy učiní v trestním řízení jim přináležející úkon. Vznikne-li jim v souvislosti s tím škoda (např. v podobě vynaložených nákladů na obhajobu) nebo nemajetková újma, za niž odpovídá stát, je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk k náhradě takové škody nebo nemajetkové újmy aktivně legitimované. To však neznamená, že by tyto osoby byly oprávněny k náhradě škody nebo újmy vzniklé v trestním řízení někomu jinému (typicky obžalovanému).
25. V posuzované věci je zřejmé, že trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, byla způsobena újma obžalovanému synovi dovolatelky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Žalobkyně svou tvrzenou újmu neodvozuje od nezákonného rozhodnutí o zahájení uvedeného trestního stíhání jejího syna, ale od újmy, která v souvislosti s ním jejímu synovi vznikla (prožívá ji zprostředkovaně skrze újmu vzniklou jejímu synovi). Nebýt totiž jejího vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním by vůbec nepociťovala (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Z toho vyplývá, že ani kdyby bylo možno považovat žalobkyni za účastnici trestního řízení (např. proto, že by ve prospěch obžalovaného podala odvolání), nebyl by dán vztah příčinné souvislosti mezi její újmou, prožívanou v důsledku trestního stíhání jejího syna, a nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání .“
26. S ohledem na výše uvedené lze i ve vztahu k této otázce konstatovat, že odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod přiznává nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem pouze za splnění zákonem stanovených obecných podmínek, mezi něž náleží rovněž podmínka aktivní věcné legitimace poškozeného ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., potažmo též ustanovení §9 odst. 1 uvedeného zákona (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. července 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07). Výklad právních norem upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím respektující zákonné vymezení aktivní věcné legitimace poškozeného je tudíž v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. I. ÚS 267/13, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. S ohledem na ústavní konformnost rozhodovací praxe dovolacího soudu v této otázce setrvává dovolací soud při své rozhodovací praxi a ani tato právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Ve vztahu k výše uvedenému hodnotil dovolací soud i tvrzení dovolatelky, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, přičemž právě s ohledem na to, že rozhodovací praxe, od níž se má dle dovolatelky do budoucna dovolací soud odchýlit, byla opakovaně potvrzena Ústavním soudem jako ústavně konformní (viz výše).
27. Jelikož se prostřednictvím dovolatelkou uplatněné dovolací argumentace (dovolací důvod a shora vymezené předpoklady přípustnosti dovolání) nepodařilo přípustnost jejího dovolání založit, dovolací soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl.
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu