ECLI:CZ:US:2008:1.US.216.07.1
sp. zn. I. ÚS 216/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů D. H., Ing. V. O. a Ing. K. Z., všech zastoupených JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2632/2005-75 ze dne 18. října 2006, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 116/2005-56 ze dne 26. května 2005 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 133/2004-40 ze dne 24. listopadu 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2632/2005-75 ze dne 18. října 2006, jímž bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 116/2005-56 ze dne 26. května 2005, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 133/2004-40 ze dne 24. listopadu 2004. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jejich žaloba o zaplacení částky 85.488.518,- Kč prvnímu žalobci, částky 9.896.454,- Kč druhému žalobci a částky 84.225.141,- Kč třetímu žalobci, vždy s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na pokojné užívání majetku spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé byli akcionáři obchodní společnosti Průmyslový zápočtový ústav, a.s. V roce 1995 byla v této společnosti provedena kontrola finančními orgány a jejím výsledkem bylo uložení povinnosti doplatit na dani z přidané hodnoty částku 34.650.506,- Kč. V důsledku toho rozhodli její akcionáři (stěžovatelé) o ukončení činnosti a o vstupu společnosti do likvidace. Současně však obchodní společnost podala proti rozhodnutí finančních orgánů správní žalobu, v jejímž důsledku Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem sp. zn. 30 Ca 75/96 ze dne 12. září 1997 rozhodnutí finančních orgánů zrušil jako nezákonná. Společnost uplatnila vůči státu nárok na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb. Žalobě bylo vyhověno a státu byla uložena povinnost škodu nahradit.
Vynuceným vstupem do likvidace však nevznikla škoda pouze společnosti, ale i jejím akcionářům (stěžovatelům). Její výše se rovná rozdílu mezi tržní hodnotou akcií, kterou by akcie měly, pokud by společnost dále vykonávala svou činnost, a výší likvidačního zůstatku, který připadl na každého z akcionářů po skončení likvidace. Stěžovatelé proto podali vůči státu žalobu o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutí, avšak napadenými rozhodnutími byla jejich žaloba zamítnuta.
Stěžovatelé považují za nesprávný závěr obecných soudů, že čl. 36 odst. 3 Listiny nezakládá přímé hmotněprávní nároky. Obecné soudy zcela přehlížejí, že ústavní normy představují přímo aplikovatelné objektivní právo, pokud samy nestanoví jinak. Protože čl. 36 odst. 3 zakládající právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím není vypočten v čl. 41 odst. 1 Listiny, lze se tohoto práva domáhat přímo na základě Listiny. Zákon ve smyslu čl. 36 odst. 4 stanoví pouze podmínky, za nichž je možno toto právo uplatnit, nemůže však toto právo pro určité skupiny osob vyloučit. Rozhodnutím obecných soudů byla ve vztahu ke stěžovatelům dotčena samotná povaha tohoto práva, resp. byli z možnosti toto právo uplatnit přímo vyloučeni. Stěžovatelé pro zdůraznění svého práva poukazují na řadu nálezů Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 124/03, sp. zn. I. ÚS 125/99, sp. zn. I. ÚS 245/98, sp. zn. III. ÚS 165/02) a na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se náhrady škody za znehodnocení akcií.
Všechny soudní instance ve svých rozhodnutích vyšly ze závěru, že pokud stěžovatelé nebyli účastníky řízení, z nichž nesprávná rozhodnutí vzešla, nemohou se tyto subjekty - stěžovatelé náhrady škody domáhat. Touto interpretací a nesprávným právním posouzením dané věci obecnými soudy došlo prý k naprosto restriktivnímu výkladu čl. 36 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelé namítají rovněž porušení práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jehož součástí je i poskytnutí spravedlivého vyrovnání v případě zabavení majetku, což rovněž dokládají řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatelé konečně - nad rámec této věci - upozorňují na to, že mohlo být porušeno i jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38; po vydání rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 je totiž zjevné, že jejich právní věc řešil u Nejvyššího soudu JUDr. Jaroslav Bureš, který však podle tohoto rozhodnutí Ústavního soudu nebyl jmenován do své funkce soudce platně. Domnívají se, že pokud Ústavní soud vyslovil právní názor, že rozhodnutí, na jejichž vydání se podílel tento soudce, mají i nadále zůstat v platnosti, pak tento závěr může dopadnout jen na ty případy, kdy již neexistují žádné prostředky nápravy a zároveň na ty případy, kdy účastníci řízení proti takovému postupu nic nenamítají.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k žádnému zásahu do práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny dojít nemohlo. Proto navrhl odmítnutí, popř. zamítnutí ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že náhrada škody, způsobené nezákonným rozhodnutím, byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu akciové společnosti, jejímiž jsou stěžovatelé akcionáři. Akcionáři sami nemají podle zákona č. 58/1969 Sb. ani podle zákona č. 82/1998 Sb. na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nárok. Poukázal na to, že shodný právní názor, že čl. 36 Listiny nezakládá přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu, vyslovil Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích např. sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005 ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005 ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005 ze dne 26. 9. 2007.
Vyjádření obecných soudů byla zaslána stěžovatelům k případné replice. K vyjádření Městského soudu v Praze znovu poukázali na to, že tento soud zcela opominul smysl čl. 36 odst. 3 Listiny, včetně čl. 41 odst. 1 Listiny. Pokud jde o vyjádření Nejvyššího soudu, stěžovatelé zdůraznili, že Listina právo na náhradu škody vůči státu neomezuje tak, jak činí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí. Podle jejich názoru toto právo nemůže omezit ani zákon. Poukazují na to, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové byl nepochybně porušen zákon a je - podle jejich názoru - mimo jakoukoliv pochybnost, že přímo v důsledku tohoto porušení zákona došlo ke znehodnocení ceny akcií stěžovatelů. Poukázali i na některá další rozhodnutí Ústavního soudu.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 24 C 133/2004 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelé jako žalobci domáhali zaplacení výše uvedených částek jako náhrady škody, která jim vznikla znehodnocením akcií jako rozdíl mezi skutečnou hodnotou akcií společnosti Průmyslový zápočtový ústav, a. s., před nezákonným zásahem státu (nezákonné rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové č. j. FŘ/III/2751/95 ze dne 7. 2. 1996 a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Hradci Králové č. j. FÚ/II/5364/95/Po ze dne 20. 7. 1995) a skutečnou hodnotou akcií po nezákonném zásahu státu. Společnost Průmyslový zápočtový ústav, a.s., jejímiž akcionáři stěžovatelé byli, vstoupila v důsledku nezákonného zásahu veřejné moci do likvidace. Náhrada škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu byla této společnosti přiznána ve výši 70 milionů Kč s 10% úrokem od 1. 3. 1999 do zaplacení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 24 C 133/2004-40 ze dne 24. listopadu 2004 žalobu zamítl. Uvedl, že základním předpokladem toho, aby o nároku stěžovatelů mohlo být kladně rozhodnuto, je jejich aktivní legitimace jako žalobců. Podle ustanovení §2 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení poškozeni. Stěžovatelé však prý tuto podmínku nesplňovali, protože účastníkem řízení byl Průmyslový a zápočtový ústav, a. s., v likvidaci a nikoliv stěžovatelé sami. K námitce stěžovatelů, že citované ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny soud prvního stupně uvedl, že podle tohoto článku má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti stanoví zákon. V projednávaném případě byl tímto zákonem zákon č. 58/1969 Sb. Soud prvního stupně uvedl, že téměř totožná úprava je provedena i zákonem č. 82/1998 Sb. v ustanovení §7 odst. 1, podle něhož právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, a navíc ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním tak jednáno být mělo. Soud prvního stupně dodal, že k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny by došlo v případě, jestliže by byla komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně, pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Existenci práva na náhradu škody ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny je třeba vždy posoudit podle práva hmotného a podle speciálního zákona, na který odkazuje odstavec 4 citovaného článku.
Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 116/2005-56 ze dne 26. května 2005 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím má podle ustanovení §2 zákona č. 58/1969 Sb. účastník řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Stěžovatelé účastníky správního řízení, z něhož nezákonná rozhodnutí vzešla, nebyli a ani jimi být neměli. Účastníkem řízení byla poškozená společnost, jíž také byla škoda ve smyslu uvedeného ustanovení nahrazena. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně v tom, že není rozpor uvedeného ustanovení se zákonem ústavním. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny pouze v obecné rovině deklaruje nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, ohledně konkrétních podmínek nároku však odkazuje na příslušný zákon (čl. 36 odst. 4).
Dovolání stěžovatelů bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2632/2005-75 ze dne 18. října 2006 zamítnuto. Dovolací soud jako otázku zásadního právního významu řešil právní otázku, zda v případě nedostatku aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody podle ustanovení §2 zákona č. 58/1969 Sb. lze přiznat odškodnění podle Listiny. Uvedl, že již z dikce příslušných ustanovení Listiny (článek 36) je zřejmé, že přímý nárok na náhradu škody nezakládají. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zajišťuje každému právo na tzv. spravedlivý proces a je především obecnou normou týkající se procesního práva, tj. postupu soudů při rozhodování o právech a právem chráněných zájmech občanů. Tento ani další odstavce čl. 36 Listiny však nezakládají přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru odstavec 4 výslovně odkazuje na příslušný zákon. Dovolací soud uzavřel, že také kromě nároků upravených v zákoně č. 58/1969 Sb. nemůže soud konstituovat nějaké další nároky (poukázal přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 152/05 ze dne 24. 8. 2005), což platí i pro nároky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. V případě nedostatku aktivní legitimace žalobce nemůže tedy soud odškodnění přiznat, a to ani podle Listiny.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení jejich základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé v podstatě dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právními závěry, k nimž dospěly ve všech svých rozhodnutích obecné soudy. K podpoře svého právního pohledu na danou právní otázku - zda ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny zakládá přímé nároky osob poškozených nezákonným rozhodnutím - uvádějí řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Z repliky stěžovatelů k vyjádřením obecných soudů rovněž nevyplývají jiné argumenty než ty výše uvedené.
Ústavní soud samozřejmě ctí svá rozhodnutí a postupuje v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí; to však vždy platí za předpokladu, že konkrétní skutkové a právní okolnosti, na které má být příslušné rozhodnutí Ústavního soudu aplikováno, se shodují s těmi, za nichž bylo takové rozhodnutí vydáno. Každý jednotlivý případ je však vždy nutno posuzovat individuálně a individuálně zkoumat okolnosti, z nichž napadená rozhodnutí vzešla. Jestliže se však okolnosti, za nichž je rozhodováno, odlišují, je nutno takové rozdíly reflektovat. To plně platí i při posuzování této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelé se dovolávají zejména následujících rozhodnutí Ústavního soudu.
Stěžovatelé poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/99 ze dne 15. dubna 2003 s tím, že zákon č. 58/1969 Sb. je potřeba vykládat v souladu s Listinou, protože v citovaném nálezu je uvedeno: "V důsledku změny společenských poměrů po roce 1989, zejména v souvislosti s vydáním Listiny základních práv a svobod, která se stala součástí ústavního pořádku České republiky jako zákon č. 2/1993 Sb., je nutno zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, vykládat v souladu s odpovídajícími články Listiny základních práv a svobod." V posuzované věci však nelze citovaný nález použít proto, že v něm není řešena otázka, zda k uplatnění nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby subjekt domáhající se škody byl účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. V uvedeném nálezu o této podmínce nebylo pochyb, tehdejší stěžovatelka jednoznačně byla účastníkem předmětných řízení, avšak otázkou byl rozsah možností přiznat náhradu škody vzhledem k taxativnímu výčtu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. V této souvislosti je nutno poznamenat, že nový zákon, který upravuje otázky odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím - zákon č. 82/1998 Sb. - upravuje osobní rozsah obdobně jako původní zákon pouze s tím, že rozšiřuje okruh oprávněných osob o osobu, s níž mělo být jednáno jako s účastníkem, avšak nebylo. Na souzenou věc proto nelze - podle názoru Ústavního soudu - rozhodnutí, na které se stěžovatelé odvolávají, použít.
Pokud se stěžovatelé dále dovolávali nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/98 ze dne 22. září 1999, který vyslovil, že: "...ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, platné od 8. 2. 1991 má generelní povahu, je koncipováno jako základní právo každého domáhat se náhrady škody, která mu byla způsobena nejen soudem, ale vůbec orgánem veřejné správy či kterýmkoli jiným státním orgánem, a to jeho rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.", nelze jim rovněž přisvědčit. V citovaném rozhodnutí Ústavního soudu byla řešena otázka okruhu orgánů, jejichž nesprávným postupem nebo nezákonným rozhodnutím mohla být subjektu způsobena škoda, tj. otázka týkající se ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze vyloučit odpovědnost za škodu v případě, že konkrétní státní orgán není ve výčtu ustanovení §1 odst. 1 citovaného zákona uveden. Neřešil tedy otázku, zda musí či nemusí být splněny předpoklady stanovené v hmotněprávních předpisech pro vznik odpovědnosti za škodu. V nyní souzené věci nebylo pochybností, že státní orgán, který nezákonné rozhodnutí vydal, do okruhu vymezeného v ustanovení §1 odst. 1 citovaného zákona spadal. V daném případě proto rovněž nelze podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí, na které se stěžovatelé odvolávají, použít.
Rovněž tak v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 165/02 ze dne 19. prosince 2002 nebyla řešena otázka aktivní legitimace osob, uplatňujících nárok na náhradu škody, ale otázka věcného rozsahu náhrady škody; Ústavní soud dospěl k závěru, že: "má-li každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny), pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít. V případě osob, kterým vznikla škoda spočívající "pouze" v nákladech řízení, tak došlo postupem zákonodárce promítnutým v napadeném ustanovení k naprostému vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy. Takový postup je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem České republiky a nerespektuje princip minimalizace zásahu do základních práv v podobě jejich případného omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního práva." Zde je však nutno připomenout, že v případě zastřešeném uvedeným nálezem Ústavního soudu nebylo vůbec žádných pochybností o tom, že subjekt uplatňující tento druh náhrady, je v daném řízení aktivně legitimován, protože byl účastníkem řízení, v němž tato škoda vznikla.
Stěžovatelé dále poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/03 ze dne 11. prosince 2003, v němž Ústavní soud uvedl, že: "může vyvstat otázka, zda či do jaké míry lze právo ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny omezit, a to s ohledem na čl. 36 odst. 4 Listiny, jenž zakotvuje, že podmínky a podrobnosti i práva na náhradu škody nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem stanoví zákon. Při jejím posuzování je třeba vycházet z čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny, který stanoví, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, přičemž musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu." Opomněli však celou právní větu, která z argumentace Ústavního soudu vyplývá, a to: "Pojem škoda uvedený v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zahrnuje jak škodu skutečnou, tak ušlý zisk. Ústavně zakotvené právo každého na náhradu škody podle citovaného ustanovení lze do určité míry omezit, smysl a podstata uvedeného práva musí zůstat nedotčeny. Jsou-li dle zákona, vydaného k realizaci tohoto ústavně zaručeného práva (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), naplněny podmínky odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí dle zvláštního zákona, pak nelze náhradu škody odepřít z toho důvodu, že předpisy o rozsahu a způsobu náhrady škody ji pro ten který případ vylučují, konkrétně tím způsobem, že náhradu škody vzniklé v podobě ušlého zisku váží na podmínku, že tato byla způsobena úmyslně; vzhledem k povaze odpovědnosti státu, jež je vystavěna na principu objektivním, nelze (obecné) ustanovení obsahující tuto podmínku (normu) aplikovat." Ústavní soud podotýká, že i v tomto případě byla řešena otázka rozsahu náhrady škody a nikoliv otázka aktivní legitimace. Je však na místě zdůraznit, že právě v tomto případě Ústavní soud vyslovil klíčové pravidlo, které je nutno použít i na projednávanou věc; totiž, že v každém případě musí být splněny podmínky odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, mezi něž beze sporu patří i aktivní legitimace osoby, která nárok na takovou náhradu uplatňuje.
Ústavní soud proto dovozuje, že v žádném z výše uvedených nálezů nebyla tato podmínka nároku na náhradu škody ani zpochybněna ani řešena extenzivním výkladem.
Podle názoru Ústavního soudu tedy nelze z jeho výše uvedených rozhodnutí usuzovat, že by článek 36 odst. 3 Listiny zakládal přímý nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem bez ohledu na to, zda jsou splněny obecné podmínky pro vznik odpovědnosti státu za takovou škodu.
Ústavní soud konečně podotýká, že není případný ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se sporu o náhradu škody za znehodnocení akcií společnosti Agrobanka Praha, a. s. (citováno např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2231/2003 ze dne 31. srpna 2004); tam byly žaloby zamítnuty z důvodu předčasnosti jejich podání, protože ještě škoda nevznikla, avšak obecné soudy se v žádném svém rozhodnutí nezabývaly zkoumáním, zda jsou splněny další požadované podmínky vzniku odpovědnosti státu za takovou škodu.
Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci neshledal u obecných soudů ani postup svévolný ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něho vyvozenými ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva na spravedlivý proces ani k porušení práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě zjevně nedošlo.
Stěžovatelé - jak sami uvádějí - nad rámec právní věci, která je předmětem ústavní stížnosti, dávají k úvaze, zda nebylo porušeno i jejich základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, jestliže jejich věc po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ze dne 12. prosince 2006 u Nejvyššího soudu řešil JUDr. Jaroslav Bureš, který podle citovaného nálezu nebyl jmenován do funkce soudce Nejvyššího soudu platně. Ústavní soud v citovaném nálezu vyslovil, že: "Jakkoli kasační rozhodnutí Ústavního soudu mají právní účinky ex tunc, vycházeje z principu proporcionality v případě následujících konsekvencí uvedeného zrušujícího výroku nálezu v kolizi vůči sobě stojících principů, přiznává Ústavní soud prioritu principu oprávněné ochrany důvěry občanů (třetích osob) v právo, resp. principu ochrany dobré víry. Především z důvodů prevence dalších případných sporů proto Ústavní soud konstatuje, že pro uvedené zůstávají platná rozhodnutí přijatá senátem Nejvyššího soudu v období od 14. 2. 2006 do dne nabytí vykonatelnosti tohoto nálezu, v němž v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu zasedal soudce JUDr. Jaroslav Bureš. Nedotčené zůstávají rovněž plat a náhrady výdajů, vyplacené soudci JUDr. Jaroslavu Burešovi za uvedené období (§28 - §32 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů). (Současně není vyloučeno, aby konsekvencí nesprávného postupu ministra spravedlnosti při přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu bylo též založení opodstatněnosti případných nároků jmenovaného vůči státu.) A contrario ale Ústavní soud připomíná, že ode dne nabytí vykonatelnosti tohoto nálezu v důsledku pozbytí platnosti rozhodnutí o přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu by již přijetí rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu, v němž by zasedal JUDr. Jaroslav Bureš, zakládalo důvod porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny." K tomu pak Ústavní soud doplňuje, že nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, v jehož senátě zasedal uvedený soudce, bylo přijato dne 18. října 2006, tedy před přijetím citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2006, a proto bez dalšího na ně dopadá výše uvedený závěr o platnosti dříve přijatých rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nebyl porušen ani článek 38 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo každého na zákonného soudce.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu