ECLI:CZ:US:2002:3.US.165.02
sp. zn. III. ÚS 165/02
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátu složeném, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2001, čj. 18 Co 378/01-59, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 3. 2001, čj. 5 C 202/2000-44, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12.
2001, čj. 8 Co 378/01-59, jakož i rozsudek Okresního soudu
v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 3. 2001, č.j. 5 C 202/2000-44,
se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 3.
2002, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 18. 12. 2001, čj. 18 Co 378/01-59, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 3.
2001, čj. 5 C 202/2000-44. Stěžovatel tvrdil, že napadenými
rozsudky bylo zasaženo do jeho základních práv, zejména do práva
daného mu čl. 112 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou, sp. zn. 5 C 202/2000 a z něj zjistil, že dne 4. 1. 1999
bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu zpronevěry
podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu
v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. 11. 1999, čj. 10 T 83/99-121,
byl stěžovatel žaloby zproštěn s tím, že žalovaný skutek není
trestným činem. Proti rozsudku podal okresní státní zástupce
odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové dne 6. 3. 2000
rozsudkem, čj. 11 To 7/2000-133, jako nedůvodné zamítl. V průběhu
trestního řízená byl stěžovatel zastoupen advokátem. Náklady
právního zastoupení činily 23.841,90 Kč.
Stěžovatel dne 10. 5. 2000 podal Ministerstvu spravedlnosti
ČR návrh na předběžné projednání nároku na náhradu škody způsobené
trestním stíháním. Ministerstvo spravedlnosti dne 20. 7. 2000
dopisem stěžovateli sdělilo, že sdělením obvinění ze dne 4. 1.
1999, sp.zn. ČVS:OVV-729/1998, vydaným Policií ČR, Okresní úřad
vyšetřování Rychnov nad Kněžnou, byl stěžovatel obviněn
z trestného činu zpronevěry dle §248 odst.1,2 trestního zákona
a to na základě zjištěných skutečností. Při posuzování nároku je
nutno přihlížet k tomu, zda zahájení trestního stíhání bylo
nezákonné nebo zda byly dány podmínky pro jeho zahájení. Nelze
připustit, že každé trestní řízení, které skončí zastavením
trestního stíhání nebo zproštěním z obžaloby, je zahájeno
nezákonným způsobem. V řadě případů k zastavení trestního stíhání
nebo ke zproštění z obžaloby dochází až po provedení důkazního
řízení, jak tomu bylo i v tomto případě, když zprvu zjištěné
skutečnosti nasvědčovaly spáchání trestného činu a teprve po
provedeném vyšetřování došlo ke zproštění z obžaloby. Podle ust.
§31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. vznikne nárok na náhradu
nákladů řízení v rámci náhrad škody pouze tehdy, pokud rozhodnutím
vznikla také jiná škoda. Náklady řízení lze tedy nahradit v rámci
škody, nesmí však jít o škodu jedinou.
Dne 18. 10. 2000 podal stěžovatel Okresnímu soudu v Rychnově
nad Kněžnou žalobu proti České republice - ministerstvu
spravedlnosti o náhradu škody spočívající ve výši jeho nákladů na
právní zastoupení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou dne 29. 3. 2001
rozsudkem, čj. 5 C 202/2000-44, žalobu zamítl. V odůvodnění soud
uvedl, že náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem
upravuje §13 zákona č. 82/1998 Sb. tak, že stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup
není v zákoně nikde definován. Žalobce jej spatřuje v činnosti
vyšetřovatele a státního zástupce, kterým vytýká nesprávné právní
hodnocení daného skutkového stavu při sdělení obvinění, podání
žaloby a odvolání. Podle přesvědčení soudu však státní zástupce
postupoval v souladu s trestním řádem. Z rozsudku v předmětné
trestní věci ani z usnesené krajského soudu nevyplývá, že by
v postupu státního zástupce byly shledány závady. Nesprávný úřední
postup tedy nebyl shledán. Podmínky nároku na náhrady škody
vymezuje ust. §31 cit. zákona. Náhrada škody zahrnuje náklady
řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno
nezákonné rozhodnutí nebo rozhodnutí o vazbě, trestu nebo
ochranném opatření a v řízení v němž bylo vydáno zrušující nebo
zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí jímž bylo trestní řízení
zastaveno nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle názoru soudu je toto ustanovení třeba vykládat tak, že
v rámci náhrady škody lze uplatnit i náklady řízení. Náklady
řízení však samy nejsou škodou. Pojmovým znakem škody je snížení
majetku poškozeného, aniž by se mu dostalo ekvivalentu. Za
vynaložené náklady však byl žalobci poskytnut ekvivalent v podobě
právní služby obhájce. Náhradu nákladů lze tedy přiznat pouze
tehdy, pokud vznikla též škoda nesprávným úředním postupem.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal
nesprávné právní posouzení věci. Krajský soud v Hradci Králové dne
18. 12. 2001 rozsudkem, čj. 18 Co 378/2001-59, rozsudek soudu I.
stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku se ztotožnil s právními
závěry soudu I. stupně, totiž, že náklady řízení je možné pokládat
za škodu jen tehdy, utrpěl-li poškozený ještě další škodu.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl
stěžovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že rozsudky
obecných soudů bylo zasaženo do jeho základních práv daných mu
zejména čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 112 odst. 1 Ústavy. Podle
stěžovatele výklad ustanovení §31 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, podávaný
v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, ani
právní závěr Krajského soudu v Hradci Králové neodpovídají úmyslu
zákonodárce. Postupem soudů měly být porušeny ústavní principy
České republiky jako právního státu.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření, jako
účastník řízení, setrval na stanovisku vyjádřené v odůvodnění
napadeného rozsudku. Navíc poukázal na to, že stěžovatel v ústavní
stížnosti neuvádí v čem byl krácen na svém právu na spravedlivý
proces, respekt. čím soudy porušily ústavní principy České
republiky jako právního státu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové, jakož i po zvážení důvodů ústavní stížnosti dospěl
Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, jíž
je Česká republika vázána.
Úvodem Ústavní soud poznamenává, že ústavností ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 83/1998 Sb. se již zabýval a svým nálezem ze
dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (uveřejněného ve Sbírce
zákonů pod č. 234/2002) citované ustanovení pro rozpor s čl. 36
odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a čl.
4 odst. 4 Listiny zrušil, když dospěl k závěru, že má-li "každý
právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu,
jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným
úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto
práva stanoví zákon (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny), pak takový
zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na
náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela
anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo,
byť toliko v určitých případech, popřít. V případě osob, kterým
vznikla škoda spočívající "pouze" v nákladech řízení, tak došlo
postupem zákonodárce promítnutým v napadeném ustanovení
k naprostému vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu
škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního
orgánu či orgánu veřejné správy. Takový postup je v příkrém
rozporu s ústavním pořádkem České republiky a nerespektuje princip
minimalizace zásahu do základních práv v podobě jejich případného
omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního
práva."
V posuzovaném případě krajský soud nepřiznal stěžovateli
nárok na náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady
zastoupení), jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým
opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu §31 odst.
3 zákona č. 82/1998 Sb. nevznikla ještě další (jiná) škoda.
Vzhledem k výše uvedenému nálezu Ústavního soudu je patrné, že
stěžovatel má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na
to, zda mu vznikla ještě jiná škoda, než jen ta, jež spočívá
v nákladech řízení. To však i s ohledem na existující judikaturu
Ústavního soudu k dané problematice (viz. např. nález Ústavního
soudu pod sp. zn. II. ÚS 136/02, sp. zn. II. ÚS 429/01). Přestože
i v této věci Ústavní soud nevylučuje, že obecné soudy postupovaly
v souladu s tehdy platným ustanovením §31 odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb., napadeným rozsudkem došlo, jak vyplývá z výše
uvedeného, k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele podle
§36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí
v této věci nelze v žádném případě interpretovat tak, že by každé
vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující
rozsudek, bylo možno paušálně považovat za nezákonné. Tomu je
třeba rozuměti tak, že v každé trestní věci je na místě v každé
fázi trestního řízení (přípravným řízením počínaje) bedlivě
a pozorně zvažovat, jak se ten který případ ve své aktuální,
zejména důkazní situaci vyvíjí, pečlivě sledovat aktuální stav
prováděných důkazů a s tím spojené do úvahy přicházející jeho
právní hodnocení reflektovat v dalším procesním postupu. Ten je
zapotřebí uvedeným skutečnostem přiměřit a v tomto směru přijmout
příslušná rozhodnutí, která s ohledem na uvedené nemusí vždy vést
až k podání obžaloby a tedy postavení obviněného před soud. Jinak
řečeno, při zmíněném pečlivém posuzování každé konkrétní trestní
věci v kterémkoliv jejím stadiu, a to všemi orgány činnými
v trestním řízení může ve svém důsledku vést i k tomu, že obviněný
nemusí vynakládat prostředky (zejména i na své právní zastoupení)
k tomu, aby prokazoval, že trestní řízení je proti němu vedeno
neoprávněně.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavním soud podle §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 18. 12. 2001, čj. 18 Co 378/01-59, jakož i rozsudek Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou, č.j. 5 C 202/2000-44, ze dne 29. 3.
2001, zrušil, když vzal v úvahu, že shledaný protiústavní postup
byl založen již rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy v této věci
nelze opomenout ani její procesně ekonomický aspekt.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. prosince 2002