ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1158.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1158/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Českému úřadu z a k., o zaplacení částky 939.855,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 61/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2003, č. j. 35 Co 116/2003-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 939.855,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Katastrálního úřadu v M. B., a to vkladem vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch manželů M., ačkoliv kupní smlouva, jíž měli nemovitosti nabýt od M. B., obsahovala nesplněnou odkládací podmínku. Následná kupní smlouva, kterou uzavřel s manžely M. žalobce, byla rozhodnutím soudu označena za neplatnou a žalobci tak vznikla škoda ve výši zaplacené kupní ceny, kterou mu prodávající nevrátili.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. 11. 2002, č. j. 13 C 61/2002-66, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že manželé V. a I. M. (jako kupující) uzavřeli dne 19. 6. 1997 s prodávajícím M. B. kupní smlouvu k rodinnému domu č. p. 36 se stavební parcelou č. 75, v katastrálním území Z., s účinky vkladu vlastnického práva na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v M. B. ke dni 20. 6. 1997; smlouva však nenabyla účinnosti pro nesplnění sjednané podmínky, spočívající v povinnosti kupujících zaplatit kupní cenu do 31. 12. 1997. Kupní smlouva ze dne 27. 11. 1997, kterou ohledně stejných nemovitostí uzavřel žalobce (jako kupující) s manžely M., byla rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 1. 1999, č. j. 8 C 84/98-47, prohlášena za neplatnou s odůvodněním, že manželé M. nemohli na žalobce nemovitosti platně převést, neboť se v důsledku zrušení kupní smlouvy s M. B. od počátku nestali jejich vlastníky; dne 13. 11. 2000 nabyl právní moci rozsudek téhož soudu ze dne 8. 6. 2000, č. j. 10 C 4/2000-37, jímž byl vlastníkem nemovitostí určen M. B. Žalobce pak bezvýsledně vyzval manžele M. k vrácení kupní ceny. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen „zákon“, a nesprávný úřední postup na straně Katastrálního úřadu v M. B. neshledal z toho důvodu, že posouzení či výklad podmínky, obsažené v kupní smlouvě ze dne 19. 6. 1997, nespadá do přezkumné činnosti tohoto úřadu, vymezené v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2003, č. j. 35 Co 116/2003-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a v zásadě i s jeho právními závěry, k nimž doplnil, že ujednání v kupní smlouvě ze dne 19. 6. 1997 mezi manžely M. a M. B., podle nějž v případě nezaplacení části kupní ceny ve výši 261.050,- Kč do 31. 12. 1997 se smlouva od počátku ruší, není podmínkou odkládací, nýbrž typickou podmínkou rozvazovací (§36 odst. 2 věta druhá obč. zák.), na jejímž základě již nastalé účinky zanikají a která tedy nemá na povolení vkladu vlastnického práva žádný vliv. Jestliže katastrální úřad vklad vlastnického práva podle smlouvy obsahující takovou podmínku povolil, nedopustil se nesprávného úředního postupu. V důsledku neplatnosti kupní smlouvy uzavřené následně mezi žalobcem a manžely M. vzniklo převzetím kupní ceny manželům M. bezdůvodné obohacení, které jsou povinni podle §457 obč. zák. vydat. Pouhou výzvu žalobce k vrácení bezdůvodného obohacení, byť nebyla úspěšná, nelze považovat za nemožnost účinného uspokojení této pohledávky vůči dlužníkům, a tedy za vznik škody, který je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v určení, co lze považovat za „nemožnost účinného dosažení uspokojení pohledávky“ za situace, kdy žádný právní předpis nestanoví, že by poškozený byl nucen svůj nárok vůči přímému dlužníku vymáhat soudně. Dovozuje proto, že je pouze na jeho úvaze, jaký způsob zvolí, a jestliže mu manželé M. k jeho výzvě kupní cenu nevrátili, vznikla žalobci škoda, která je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu. Odpovědnost státu za takovou škodu považuje dovolatel ze primární s tím, že by neměla být přenášena „do občanskoprávní sféry na soukromé subjekty“ stanovením povinnosti nejprve se domáhat vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, komu vzniklo, a teprve poté se obracet na stát. Takový přístup označuje dovolatel za diskriminační a v rozporu se zákonem č. 82/1998 Sb. i s ustanoveními čl. 4 a 36 Listiny základních práv a svobod, garantujících každému právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, které nemůže být soudním rozhodnutím omezováno. Namítá dále, že odvolací soud nesprávně posoudil právní povahu podmínky obsažené v kupní smlouvě manželů M. s M. B. ze dne 19. 6. 1997, která nemohla být podmínkou rozvazovací (na jejímž splnění závisí, zda následky již nastalé pominou), jinak by totiž Okresní soud v Mladé Boleslavi nemohl vyslovit neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a manžely M. Ti by jinak byli oprávněni nemovitosti na žalobce převést a následné zrušení kupní smlouvy od počátku by nemohlo mít za následek pozbytí vlastnického práva žalobce nabytého od tehdejších vlastníků manželů M. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000). Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť odvolací soud na základě správně zjištěného skutkového stavu posoudil věc správně i z hlediska právního a důvodně dovodil, že nebyl prokázán nesprávný úřední postup katastrálního úřadu ani vznik škody.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§41a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., podle nějž odvolací soud uplatněný nárok správně posuzoval, zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, odůvodnil jednak tím, že obsahovala-li předmětná kupní smlouva podmínku, kterou soud považuje za rozvazovací, nedopustil se Katastrální úřad v M. B. nesprávného úředního postupu, jestliže bez ohledu na uvedenou podmínku provedl vklad vlastnického práva do katastru, a jednak tím, že žalobci nevznikla škoda, pokud vůči manželům M. doposud učinil pouhou výzvu k vydání bezdůvodného obohacení.
Podle ustanovení §36 odst. 2 věty druhé o.s.ř. podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.
Právní následky (účinky) právního úkonu mohou být učiněny závislými na jakékoliv skutečnosti, o které subjekty právního úkonu v době jeho vzniku nevědí, zda se vůbec splní, popř. kdy se splní, neboli na podmínce. Podmínka je tak vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu neznámá. Splněním rozvazovací podmínky již nastalé právní účinky právního úkonu zaniknou a právní úkon ztrácí ex nunc právní účinky.
V posuzovaném případě bylo ve čtvrtém bodě kupní smlouvy ze dne 19. 6. 1997 mezi Milanem Benešem a manžely M. sjednáno, že nebude-li kupujícími zaplacena část kupní ceny ve výši 261.050,- Kč ani ve lhůtě sedmi dnů od data splatnosti (31. 12. 1997), kupní smlouva se od počátku ruší. Z toho je zřejmé, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu, aniž vznik jejích právních účinků vázali na splnění nějaké skutečnosti, která měla v budoucnu nastat (tak by tomu bylo u podmínky odkládací), nýbrž že vedlejším ujednáním sledovali, aby pouze v případě, splní-li se podmínka nezaplacení části kupní ceny v dohodnuté době, tyto (již nastalé) právní účinky pominuly. Jedná se tedy nepochybně o podmínku rozvazovací, jak ve shodě se zákonem (§36 odst. 2 věta druhá obč. zák.), tak s právnickou literaturou (srov. např. Občanský zákoník : komentář / Oldřich Jehlička, Jiří Švestka, Marta Škárová a kolektiv – 9. vydání – Praha : C. H. Beck, 2004, str. 217 – 218) dovodil odvolací soud. Jestliže není sporu o tom, že pro rozhodování katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva není rozvazovací podmínka významná (dovolatel ostatně tento závěr odvolacího soudu ani nenapadá), nelze rozsudek z hlediska otázky existence nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., které by zakládalo přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel dovozuje povinnost žalované k náhradě škody přímo z čl. 4 a 36 Listiny základních práv a svobod, zejména z ustanovení, podle nějž každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dovolatel však přehlíží ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny, podle nějž podmínky a podrobnosti stanoví zákon. Zákonným předpisem, který na základě tohoto zmocnění blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, je právě zákon č. 82/1998 Sb., stanovící podmínky odpovědnosti, včetně – jak shora uvedeno – nesprávného úředního postupu, který nebyl naplněn, tak i vzniku škody. Protože tento zákon blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení občanského zákoníku, zejména z ustanovení §442 odst. 1 obč. zák., podle nějž se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle této úpravy se škodou míní újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Je tedy možno považovat za správný rovněž závěr odvolacího soudu, že škoda, jejíž náhrady se na žalované České republice žalobce domáhá za situace, kdy prodávající z neplatné kupní smlouvy nevyhověli jeho výzvě vrátit mu kupní cenu, dosud nevznikla. Vznik škody na straně kupujícího z neplatné kupní smlouvy totiž předpokládá, že jeho právo na vrácení kupní ceny od prodávajícího z titulu bezdůvodného obohacení podle §457 obč. zák. není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Tento závěr je ostatně v souladu s obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. obdobně rozsudek NS SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Sv. 31, pod C 3031). V případě existence nároku na vrácení předmětu bezdůvodného obohacení to znamená, že škodu nelze odvozovat pouze od okolnosti, že osoby povinné nereagovaly na výzvu k plnění. Ostatně i vzhledem k tomu, že nebyla splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu (nesprávný úřední postup), což obstojí samostatně jako důvod zamítnutí žaloby o náhradu škody, nemůže mít otázka vzniku škody pro rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu