ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1404.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1404/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobců A) J. T., a B) Z. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 63/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2004, č. j. 20 Co 38/2004-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem - zejména nedostatečnou dozorovou činností Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, který měl zanedbat své povinnosti vyplývající ze zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, a tak způsobit, že se Družstevní stavební záložna P. (dále též jen „záložna“), jejímiž se žalobci stali členy, dostala do neuspokojivé hospodářské situace, byla zde zavedena nucená správa a následně prohlášen konkurs; žalobcům vznikla škoda ve výši odpovídající uloženým částkám se smluvním úrokem.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 11. 2003, č. j. 30 C 63/2000-154, žalobu žalobce A) na zaplacení částky 4.336.573,35 Kč a žalobce B) na zaplacení částky 144.468,35 Kč zamítl, zastavil řízení ohledně části nároku žalobce A) ve výši 177.105,88 Kč a žalobce B) ve výši 192.756,68 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci po zaplacení členského poplatku uložili peníze na spořící účet, resp. termínovaný vklad, u Družstevní stavební záložny P., na níž byla rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 4. 10. 1999, č. j. 307/I/99, uvalena nucená správa, která skončila dne 11. 1. 2001, kdy byl na majetek záložny usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, č. j. 93 K 82/2000-43, prohlášen konkurs a ustaven konkursní správce. Soud vzal za prokázané, že žalobci se jako věřitelé se svými pohledávkami přihlásili do konkursního řízení, které v době rozhodování soudu stále trvalo. Dospěl k závěru, že dlužníkem žalobců z jejich právních vztahů navázaných smlouvami o vkladu (§778 a násl. obč. zák.) je záložna, která má povinnost se žalobci se vypořádat. Za situace, kdy probíhá konkursní řízení na majetek záložny, jehož účelem je právě uspokojení věřitelů, nejsou podle soudu dány podmínky pro zkoumání, zda a v jaké výši žalobcům mohla vzniknout škoda, za niž by nesla odpovědnost žalovaná. Do doby, než bude zřejmé, jak se záložna se žalobci vypořádala, nemůže být postaveno najisto, zda žalobcům vůbec v souvislosti s uvedenými vkladovými vztahy vznikne nějaká újma v majetkové sféře, tím méně, v jaké výši. Výsledek zpeněžení konkursní podstaty a rozhodnutí o rozvrhu nelze podle soudu předjímat, proto je do zrušení konkursu zcela předčasné uvažovat o vzniku škody jako majetkové újmy věřitelům úpadce a o tom, kdo za ni odpovídá. Soud proto uzavřel, že žaloba je předčasná.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2004, č. j. 20 Co 38/2004-178, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby na náhradu škody. Podle odvolacího soudu žalobci směšují újmu, jež jim byla způsobena neplněním závazků jejich věřitelem (zkrachovalou družstevní záložnou), s újmou, která je jednou z podmínek vzniku nároku na náhradu škody. V této souvislosti není rozhodné, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), výslovně nestanoví povinnost vyčkat vypořádání jiného právního vztahu. Tato skutečnost vyplývá ze samotné podstaty nároku na náhradu škody a její právní úpravy, když odpovědnost státu nebo jiného subjektu za škodu nelze zkoumat dříve, než je samotný vznik škody jako vyčíslitelné újmy v majetkové sféře poškozeného jednoznačně postaven najisto. V daném případě tomu tak není, neboť do skončení konkursního řízení vedeného na majetek dlužníka žalobců není a nemůže být postaveno najisto, jak se účastníci vkladového vztahu mezi sebou konečně vypořádají a jaká tedy bude případná výsledná újma na majetku žalobců. Na tom nic nemění, bylo-li pro účely trestního řízení konstatováno způsobení škody osobami odpovědnými za vedení záložny. Pojem způsobení škody jako podmínky trestního řízení je podle odvolacího soudu založen na jiných předpokladech než pojem škody jako majetkové újmy ve smyslu občanskoprávním. Teprve po vyčerpání všech zákonných možností věřitelů zkrachovalé družstevní záložny k uspokojení nároků ze svých právních vztahů proti soukromé právnické osobě může být nastolena otázka vzniku škody a případné odpovědnosti státu za ni. Správný závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby tak nevyjadřuje nic jiného, než že v případě uplatněných nároků nenastal ještě okamžik možnosti uplatnění práva na náhradu škody, a nemohla proto ani začít běžet promlčecí doba. Žalobci podle odvolacího soudu nemohou splnění podmínek vzniku škody ve smyslu §3 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. dovozovat ani z dříve platného ustanovení §13 zákona č. 87/1995 Sb. (ve znění účinném do 30. 4. 2000), které se ostatně dotýkalo jen výtěžků z ukončených konkursních a likvidačních řízení, a dále vztahu mezi záložnou a jejím členem z pohledu nároku člena na podíl na likvidačním zůstatku.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a vytýkají odvolacímu soudu, že věc nesprávně posoudil po stránce právní a že vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítají, že žádná právní norma neumožňuje vyslovit závěr o předčasnosti žaloby, a dovozují, že závěr odvolacího soudu v tomto směru odporuje platným zákonům České republiky a je též zcela v rozporu se skutečným právním stavem ke dni podání žaloby. Mají za to, že zákon č. 82/1998 Sb. nestanoví, nevyžaduje a dokonce ani nepřipouští žádné dřívější vypořádávání soukromoprávních vztahů, ale připouští regresní náhradu. Samotná výše škody je podle dovolatelů vyčíslitelná kdykoliv, což ostatně žalobci doložili svými podrobnými výpočty přesně ke každému dni předpokládaného vyhlášení rozsudku. Za zásadní pochybení považují dovolatelé to, že odvolací soud pominul datum podání žaloby (27. březen 2000) a právní stav k tomuto dni, kdy konkursní řízení ještě neprobíhalo, neboť konkurs byl prohlášen až rok poté (10. ledna 2001) - nynější konkursní řízení tedy nemá nic společného s právním stavem ke dni podání žaloby. K datu podání žaloby tak platilo ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 87/1995 Sb., podle nějž výtěžky z konkursních řízení a likvidačních řízení nelze rozdělit mezi členy a převádějí se do Fondu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak zakládá pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu), která je nepřípustná. Oba dovolatelé poukazují dále na to, že do záložny nevstoupili a neuložili zde své prostředky na základě řádného chodu záložny, ale za nezákonného stavu (krach záložny byl prokazatelně zjistitelný před jejich vstupem), který byl způsoben nezákonným jednáním Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Nelze tedy vůbec hovořit o vypořádání jiného právního vztahu, protože tento vznikl na základě klamavých informací a nezpochybnitelného porušení platných zákonů. Vztah dovolatelů se záložnou lze označit za „quasi - vztah“, který stát prostřednictvím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami neměl vůbec umožnit, a to, že ho připustil, představuje nesprávný úřední postup. Za tento protiprávní stav je stát podle dovolatelů plně odpovědný a za svůj nezákonný výkon dohledu musí nést odpovědnost za jím způsobenou škodu v plném rozsahu. Výše škody byla přitom zcela přesně vyčíslena na haléře včetně příslušenství a toto vyčíslení akceptovala i žalovaná. Soud mohl také stanovit výši škody úvahou podle §136 o.s.ř., avšak blíže nevysvětlil, proč takový postup nebyl možný. Dovolatelé dále odkazují na rozsudek trestního senátu Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001, kde je konstatováno, že členům družstevní záložny vznikla škoda ve výši vloženého vkladu a jeho příslušenství. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spatřují dovolatelé v posouzení otázky okamžiku vzniku škody členů družstevní záložny, jakožto předpokladu pro uplatnění práva na náhradu škody. Tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a s tím, jak po právní stránce věc posoudil odvolací soud, se dovolací soud ztotožňuje. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobci jako členové družstevní záložny domáhají na žalované České republice z důvodu nedostatečného plnění povinností jejího orgánu v rámci státního dozoru nad činností družstevních záložen.
Podle §13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ustanovení §13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Protože zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení občanského zákoníku.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 o.s.ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. V okolnosti, že soud rozhoduje na základě skutkového stavu, jak jej zjistil k okamžiku vyhlášení rozhodnutí, nelze spatřovat použití nepřípustné tzv. pravé zpětné retroaktivity, jak poukazují dovolatelé, a to již z toho důvodu, že retroaktivita znamená zpětné použití právního předpisu na právní vztahy vzniklé v době, kdy nebyl účinný.
Podle právní úpravy vztahující se na činnost spořitelních a úvěrních družstev (srov. zejména §3, §4 odst. 2 a §17 odst. 1 věty první zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) má člen družstevní záložny v rozsahu určeném stanovami právo na poskytování peněžních služeb, při nichž mezi ním a záložnou vznikají právní vztahy podle příslušných ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku, a to včetně práva na výplatu vkladu. Škoda, spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl v důsledku špatného hospodaření s členskými vklady plně uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy družstevní záložna či státní orgán dozoru poruší své povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo člena záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno. Vznik škody na straně člena záložny tedy předpokládá, že jeho právo na výplatu vkladu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda došlo k prodlení s výplatou peněžních vkladů, neboť příčinou vzniku škody, jejíž náhrada je na žalované požadována a jež má spočívat v neuspokojené pohledávce žalobců z vkladu v družstevní záložně, není samotné prodlení s tímto plněním. Tento závěr je ostatně v souladu s obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. obdobně rozsudek NS SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985). V případě probíhajícího konkursu na majetek záložny (stav k okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) to znamená, že členům může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jejich nárok vůči záložně uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká jim majetková újma.
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nemohla žalobcům jako členům této záložny ještě vzniknout škoda, spočívající v neuspokojení jejich nároků na výplatu vkladů, je správný, a za této situace je správný i jeho závěr, že z tohoto důvodu nebyl v době vydání napadeného rozhodnutí splněn základní předpoklad pro založení odpovědnosti jiných subjektů za škodu, a žaloba je předčasná. Ke shodnému závěru již Nejvyšší soud ČR dospěl v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003 (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, publikovaný v časopise Právní rozhledy 17/2004, str. 652, nebo rozsudek ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, jehož právní věta byla publikována v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 28, pod C 2288). Na tom nic nemění okolnost, že k okamžiku podání žaloby záložna v konkursu nebyla. I za tohoto stavu by soud mohl učinit závěr o vzniku škody pouze tehdy, prokázali-li by žalobci, že již nelze vůči záložně úspěšně dosáhnout uspokojení jejich pohledávek; žalobci přitom ani netvrdili, že by se bezúspěšně pokusili své nároky vůči záložně vymoci. Samotné tvrzení o finančních potížích záložny za trvání její existence neznamená faktickou ztrátu vložených peněz.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelů, že odvolací soud byl vázán rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001, v němž bylo v trestní věci vedené proti členům vedení záložny konstatováno, že svým jednáním způsobili členům družstevní záložny škodu ve výši vloženého vkladu a jeho příslušenství. Bylo-li vydáno rozhodnutí příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, popř. přestupek, a kdo jej spáchal, soud je jím vázán, jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může posoudit sám (srov. §135 odst. 1, 2 o.s.ř.). Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přečin a kdo je spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu nebo přečinu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin, neznamená vždy jen konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale i závěr o narušení chráněných společenských vztahů a o vzniku určité újmy, kterou v případě některých trestných činů představuje škoda na majetku, jakož i závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním pachatele a zmíněnou újmou [srov. stanovisko NS ČSR Cpj 35/78 publikované pod č. 22 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, pod bodem 2.b)]. Jestliže je v posuzovaném případě podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vznik škody spočívající v tom, že žalobci nemohou úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči záložně, není soud v občanskoprávním řízení vázán výrokem trestního soudu o škodě, kterou z pohledu trestního zákona způsobily fyzické osoby.
K závěru o vzniku škody není možno dospět ani aplikací ustanovení §136 o.s.ř., podle nějž lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Toto ustanovení totiž předpokládá, že vznik škody (základ nároku) je prokázán a obtíže vznikají při určení její výše; jedině tehdy, prokáže-li poškozený v občanském soudním řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení §136 o.s.ř. ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Jestliže tedy žalobcům dosud škoda nevznikla, není namístě zabývat se její výší, a to ani volnou úvahou soudu podle citovaného ustanovení.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto jejich dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu