ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3222.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3222/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně J. Š. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 00025429, o zaplacení částky 840.296,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 11/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013, č.j. 35 Co 54/2013 – 94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. října 2012, č.j. 11 C 11/2011 – 74, rozhodl ve výroku ve věci samé tak, že „žaloba se zamítá“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2013, č.j. 35 Co 54/2013 – 94, „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně tak, že „ se zamítá žaloba s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 840.296,- Kč s příslušenstvím“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobkyně se domáhala na žalované náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí a požadovala náhradu ušlého zisku představující ekvivalent mzdy z pracovního poměru za dobu pobytu ve vazbě v celkové částce 350.101,- Kč a dále náhradu nákladů obhajoby vynaložených v souvislosti s nezákonným trestním stíháním v celkové výši 490.195,- Kč. Žaloba v části týkající se neplatnosti zrušení pracovního poměru byla odvolacím soudem zamítnuta s tím, že pracovní poměr žalobkyně skončil dne 7. 10. 2000 a žalobkyně byla vzata do vazby až dne 11. 10. 2000, a tudíž nebyla žalobkyni vyplácena mzda, nikoli proto, že byla ve vazbě, ale proto, že již nebyla zaměstnána. Část žaloby, týkající se nákladů obhajoby, byla odvolacím soudem zamítnuta, protože tyto náklady za žalobkyni uhradil její otec a jí tak žádná škoda nevznikla a dále soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 995/2011. Odvolací soud uzavřel, že po věcné stránce je rozsudek soudu prvního stupně správný, nicméně z důvodu nepřesnosti ve výrokové části ho odvolací soud změnil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), kdy napadla oba výroky odvolacího soudu, přičemž odst. I výroku napadla jen do části, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 490.195,- Kč, představující náhradu nákladů vyložených na obhajobu žalobkyně. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 995/2011 nedopadá na její případ, protože ve zmíněném rozhodnutí žalobce nezaplatil náklady svému obhájci vůbec, zatímco žalobkyně náklady obhajoby zcela uhradila, byť na tuto úhradu použila jí zapůjčené peněžní prostředky. Vztah mezi ní a otcem, který jí peníze půjčil, je samostatným vztahem, která nijak nesouvisí s uplatňovanou náhradou škody. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatelka podala dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné, neboť dovolatelka ve vztahu k tomuto výroku neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Dovolací soud dále konstatuje, že odvolací soud se neodchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 109/2008. Nejvyšší soud vyložil, že manželka nebo družka, která za obviněného zaplatila náklady nutné obhajoby, je aktivně věcně legitimována ve sporu proti státu o náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání jejího druha, které skončilo jeho zastavením nebo zproštěním obžaloby.
Vztaženo na případ dovolatelky, je zřejmé, že náklady na obhajobu za dovolatelku uhradil její otec Ing. R. T. a dovolatelka mu do současné doby tyto výdaje neuhradila, a tudíž je to on, kdo by byl věcně legitimován podat žalobu o náhradu škody způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání podle ustanovení §7 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“).
Závěr, že dovolatelce dosud škoda nevznikla, má oporu i v ustálené judikatuře. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2005, totiž „dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem“ (obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, usnesení téhož soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010). Vzhledem k výše citované judikatuře samotný závazek (či dluh) žalobce vznik škody nepředstavuje, a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v tomto ohledu správné.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2014.
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu