ECLI:CZ:US:2019:1.US.2604.19.1
sp. zn. I. ÚS 2604/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Praha 7, Osadní 12A, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019 č. j. 14 To 254/2019-240 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 2 T 1/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 4. 2019 č. j. 2 Pp 27/2019-204 byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a bylo rozhodnuto, že se nepřijímá nabídka záruky jeho manželky. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo uvedené usnesení Okresního soudu v Nymburce zrušeno a nově rozhodnuto tak, že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá.
Stěžovatel se dále domáhá, aby Ústavní soud vydal "nález, jímž konstatuje nezákonnost výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele." S přihlédnutím k důvodům, o něž stěžovatel tento návrh opírá (viz dále), jej Ústavní soud posoudil - ve snaze vyhnout se přílišnému formalismu - jako stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 2 T 1/2018, na jehož základě je trest odnětí svobody na stěžovateli vykonáván.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí a výkonem trestu odnětí svobody k zásahu do práva na spravedlivý proces a do práva na svobodu.
Stěžovatel namítá, že byl v krátkých, tříměsíčních intervalech postupně přeřazován z Vazební věznice v Hradci Králové do věznice v Pardubicích a následně do věznice v Jiřících. Z tohoto důvodu nebyl pracovně zařazen a nemohl dosáhnout plnohodnotného hodnocení své osoby, pochvaly nebo pozitivních bodů, což trestní soudy vyhodnotily k jeho tíži. Trestní soudy podle jeho názoru neměly při rozhodování o jeho žádosti o podmíněné propuštění vycházet pouze ze skutečnosti, že byl odsouzen pro závažnou trestnou činnost. Krajskému soudu v Praze vytýká, že o jeho stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Nymburce rozhodoval v neveřejném zasedání. Odmítá důvody, pro něž nebyla přijata záruka jeho manželky za jeho chování, a to s tím, že v současnosti již osobu své manželky respektuje, má na něj větší vliv. Nezákonnost trestu odnětí svobody, který je na něm vykonáván, dovozuje stěžovatel z toho, že tento trest vykonává na základě zrušeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 1/2018, pro který navíc nebyl irskými úřady do Česka vydán.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
Jestliže stěžovatel nezákonnost trestu odnětí svobody, který je na něm vykonáván, dovozuje z toho, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 2 T 1/2018 (stěžovatel nesprávně uvádí, že jde o rozsudek ze dne 28. 10. 2010) byl údajně zrušen, a že byl navíc vydán pro čin, pro nějž stěžovatel z Irska nebyl vydán, fakticky tím brojí proti uvedenému rozsudku tohoto soudu. Tento rozsudek však byl přezkoumán Vrchním soudem v Praze na základě podaného odvolání a následné dovolání stěžovatele a dalších osob odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Je tedy zjevné, že pokud stěžovatel brojí proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové touto ústavní stížností, kterou podal 8. 8. 2019, musí Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítnout jako návrh podaný opožděně.
Pro úplnost je vhodné dodat, že pokud byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové výše uvedeným způsobem přezkoumáván, je zjevné, že nebyl v celém rozsahu zrušen jiným rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 6. 2011 sp. zn. 7 T 14/2009, jak tvrdí stěžovatel. O otázce tvrzeného odsouzení pro skutek, pro nějž nebyl stěžovatel vydán, pak Ústavní soud rozhodl již usnesením ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 2794/18, když ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019 č. j. 14 To 254/2019-240 Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti, zvážil proto argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Krajský soud v Praze svůj závěr o nesplnění předpokladů pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody opřel primárně o to, že stěžovatel doposud neprokázal polepšení. V rámci odůvodnění tohoto závěru se přitom úplně a přesvědčivě vypořádal s výše uvedenou námitkou stěžovatele založenou na jeho častém přeřazování do jiných věznic a na to navazující zhoršení podmínek pro to, aby prokázal polepšení (srov. č. l. 2-3 napadeného usnesení). Krajský soud v Praze především vysvětlil, že vzhledem k uvedené okolnosti na stěžovateli nelze požadovat, aby dosáhl přeřazení do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, nicméně že po osmi měsících výkonu trestu mohl stěžovatel zvýšeným úsilím dosáhnout příznivějšího hodnocení, např. že mohl získat alespoň jednu kázeňskou odměnu. Krajský soud v Praze zároveň vyvrátil stěžovatelovu argumentaci, že kázeňské odměny jsou vyhrazeny pouze pro odsouzené zařazené do zaměstnání. Poukázal rovněž na neprojevení dostatečné sebereflexe stěžovatele ve vztahu k jím spáchané trestné činnosti a připomněl, že pouze o období mezi 13. 5. 2017 a 31. 7. 2018 lze hovořit o vedení řádného života ze strany stěžovatele, což je ovšem příliš krátká doba na prokázání jeho polepšení.
Z uvedeného je zjevné, že Krajský soud v Praze nezamítl žádost pouze na základě závažnosti trestné činnosti, za níž byl odsouzen, jak stěžovatel tvrdí, ale že primárně vycházel z jiných skutečností. Ústavní soud považuje uvedené úvahy Krajského soudu v Praze za zcela racionální a logické, zvláště když na ně stěžovatel nijak konkrétně nereaguje.
Za opodstatněný pak Ústavní soud považuje i závěr Krajského soudu v Praze, že záruku manželky stěžovatele nelze považovat za faktor, který by byl způsobilý vést k jinému posouzení splnění zákonných předpokladů pro podmíněné propuštění. Krajský soud v Praze v této souvislosti připomněl, že manželka stěžovatele s ním sdílí společný život již od roku 2010, přičemž stěžovatel páchal trestnou činnost i v roce 2011, takže manželka na něj evidentně neměla žádoucí vliv. Tvrzení stěžovatele, že formalizováním daného vztahu, tj. uzavřením manželství došlo ke zvýšení vlivu manželky na jeho chování, nelze podle názoru Ústavního soudu považovat za spolehlivý a průkazný podklad svědčící o tom, že lze od něj v budoucnu očekávat vedení řádného života. Navíc - jak již bylo uvedeno - Krajský soud v Praze dovodil a přesvědčivě odůvodnil nesplnění primárně jiného předpokladu pro podmíněné propuštění, tedy prokázání polepšení.
Ústavní soud musí také odmítnout námitku stěžovatele, že Krajský soud v Praze rozhodoval o jeho stížnosti v neveřejném zasedání. Trestní řád neukládá stížnostnímu soudu, aby rozhodoval ve veřejném zasedání (srov. §147 a násl. trestního řádu), takže projednání stížnosti v neveřejném zasedání bylo zcela v souladu se zákonem (srov. §240 trestního řádu). Do práva stěžovatele na dodržení kontradiktorních rysů řízení přitom nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Praze se neopíralo o jiné věcné důvody, než jaké aplikoval prvoinstanční soud (viz nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2253/14).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu