ECLI:CZ:US:2015:4.US.2253.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2253/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. K., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Marcelem Moštěkem, advokátem se sídlem Renneská třída 393/12, 639 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 110/2014-78 ze dne 26. 3. 2014 a usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 3 PP 195/2013-72 ze dne 29. 1. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Třebíči podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (a contrario) zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 2. 2011, č. j. 12 T 50/2010-1835, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2011, sp. zn. 8 To 160/2011, a z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011, č. j. 2 T 49/2011-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 7 To 350/2011. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že je evidentním porušením výše uvedených základních práv stěžovatele, když soudy v napadených rozhodnutích poukazují na trestní minulost stěžovatele, ačkoliv zjistily, že se ve vězení chová vzorně, pracuje, byla mu dokonce udělena řada kázeňských odměn a žádný kázeňský trest. Stěžovatel si je dle svých slov vědom toho, že byl v minulosti mnohokrát soudně trestán, ale tuto skutečnost dle jeho názoru již soudy zohlednily při ukládání aktuálního trestu i předchozích trestů. Pokud jde o údajné popírání viny, stěžovatel vinu naopak přiznává, svého jednání velmi lituje a vylučuje, že by vinu popíral zejména v době žádosti o podmíněné propuštění. Pokud jde o rozhodování odvolacího soudu, stěžovatel poukazuje především na to, že mu vůbec nebyla poskytnuta možnost se k věci v odvolacím řízení vyjádřit, čímž krajský soud zasáhl do jeho práva vyjádřit se k vlastní věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů právního zastoupení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele s hodnocením jeho žádosti obecnými soudy. V této spojitosti je však třeba připomenout, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznil též odvolací soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1845/09, sp. zn. III. ÚS 1280/08, sp. zn. III. ÚS 590/09, sp. zn. III. ÚS 338/10 aj., dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz). Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily; o relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát. Obecně pak nelze rezignovat na přikročení k přezkumu v tom smyslu, zda v příslušném řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, garantované ustanoveními hlavy páté Listiny.
Podstatou úvah obecných soudů při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je především možnost učinit závěr o prokazatelném polepšení odsouzeného v důsledku chování a plnění povinností ve výkonu trestu, a o důvodnosti předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Pokud bylo shledáno, že popsané podmínky nebyly ve věci stěžovatele splněny, je to záležitostí uvážení obecných soudů [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (N 7/37 SbNU 715), nebo ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/01]. Ty vycházely především ze skutečnosti, že stěžovatel se v minulosti dopouštěl opakovaně trestné činnosti i po předchozím propuštění z výkonu jiných mu uložených trestů odnětí svobody (riziko recidivy tak u něj bylo se zřetelem k okolnostem případu podle názoru soudů zvýšeno). Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadeným rozhodnutím, když oba soudy se zjištěnými skutečnostmi zabývaly řádně.
Podobnost s případem řešeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) je toliko zdánlivá. Především je třeba podotknout, že ve stěžovatelem citovaném nálezu se jednalo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě toliko zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci je však situace jiná. Překážkou pro podmíněné propuštění stěžovatele na svobodu totiž nebyla povaha či rozsah trestné činnosti, nýbrž skutečnost, že stěžovatel se po předchozím propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další trestné činnosti, kdy předchozí tresty, včetně výchovných, nevedly k nápravě stěžovatele, resp. minuly se svým výchovným účinkem. Takové "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Ani rozhodování stížnostního soudu v neveřejném zasedání nevykazovalo protiústavní charakter. Právo stěžovatele na dodržení kontradiktorních rysů řízení nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí krajského soudu se neopíralo o jiné věcné důvody, než jaké aplikoval prvoinstanční soud [viz nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)], a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatel podal toliko blanketní stížnost, kterou dále nijak neodůvodnil (kteréžto tvrzení stížnostního soudu ostatně stěžovatel ani nezpochybnil). Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy Ústavní soud v řešeném případě neshledal, a nebyl tak oprávněn zasáhnout do předmětné rozhodovací činnosti obecných soudů.
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z tohoto důvodu Ústavní soud nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů právního zastoupení, poněvadž tím nebyla splněna jedna ze závazných podmínek uvedených v ustanovení §83 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu