ECLI:CZ:US:2005:4.US.56.05
sp. zn. IV. ÚS 56/05
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Pavla Rychetského - ze dne 12. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 ve věci ústavní stížnosti M. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 31 To 423/2004, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. října 2004 č. j. 3 PP 74/2004-19, jímž nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za velmi závažnou úmyslnou trestnou činnost, které se dopustil opakovaně (trestné činy loupeže, znásilnění).
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. února 2005 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 16. 11. 2004 (31 To 423/2004-29), jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost podaná do rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. října 2004 (3 PP 74/2004-19).
Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. ledna 1996 (3 T 26/1990) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 1996 (9 To 132/1996) a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. března 1996 (3 T 8/96) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. září 1996 (9 To 371/96) za velmi závažnou úmyslnou trestnou činnost, které se dopustil opakovaně (trestné činy loupeže, znásilnění).
Stěžovatel tvrdil, že napadeným usnesením obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravného prostředku, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - zamítly žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, aniž by se zabývaly stavem skutkových okolností v době rozhodování (nevyhověly návrhu stěžovatele na provedení nového dokazování včetně znaleckého posudku). Obecné soudy svá rozhodnutí založily na skutečnostech z doby, kdy byl stěžovatel ve shora uvedených věcech souzen, nepřihlédly k současnému stavu jeho převýchovy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení hlavy páté Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Odvolací soud přezkoumal procesní postup soudu nalézacího, kde nezjistil pochybení, a ztotožnil se i s jeho věcným závěrem. Konstatoval, že stěžovatel vykonal dvě třetiny z postupně uložených trestů odnětí svobody [§62 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zákon")] pro trestný čin znásilnění (§241 odst.1 tr. zákona) jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zákona. Tím splnil formální podmínku pro podmíněné propuštění. Chování stěžovatele a dlouhodobé plnění jeho úkolů a hodnocení z věznice je velmi dobré, čímž je splněna podmínka ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 tr. zákona. Smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody totiž není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Je zapotřebí vzít v úvahu i samotný účel trestu (§23 tr. zákona), který obsahuje více komponentů, ke kterým soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Pokud obecný soud přihlédl k okolnosti, že není zajištěna podmínka budoucího řádného života stěžovatele, je to věcí uvážení obecného soudu, který dospěl k závěru, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání závažné trestné činnosti. V páchání trestné činnosti stěžovateli nezabránila ani skutečnost, že byl v roce 1990 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu mimo jiné byl uložen pro trestný čin znásilnění. U pachatele takovéto trestné činnosti, kde je neobvykle vysoké riziko recidivy, je třeba, aby odsouzený vykonával trest odnětí svobody co nejdelší dobu. Z opisu z evidence Rejstříku trestů stěžovatele obecné soudy dovodily, že ke spáchání trestné činnosti došlo vždy bezprostředně po výkonu trestu odnětí svobody a opakovaně i ve zkušební době podmíněného propuštění Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadenému rozhodnutí, když oba soudy se uvedenými skutečnostmi zabývaly komplexně a vyšly z přesvědčení, že při rozhodování je namístě obezřetnost v případě stěžovatele, neboť další páchání trestné činnosti po podmíněném propuštění pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. září 2001 (nepublikováno)].
Svou ústavní stížnost, jak již dříve řečeno, odůvodnil stěžovatel tvrzením o pochybení obecného soudu v oblasti procesního postupu v řízení, hodnocení důkazů a své námitky v tomto směru - stručně shrnuto - rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecného soudu tak, jak tato se podává již z průběhu opravného řízení, v němž v podstatě stejnými vývody (tvrzeními) jako v ústavní stížnosti usiloval o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Lze tedy uzavřít, že stěžovatel svou ústavní stížností, výtkou stran nesprávného procesního postupu a hodnocení důkazů obecnými soudy, usiluje o přezkum věcné správnosti (legality) jejich rozhodnutí (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5).
Podstata stěžovatelových námitek uplatněných v ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry obecných soudů a jeho přesvědčení, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na skutečnostech z doby, kdy byl stěžovatel souzen, nepřihlédly k současnému stavu jeho převýchovy a extenzivním výkladem zákonem stanovených podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody §62 odst. 1 tr. zákona se vzdálily od jejich zákonného vymezení.
Stěžovatelova ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.