ECLI:CZ:US:2000:1.US.265.99
sp. zn. I. ÚS 265/99
Usnesení
I. ÚS 265/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H. B., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 652/98, ze dne 25. 3. 1999, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 21 Co 8/96, ze dne 28. 11. 19997, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 C 138/94, ze dne 4. 10. 1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka ve výroku uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že její otec v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek převedl dne 29. 12. 1948 trhovou smlouvou dům čp. v Hradci Králové a pozemky parc. č. 175/2 a 530/2 v k. ú. Hradec Králové městu Hradec Králové. Smlouva se stala účinnou dne 19. 2. 1949 po jejím schválení ONV. Žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, uložení povinnosti žalovanému Bytovému podniku Hradec Králové a městu Hradec Králové vydat jí ideální polovinu předmětného domu a pozemky. Okresní soud žalobu zamítl, odvolací soud jeho rozsudek potvrdil. Na základě dovolání stěžovatelky rozhodoval ve věci ještě Nejvyšší soud ČR, který však dovolání rovněž zamítl s odůvodněním, že není splněna základní podmínka pro vydání nemovitostí, neboť vlastnictví k nim nepřešlo trhovou smlouvou na stát, nýbrž na město Hradec Králové.
Stěžovatelka má však za to, že tímto převodem přešel majetek do vlastnictví státu, a to na rozdíl od názoru soudů všech tří stupňů, které naopak dovodily, že v době, kdy došlo k uzavření předmětné smlouvy, měly města a obce stále právní subjektivitu, a proto majetek přešel v daném případě na město Hradec Králové.
Stěžovatelka uvádí, že k převodu nemovitostí došlo již za platnosti Ústavy 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Z čl. X. této Ústavy pak vyplývá, že nositelem a vykonavatelem státní moci v obcích, okresech a krajích a strážcem práv a svobod lidu jsou národní výbory. V §23 téže Ústavy se pak uvádí, že národní výbory jsou místní, okresní a krajské. Podle názoru stěžovatelky z toho jednoznačně vyplývá, že obec jako právní subjekt účinností Ústavy 9. května zanikla. Národní výbor totiž nebyl, a to ani na úrovni místní, reprezentantem obce, ale byl reprezentantem státu. Obec jako právní subjekt zanikla, protože zde nebyl žádný orgán, který by vyjadřoval vůli obce, jakožto právního subjektu. Pokud jde o tzv. obecný majetek, ten se stal národním majetkem. Jestliže tedy z příslušných ustanovení Ústavy 9. května vyplývá, že obec jako právní subjekt zanikla dnem účinnosti ústavy, pak se na základě cit. kupní smlouvy město Hradec Králové nemohlo stát vlastníkem převáděných nemovitostí, neboť v té době nemělo právní subjektivitu.
Opačný názor však zastává Nejvyšší soud ČR, který řešil otázku zásadního právního významu spočívající v tom, zda v době, kdy právní předchůdce stěžovatelky uzavřel trhovou (kupní) smlouvu, bylo město Hradec Králové jako subjekt způsobilý k právům a povinnostem a k právním úkonům, nadáno způsobilostí nabývat věci do svého vlastnictví. Při řešení této otázky pak Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že v době převodu nemovitostí na město Hradec Králové trhovou smlouvou, tedy za účinnosti Ústavy 9. května a obecného zákoníku občanského z roku 1811, objektivní právo dosud počítalo s právní subjektivitou svazků lidové správy (obcí, okresů a krajů), jako subjektů komunálního vlastnictví (§149 odst. 2, §156 Ústavy 9. května). Vytvořením národních výborů a následné zakotvení jejich právní existence v ústavě, neznamenaly zánik územních samosprávných veřejných korporací, na jejichž území působily, pouze zasáhly do obecních zřízení tím, že nahradily dřívější orgány veřejných korporací (v případě obcí vykonávaly místní národní výbory působnost obecních, městských zastupitelstev, obecních a městských rad a starostů). Národní výbory, orgány jednotné veřejné správy, po stránce právně finanční hospodařily jako orgány veřejnoprávních korporací soukromého práva - obcí s obecním majetkem, takže příslušela-li do vzniku národních výborů správa obecního majetku obecnímu zastupitelstvu (§31 obecního zřízení), obecní radě (§7 novely obecního zřízení - z. č. 76/1919 Sb.) a obecnímu starostovi (§57 obecního zřízení), vykonávaly ji v době uzavření trhové smlouvy (jménem obce) národní výbory (§2 vládního nařízení č. 4/1945 Sb., ve znění vládního nařízení č. 44/1945 Sb.). Město Hradec Králové jako právnická osoba prostřednictvím Místního národního výboru v Hradci Králové, bylo tedy způsobilé (až do 31. 12. 1949) nabývat nemovitosti do svého vlastnictví, odlišného od majetku státu, předmětem vlastnictví obce v době uzavření trhové smlouvy mohly být nejen hmotné věci, které neměly povahu výrobních prostředků, ale i části národního majetku, u nichž došlo k transsubstanciaci v komunálním vlastnictví svazků lidové správy. Nepřešlo-li vlastnické právo k žalobkyní požadovaným podílům nemovitostí trhovou smlouvou na stát (§3 odst. 4 písm. c), §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), není splněn základní předpoklad pro zmírnění majetkové křivdy formou jejich vydání žalobkyni jako oprávněné osobě.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanoviska všech účastníků i vedlejších účastníků řízení.
Nejvyšší soud ČR ve svém písemném vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku, neboť stížnostní důvody jsou podle jeho názoru shodné s důvody podaného dovolání. Krajský soud v Hradci Králové rovněž odkázal na obsah svého rozsudku, v němž vyložil, z jakých důvodů mohlo město Hradec Králové ještě koncem roku 1948 nabývat vlastnictví jako právnická osoba a proč tak není splněna podmínka pro vydání věci ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Rovněž Okresní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Město Hradec Králové ve svém vyjádření navrhlo ústavní stížnost zamítnout. Druhý vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
II.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti, obsahu napadených rozsudků jakož i přiloženého soudního spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Trhová smlouva, na jejímž základě byl převeden nemovitý majetek právního předchůdce stěžovatelky sestávající z vily čp... v Hradci Králové, stav. parcely č. k. 530/1, stav. parcely č. k. 530/2 a poz. parcely č. k. 175/2 zahrada, byla uzavřena dne 29. 12. 1948 mezi panem Z. B. jako prodávajícím a městem Hradec Králové jako kupujícím. Usnesení MNV v Hradci Králové ze dne 23. 12. 1948, které předcházelo samotnému uzavření smlouvy, bylo schváleno na schůzi rady ONV v Hradci králové dne 17. 11. 1949. Trhová smlouva byla uzavřena za účinnosti ústavního zákona č. 150/1948 Sb. (Ústava 9. května), a za účinnosti obecného občanského zákoníku z roku 1811. Podle obecného občanského zákoníku se obecním majetkem mínil majetek, který obec spravovala vlastním jménem a ve vlastní prospěch. Ústava 9. května obsahovala ustanovení §149 odst. 1, podle něhož národní majetek "je zásadně v rukou státu (státní majetek)". Podle §149 odst. 2 však "části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje), mohou být v rukou svazků lidové správy (komunální vlastnictví). K tomu je třeba dodat, že v ústavě se skutečně hovořilo pouze o národních výborech (tzv. nositelích státní moci a správy), čili orgánech státních a pouze v kapitole osmé "Hospodářské zřízení" se hovořilo o svazcích lidové správy. Ty pak byly, právě s ohledem na systematické zařazení, pojímány toliko jako majetkoprávní subjekty sui generis. Svědčila tomu i sama formulace zmiňovaného ustanovení §149 odst. 2. Okolnost, že se nevytvořil prostor pro reálné uplatnění této formy vlastnictví k národnímu majetku, nic nemění na její existenci de iure v období od 9. 6. 1948 do 1. 1. 1950, tj. do účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů. Teprve tento zákon znamenal konec samostatnosti obecního hospodaření, neboť stanovil, že "národní výbor spravuje národní majetek svěřený do jeho správy (§29). Současně v §45 odst. 1 zrušil tento zákon platnost, popřípadě použitelnost všech předpisů, které mu odporují nebo upravují záležitosti, na které se tento zákon vztahuje.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obecné soudy posoudily otázku přechodu vlastnictví nemovitého majetku právního předchůdce stěžovatelky správně, neboť v době uzavření předmětné trhové smlouvy jakož i v době, kdy vešla v účinnost schválením ONV Hradec Králové, bylo město Hradec Králové jako právnická osoba, jednající prostřednictvím MNV v Hradci Králové, způsobilé nabývat nemovitosti do svého vlastnictví, které bylo odlišné od majetku státu. Protože vlastnické právo k stěžovatelkou požadovaným podílům nemovitostí nepřešlo trhovou smlouvou na stát, není splněn základní předpoklad pro navrácení tohoto majetku podle §3 odst. 4 písm. c) a §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. srpna 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu