ECLI:CZ:US:2017:1.US.2650.17.1
sp. zn. I. ÚS 2650/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Kristýnou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem Koželužská 591/21, Olomouc, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 1/2015-47 ze dne 29. dubna 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 276/2015-65 ze dne 9. prosince 2015 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 30 Cdo 5837/2016-129 ze dne 7. června 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatel se žalobou podanou dne 2. 1. 2015 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále "obvodní soud") domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 16 C 61/2010. V uvedeném řízení, které bylo zahájeno dne 10. 5. 2010 a které se v době podání žaloby nacházelo ve fázi projednávání ústavní stížnosti, namítal stěžovatel na základě zákona č. 82/1998 Sb. porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") z důvodu nedovoleného používání řetězů při eskortě jeho osoby.
2. Napadeným rozsudkem obvodního soudu ze dne 29. 4. 2015 byla stěžovatelova žaloba v celém rozsahu zamítnuta jako nedůvodná, neboť v předmětném řízení, které v té době trvalo zhruba pět let (počítáno - ve shodě se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 - od podání žaloby dne 10. 5. 2010, nikoliv od žádosti o předběžné projednání nároku ze dne 8. 2. 2010), postupovaly soudy plynule a koncentrovaně, nebyla zjištěna období nečinnosti či průtahů a újmu stěžovatele vyplývající z nejistoty ohledně průběhu a výsledku sporu bylo třeba minimalizovat s ohledem na desítky dalších sporů, které vyvolal.
3. Městský soud v Praze (dále "městský soud") neshledal důvodným stěžovatelovo odvolání, ve kterém tento vytýkal obvodnímu soudu mimo jiné to, že do délky řízení nezahrnul dobu předběžného projednávání jeho nároku Ministerstvem spravedlnosti, a napadený rozsudek potvrdil, s výjimkou výroku o nákladech řízení, jejichž náhradu žádnému z účastníků nepřiznal. Městský soud uvedl, že názor obvodního soudu, podle kterého nelze do celkové délky řízení zahrnout fázi předběžného projednání nároku, je v souladu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a nebyl následnou judikaturou překonán; poukaz Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") ve věci Golha proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 7051/06 má pouze rekapitulační charakter a nevyjadřuje žádné sjednocující závěry pro judikaturu soudů. Zdůraznil také, že byť nelze stěžovateli vytýkat používání opravných prostředků, rozhodování o nich řízení nutně prodlužuje. Podle jeho názoru pak nemělo řízení sp. zn. 16 C 61/2010 pro stěžovatele jiný než standardní význam a jeho celkovou délku nebylo možno považovat za nepřiměřenou s ohledem na to, že věc byla řešena na všech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. V namítaném řízení proto nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
4. Stěžovatel podal prostřednictvím svého právního zástupce ustanoveného Českou advokátní komorou dovolání proti rozsudku městského soudu. Ve svém podání nejprve podrobně zrekapituloval průběh řízení, přičemž v této části zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, s tím, že se obvodní soud zmýlil při své aplikaci stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. V části označené jako "argumentace dovolatele" pak stěžovatel uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je přesvědčen, že je splněna podmínka přípustnosti dovolání stanovená v §237 o. s. ř., neboť "vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak". Oba soudy totiž podle něj ve věci rozhodovaly v příkrém rozporu s principy interpretace a aplikace Úmluvy, jak je ve své judikatuře vyložil ESLP. Stěžovatel namítl, že ačkoliv ve svém odvolání výslovně upozornil na závěry ESLP ve věci Golha proti České republice spočívající v zahrnutí doby projednávání žádosti Ministerstvem spravedlnosti do celkové doby řízení, městský soud tuto skutečnost zcela ignoroval s tím, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu zmiňující uvedený rozsudek ESLP označil za rekapitulační, z čehož zřejmě dovodil, že pro něj není závazné. Již tímto pochybením zatížil odvolací soud své rozhodnutí vadou, neboť nerespektování judikatury ESLP může vést k porušení ústavně zaručených práv. Dále stěžovatel městskému soudu vytkl, že svůj závěr o přiměřenosti délky předmětného řízení nepodpořil konkrétními zjištěními a dostatečně jej neodůvodnil, naopak pominul nesporné prodlevy řízení. Na podporu svých argumentů, že otázku nepřiměřenosti řízení je nutné posuzovat případ od případu a že ESLP aplikuje vyvratitelnou domněnku morální újmy, pak citoval několik rozhodnutí ESLP.
5. Napadeným usnesením ze dne 7. 6. 2017, doručeným dne 26. 6. 2017, senát Nejvyššího soudu stěžovatelovo dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť dovolání podle něj nenaplnilo předpoklady stanovené procesním předpisem. Poté, co shrnul právní úpravu a svou vlastní praxi týkající se vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud zopakoval, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení §237 o. s. ř., aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit; k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vyloženým zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhověl. Má-li být totiž dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit. Stěžovatel však žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedl a z obsahu jeho dovolání nelze dovodit, že by existenci některého ze čtyř předpokladů přípustnosti uplatňoval. Požadavek dovolatele, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací žádnému z předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá.
II. Argumentace účastníků řízení
6. Ve své ústavní stížnosti ze dne 21. 8. 2017 stěžovatel tvrdí, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy a na účinné opravné prostředky podle článku 13 Úmluvy. Namítá, že soudy rozhodovaly v rozporu s Úmluvou a judikaturou ESLP, aniž by se vypořádaly s jeho argumentací, ve které poukazoval na relevantní judikaturu ESLP, zejména na rozsudek ve věci Golha proti České republice. Obvodní i městský soud tak nesprávně vyhodnotily počátek řízení, neboť celkovou délku řízení počítaly až od okamžiku podání žaloby dne 10. 5. 2010, a nikoliv již ode dne 8. 2. 2010, kdy vyzval k náhradě újmy Ministerstvo spravedlnosti. Dále tyto soudy nesprávně zhodnotily otázku přiměřenosti délky předmětného řízení, ačkoliv toto trvalo v době rozhodování odvolacího soudu již téměř šest let. Neprovedly přitom žádnou konkrétní analýzu průběhu řízení, zejména prodlev mezi jednotlivými úkony, a pominuly tak např. skutečnost, že žaloba ze dne 10. 5. 2010 začala být projednávána až na ústním jednání dne 8. 2. 2012. Soudy tedy podle stěžovatele nesplnily požadavky na jasné, přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí. Obvodní soud navíc zpochybnil existenci nemajetkové újmy s odkazem na jeho osobu a více soudních sporů jím vedených, což je podle stěžovatele v rozporu s rozsudkem velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006 č. 64890/01, dle kterého je třeba v podobných případech uplatňovat vyvratitelnou domněnku nemajetkové újmy. Stěžovatel je také toho názoru, že současná procesní úprava kompenzačního řízení nesplňuje standardy judikatury ESLP.
7. Stěžovatel se konečně neztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu a je přesvědčen, že jeho dovolání naplňovalo předpoklady přípustnosti a že se měl dovolací soud zabývat jeho meritem.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na obsah svého rozhodnutí s tím, že podle něj jím nebyla zasažena ústavně garantovaná práva stěžovatele. Vzhledem k obsahu tohoto vyjádření je Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud úvodem připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud pak jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegationi iustitiae (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. V nyní posuzovaném případě se Ústavní soud musel nejprve zabývat napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelovo dovolání proto, že nenaplnilo předpoklady stanovené pro něj procesním předpisem, neboť ze stěžovatelova podání údajně nebylo možné dovodit, zda uplatňuje některý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., případně který. Formulaci "vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak" nepovažoval Nejvyšší soud v tomto smyslu za dostatečnou.
12. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se náležitostí dovolání vyplývá, že dovolatelé jsou povinni řádně vymezit podmínky přípustnosti dovolání, přičemž k tomu nestačí pouhá citace zákona. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 tak Ústavní soud uzavřel, že v každém dovolání "musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pakliže není dovolání přípustné ze zákona v případech vyjmenovaných v §238a občanského soudního řádu, bude toto vymezení ve smyslu §237 občanského soudního řádu zjednodušeně řečeno spočívat ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu".
13. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovo dovolání skutečně nebylo sepsáno způsobem, který by nevyvolával žádné pochybnosti o tom, který z předpokladů přípustnosti považuje stěžovatel za splněný. Stěžovatel sice (nepřesně) odcitoval jeden z předpokladů přípustnosti dovolání vymezený v §237 o. s. ř., a to že "vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak", avšak ve spojení s tímto tvrzením nespecifikoval, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Formálně vzato tedy stěžovatel opravdu nedostál zákonným požadavkům ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., čímž efektivně nevyčerpal dovolání jako procesní prostředek k ochraně svého práva.
14. Ústavní soud je však toho názoru, že - materiálně nahlíženo - lze z obsahu celého dovolání dovodit, že za odvolacím soudem nesprávně vyřešenou otázku stěžovatel považuje zejména stanovení začátku řízení, jehož délka byla předmětem posouzení. Narozdíl od nižších soudů se totiž stěžovatel domnívá, že do celkové doby řízení je nutné započítat i fázi předběžného projednání jeho nároku Ministerstvem spravedlnosti. V souvislosti s tím poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 zmiňující - dle jeho názoru pro danou věc relevantní - rozsudek ESLP ve věci Golha proti České republice, které odvolací soud ve svém rozsudku označil za rekapitulační, a proto jej neaplikoval; naopak se opřel o sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. I v tom stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv, kterých se před Nejvyšším soudem dovolával.
15. Ústavní soud tedy konstatuje, že při posuzování předmětného dovolání v dané věci měl dovolací soud možnost zohlednit ochranu základních práv jednotlivce bez ohledu na účel řízení a s námitkou porušení základních práv stěžovatele se přiměřeně k jejímu významu vypořádat v rámci posouzení přípustnosti jeho dovolání.
16. Ústavní soud však také připomíná, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích do činnosti obecných soudů a přihlíží k tomu, že smysl kasační pravomoci Ústavního soudu nelze spatřovat pouze v tom, že kdykoliv ve své rozhodovací činnosti shledá v určitém rozhodnutí nesprávnou interpretaci hmotného nebo procesního práva, bez dalšího jej zruší. V souladu s principem subsidiarity řízení o ústavní stížnosti je třeba, aby toto pochybení ze strany obecných soudů dosáhlo takové intenzity, která je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud je rovněž toho názoru, že je třeba zvážit i případné následky takového zásahu a pokud shledá, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam a pouze by prodloužilo řízení, jehož je účastníkem, eventuální zrušení takového rozhodnutí by bylo ryze formalistickým a obsahově prázdným [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1301/13 ze dne 15. 12. 2015, bod 36 a sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), bod 32].
17. V posuzovaném případě lze totiž konstatovat, že případné zrušení usnesení Nejvyššího soudu by bylo v tomto případě zjevně neúčelné a pouze by prodloužilo řízení bez možnosti příznivějšího výsledku pro stěžovatele. Ústavní soud totiž došel k závěru, že námitky, které stěžovatel uplatňuje - jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti - vůči rozhodnutím nižších soudů, jsou zjevně neopodstatněné. Je totiž zřejmé, že pro posouzení celkové délky řízení sp. zn. 16 C 61/2010 není rozhodující, zda je jeho délka počítána ode dne 8. 2. 2010, kdy se stěžovatel podle svých tvrzení obrátil na Ministerstvo spravedlnosti, či ode dne 10. 5. 2010, kdy podal žalobu k soudu. V každém případě trvalo předmětné řízení v době rozhodování odvolacího soudu necelých šest let, což nelze vzhledem k jeho průběhu a k rozhodování všech stupňů soudní soustavy i Ústavního soudu označit za nepřiměřené; ani stěžovatelem tvrzená prodleva mezi podáním žaloby a nařízením prvního jednání sama o sobě nestačí k závěru, že řízení nesplnilo požadavek přiměřené lhůty. Ze své činnosti pak Ústavní soud zjistil, že předmětné řízení skončilo dne 9. 2. 2016 odmítnutím ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 3535/14, a nepřesáhlo tedy dobu šesti let. Lze se rovněž ztotožnit s názorem soudů, že uvedené řízení nemělo pro stěžovatele zvýšený význam.
18. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, nebyla těmito rozhodnutími porušena. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu