ECLI:CZ:US:2008:1.US.2651.07.1
sp. zn. I. ÚS 2651/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky A) nezletilé A. M., zastoupené zákonnou zástupkyní stěžovatelkou B), a stěžovatelky B) J. M., obou zastoupených JUDr. Janou Čepelkovou, advokátkou, se sídlem Gorkého 19, Svitavy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2006, č. j. 12 Co 389/2006-363, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 25 Cdo 1396/2007-432, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadly stěžovatelky rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhly, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 7. 8. 2006, č. j. 25 C 98/2004-331, odmítl odvolání stěžovatelek ze dne 10. 2. 2006 proti rozsudku téhož soudu ze dne 16. 12. 2005, č. j. 25 C 98/2004-203, doručené soudu dne 24. 2. 2006, podle §208 odst. 1 o. s. ř. pro opožděnost a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 9. 11. 2006, č. j. 12 Co 389/2006-363, usnesení soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti napadenému usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka A) dovolání.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž je napadáno rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Pokud jde o citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, považuje Ústavní soud jeho argumentaci a závěry za ústavně souladné. Konstatuje, že závěr dovolacího soudu, dle něhož dovolání v projednávané věci není přípustné ze zákona, nevybočuje ze zákonných mezí, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. V posuzovaném případě totiž stěžovatelka A) napadla dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně podle §208 odst. 1 o. s. ř. odmítl odvolání obou žalobkyň pro opožděnost. Jak přiléhavě dovodil Nejvyšší soud, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání - dle případného závěru Nejvyššího soudu - není přípustné (ani) podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovány. Přípustnost dovolání správně nedovodil Nejvyšší soud ani z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Totéž se týká i ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle něho lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení §208 odst.1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost a odvolací soud toto usnesení potvrdil (pozn.: v této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, publikované pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Z uvedeného vyplynulo, že dovolání stěžovatelky A) směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Usnesením Nejvyššího soudu tedy k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele zjevně nedošlo. Proto je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v této souvislosti navíc zdůrazňuje, že v ústavní stížnosti ani žádné výhrady k právnímu závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání uvedeny nebyly.
III.
Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napadeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2006, č. j. 12 Co 389/2006-363, by bylo možné - jestliže by Ústavní soud postupoval toliko striktně dle litery §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené.
Pokud je totiž dovolání nepřípustné ex lege [a contrario dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož přípustnost záleží na uvážení Nejvyššího soudu], není je možné považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (srov. např. II. ÚS 25/2000, II. ÚS 188/02, I. ÚS 506/05 a další).
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). Vzhledem k danému procesnímu stavu, kdy dovolání bylo nepřípustné ze zákona, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje - ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - napadené usnesení Městského soudu v Praze. V dané věci se totiž nejednalo o rozhodnutí o dovolání dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, o němž by bylo rozhodnuto tak, že nebyl přípustný z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu; pouze v takovém případě lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 11. 10. 2007, přičemž napadené usnesení městského soudu bylo stěžovatelkám (resp. stěžovatelce J. M., která byla současně zákonnou zástupkyní žalobkyně nezletilé A. M.) doručeno již dne 4. 12. 2006 (str. 366 spisu).
Nicméně, v dané věci byla - na což ostatně přiléhavě poukazovaly stěžovatelky v ústavní stížnosti - klíčová existence vadného poučení Městského soudu v Praze v napadeném rozhodnutím; v něm se praví, že "Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8". Tuto skutečnost, tedy pochybení státního orgánu, nelze klást stěžovatelkám k tíži, neboť postupovaly v souladu s uvedeným poučením odvolacího soudu; podaly toliko dovolání a nikoli ústavní stížnost. Proto považuje Ústavní soud i lhůtu proti napadenému usnesení městského soudu za zachovanou. Opačný postup by byl extrémně formalistický a v příkrém nesouladu s požadavky spravedlnosti. Obdobným způsobem postupoval ostatně Ústavní soud i ve srovnatelné věci pod sp. zn. II. ÚS 446/06; tam byl stěžovatel nesprávně poučen o nemožnosti podat dovolání, tedy je před podáním ústavní stížnosti nepodal, čímž se nabízel striktní postup dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost (nevyužití procesních prostředků). Ústavní soud však ústavní stížnost považoval za přípustnou a argumentoval právě tím, že nesprávné poučení soudu nelze klást k tíži stěžovatele.
IV.
1) Ústavní soud uvádí, že podstatou ústavní stížnosti - v části směřující proti napadenému usnesení městského soudu - je nesouhlas stěžovatelek se závěrem městského soudu (jakož i obvodního soudu), že jejich odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2005, č. j. 25 C 98/2004-203, bylo opožděné, a to s ohledem na to, že se jim nedostalo nezbytného poučení dle §50c odst. 2, 4 o. s. ř. Odvolání tak v důsledku toho podaly v 15denní lhůtě od uložení zásilky na poště, nikoliv ve lhůtě, která dle §50c odst. 4 o. s. ř. začala běžet již 11. dnem od uložení zásilky. Soudy tedy dle stěžovatelek porušily jejich právo na spravedlivý proces, jestliže se odmítly zabývat podstatou sporu. Postupovaly cestou nadbytečného formalismu místo faktického rozhodování ve sporu.
2) Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek - a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí - a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
3) Poněvadž běh lhůty k podání odvolání počíná od doručení rozsudku soudu prvního stupně, správný závěr o odmítnutí odvolání jako opožděného logicky zahrnuje i nutnost zjištění, zda byl rozsudek účastníku řádně doručen; jen řádné doručení má za následek, že osobě, které je rozsudek doručován, počne běžet odvolací lhůta. Posouzení, zda je v konkrétním případě tato podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručení rozsudku) a z šetření o okolnostech, která jsou z hlediska této právní úpravy významná.
Podle §50c odst. 1 o. s. ř., "Byla-li písemnost uložena, zanechá se v místě doručování adresátu výzva, aby si písemnost vyzvedl; to neplatí, jestliže v místě doručování nebylo možné zanechat výzvu v adresátově domovní nebo jiné jím užívané schránce ani na jiném vhodném místě." Podle odstavce 2 téhož paragrafu, "Ve výzvě podle odstavce 1 se uvede, kdo je adresátem a který soud doručovanou písemnost předal k doručení; není-li vyloučeno náhradní doručení písemnosti, musí v ní být též obsaženo poučení o následcích, jestliže písemnost nebude vyzvednuta (odstavec 4). Doručující orgán ve výzvě uvede, u koho, kde a v kterých den byla písemnost uložena a do kdy a v jaké době si příjemce může písemnost vyzvednout." Dle odst. 4 téhož paragrafu, "Nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno (§50d odst. 1) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné." Podle §49 odst. 2 o. s. ř., "Je-li v řízení potřebné, aby bylo prokázáno doručení písemnosti adresátu, odevzdá se obálka s doručovanou písemností doručujícímu orgánu s tím, aby její doručení vyznačil na doručence (§50f); může-li být písemnost uložena, připojí se též výzva podle §50c odst. 2 pro případ, že adresát nebo osoba oprávněná podle tohoto zákona za něj písemnost přijmout (dále jen "příjemce") nebudou zastiženi."
V dané věci - jak správně uvedly obecné soudy - byla dle spisu zásilka obsahující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2005, č. j. 25 C 98/2004-203, doručována stěžovatelkám, resp. stěžovatelce J. M., která byla současně zákonnou zástupkyní žalobkyně nezletilé A. M., v obálce s modrým pruhem (srov. str. 219 spisu). Taková obálka, tedy i obálka, ve které byl doručován předmětný rozsudek, obsahuje oddělitelnou chlopeň obsahující "Výzvu" včetně "Poučení" pro adresáta. Ke splnění povinnosti dle §50c odst. 1 a 2 o. s. ř. (tj. mj. zanechání výzvy včetně poučení adresátu) slouží ve smyslu §49 odst. 2 o. s. ř. právě tato výzva včetně poučení tvořící oddělitelnou část zvláštní obálky použité soudem (chlopeň). Adresát je poučen o tom, že nevyzvedne-li si zásilku vůbec nebo si ji vyzvedne po uplynutí lhůty 10 dnů od doručení, považuje se desátý den po uložení zásilky za den doručení písemnosti soudu v ní obsažené. Poučení o tom, že patnáctidenní lhůta k podání odvolání běží ode dne doručení musí obsahovat a v tomto případě prokazatelně i obsahoval doručovaný rozsudek (stěžovatelky ani opačné nenamítaly). Sama doručenka založená ve spisu (str. 219) již neobsahuje chlopeň vizuálně rozdělenou na dvě části obsahující "Výzvu" včetně "Poučení" pro adresáta; ta byla zjevně oddělena od obálky, což nasvědčuje tomu, že se octla v doručné sféře adresáta. Přitom z této doručenky plyne, že skutečně byla adresátu zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, tedy právě tato oddělená chlopeň předmětné zásilky (srov. §49 odst. 2 o. s. ř.). Správnost těchto údajů stvrdila svým podpisem poštovní doručovatelka. Doručující pošta navíc na opakovaný dotaz soudu tuto skutečnost potvrdila a uvedla, že do domovní schránky byla vložena "Výzva" včetně "Poučení", která byla obsažena na oddělitelné části obálky (str. 361 spisu). Stěžovatelky sice tento postup doručujícího orgánu rozporují, avšak ke svému tvrzení žádný důkaz nepředložily. Přitom podle §50f odst. 9 o. s. ř., "není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé." Jak uvádí důvodová zpráva k zákonu č. 555/2004 Sb., kterým bylo zakotveno do občanského soudního řádu toto ustanovení, "Údaje, které musí doručenka obsahovat, jsou zcela nezbytné pro posouzení soudu o tom, zda byla písemnost řádně doručena adresátu a kdy se tak stalo. Kdyby nemělo být doručení tímto způsobem dokladováno, ztrácí celá právní úprava jakýkoliv smysl. Údaje uvedené na doručence se považují za pravdivé, není-li dokázán jejich opak. S doručenkou se proto v občanském soudním řízení zachází stejně jako s veřejnou listinou." V tomto smyslu tak má doručenka povahu veřejné listiny. Jestliže tedy soudy vzaly za prokázané řádné doručení předmětného rozsudku i ve smyslu existence zákonné výzvy stěžovatelce (včetně příslušného poučení), nelze v takovém závěru shledávat ničeho protiústavního.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že do domovní schránky stěžovatelky J. M. vhodil současně poštovní orgán svůj vlastní tiskopis obsahující výzvu k vyzvednutí zásilky určené do vlastních rukou (str. 322-3 spisu), obsahující toliko informaci, že adresát si má zásilku vyzvednout do 9. 2. 2006 s tím, že jinak bude vrácena odesílateli (dle sdělení poštovního orgánu povinnost vložit tento tiskopis do domovní schránky v případě nezastižení adresáta ukládá čl. 23 odst. 9 Poštovních podmínek). Jak přiléhavě uvádí v napadeném usnesení městský soud, z tohoto tiskopisu vyplývá, že obsahuje pouze údaje - duplicitně ve vztahu k výzvě a poučení, které je uvedeno na oddělitelné části obálky - o tom, kdy, kde a za jakých podmínek bude uložená zásilka adresátu vydána. Neobsahuje tedy žádnou informaci, která by byla v rozporu s poučením uvedeným na oddělitelné části obálky, v níž byla předmětná písemnost doručována. Ostatně obdobně uvažoval Ústavní soud kupř. i v usnesení sp. zn. III. ÚS 525/06 ze dne 14. 9. 2006.
4) Logickou konsekvencí shora uvedeného ústavně konformního názoru, že stěžovatelce bylo doručeno řádně a v souladu se zákonem (a že se jí dostalo i poučení ve smyslu §50c odst. 2, 4 o. s. ř.) a že byly splněny podmínky zákonné fikce doručení, byl v dané věci konečný závěr obecných soudů, že odvolání stěžovatelek bylo opožděné. Účinky doručení totiž nastaly desátým dnem od uložení zásilky na poště, tedy dnem 6. 2. 2006. Podala-li tedy stěžovatelka odvolání proti citovanému rozsudku až podáním předaným k poštovní přepravě dne 23. 2. 2006 (str. 225 spisu), učinila tak po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
IV.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jak v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, tak v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu