ECLI:CZ:US:2019:1.US.2661.19.1
sp. zn. I. ÚS 2661/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti obce Valašská Bystřice, se sídlem Valašská Bystřice 316, 756 27 Valašská Bystřice, zastoupené Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, 789 85 Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 48/2019-23 ze dne 19. 6. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytlo stěžovatelce jako obci dotaci ve výši 15 900 000 Kč na realizaci projektu přístavby k místnímu domovu pro seniory. Finanční úřad pro Zlínský kraj následně zahájil u stěžovatelky daňovou kontrolu, na základě které vydal platební výměr, kterým jí vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 795 000 Kč. Ten stěžovatelka napadla odvoláním, které však Odvolací finanční ředitelství jako nedůvodné zamítlo a platební výměr správce daně potvrdilo. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka žalobou, již Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 31 Af 47/2016-82 ze dne 30. 1. 2019 jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutí kasačního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že v dané věci se setkávají "dva světy", a to státní správa, která si cestou dotací usurpuje právo zasahovat do bytostného samostatného rozhodování samosprávy, a samospráva, která je nejblíže realizovanému projektu, a sama tak nejlépe hodnotí vhodnost či nevhodnost postupů, a to i v případě dotovaných veřejných zakázek. Pokud tedy obec čerpala jakýkoli úvěr, jeho uzavření a čerpání, které obec schválila v orgánech obce, jí dle jejího přesvědčení nemůže kdokoli nijak zakazovat či limitovat či omezovat podzákonným předpisem. Ani poskytovatel dotace dle stěžovatelky nemůže svými interními předpisy zasahovat do znění zákona o obcích a do ústavních práv jednotky územní samosprávy. Obec upřednostnila svůj ekonomický prospěch, hájila dle svých slov veřejné finanční prostředky (výběrem optimálních úvěrových podmínek), přesto podle výkladu správních orgánů i soudů porušila rozpočtovou kázeň, což stěžovatelka považuje za zcela absurdní. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem podotýká, že stěžovatelka se vskutku ocitla v situaci, kdy byla sankcionována za porušení rozpočtové kázně za situace, kdy finanční prostředky poskytnuté formou dotace nezpronevěřila ani s nimi jinak nehospodárně nenaložila, což ve své argumentaci uznalo i Odvolací finanční ředitelství. Tento na první pohled se jevící absurdní stav je ovšem výsledkem procesu poskytnutí dotace a nakládání s ní, během něhož došlo ze strany stěžovatelky k nikoli zanedbatelnému pochybení, jež však není z hlediska širšího smyslu a účelu poskytování dotací nevýznamné, byť se stěžovatelce subjektivně zdá být ve svém výsledku malicherným či nadmíru formalistickým.
Stěžovatelka v prvé řadě namítá porušení svých práv na samosprávu s tím, že nikdo ji nemůže ukládat, jak má konkrétně postupovat při realizaci projektu, na který jí byla státem poskytnuta dotace. Stěžovatelka ovšem přehlíží skutečnost, že právní nárok na poskytnutí dotace z ústavních předpisů či samotného postavení stěžovatelky jako územně samosprávného celku nevyplývá. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, dotace je tu dobrodiním státu, čemuž odpovídá i jeho oprávnění svázat příjemce dotace určitými, a to i přísnými podmínkami. Stěžovatelka nebyla povinna dotaci přijmout, ve svobodě rozhodování nijak omezena nebyla, dotace jí samozřejmě vnucena být nemohla. V tomto ohledu k žádnému zásahu do práva na samosprávu nedošlo. Rozhodla-li se však stěžovatelka z vlastní svobodné vůle dotaci přijmout, pak již ale logicky musela přistoupit na podmínky, na jejichž splnění stát vázal poskytnutí a čerpání dotace. Existence dotačních podmínek má přitom své racionální opodstatnění, neboť dotace ze své podstaty není prostým finančním darem či pomocí bez konkrétního cíle nebo určení, ale naopak zásadně sleduje naplnění určitého účelu. Jím bylo v daném případě zvětšení celkové kapacity domova pro seniory v rámci naplňování programů v příslušné oblasti sociální politiky státu. V tomto ohledu je proto na postavení stěžovatelky nutno nahlížet obdobně jako na osobu soukromého práva, která ze své vlastní svobodné vůle hodlá vstoupit do závazkového vztahu s jiným subjektem, a tím se současně dobrovolně podrobuje povinnostem, jež pro ni z tohoto vztahu plynou.
Stěžovatelka byla postižena odvodem za porušení rozpočtové kázně z toho důvodu, že porušila dotační podmínku zakazující jí použít na financování projektu úvěr, u něhož doba splatnosti překročí dobu realizace akce, s tím, že použití úvěru je možné pouze na základě předchozího posouzení správcem programu a vydání jeho písemného souhlasu. Protože si stěžovatelka takový písemný souhlas neobstarala (což bylo v řízení nesporným), došlo tím k naplnění ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, dle něhož se porušením rozpočtové kázně rozumí neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu. Podle §3 písm. e) téhož zákona se neoprávněným použitím peněžních prostředků státního rozpočtu rozumí mimo jiné i porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty. Zákon je v otázce neoprávněného použití peněžních prostředků jednoznačný, stejně tak jako judikatura kasačního soudu, zejména soudy odkazované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 291/2017-23 ze dne 31. 10. 2018, dle něhož platí, že každé porušení dotačních podmínek, které není v rozhodnutí o poskytnutí dotace vymezeno jako méně závažné, je porušením rozpočtové kázně s důsledky z toho vyplývajícími. Tak tomu bylo i v případu stěžovatelky.
Rozpočtovou kázeň nelze bez dalšího ztotožnit s hospodárností při nakládání s poskytnutými peněžními prostředky. Rozpočtová kázeň představuje pojem s širším dosahem, zahrnujícím právě i to, zda a nakolik příjemce dotace dodržuje podmínky jejího poskytnutí. V tomto směru nelze Nejvyššímu správnímu soudu, krajskému soudu ani správním orgánům vytknout, že porušení zákonné povinnosti na straně stěžovatelky shledaly a že za toto porušení zákonné povinnosti byla stěžovatelka sankcionována odvodem části dotace. Byť tedy stěžovatelka ve výsledku dle názoru Odvolacího finančního ředitelství poskytnuté finanční prostředky fakticky nijak nezpronevěřila, neznamená to, že se porušení právní povinnosti nedopustila. Za toto porušení byla potrestána zmíněným odvodem, přičemž již správce daně při potrestání zohlednil, že stěžovatelka samotné peněžní prostředky nijak nepromarnila, a stanovil odvod ve výši 5 % poskytnuté dotace. Nelze v té spojitosti přehlédnout, že stěžovatelka byla ohrožena odvodem celé dotace, jež jí byla poskytnuta, tedy sankcí velmi citelnou. Na druhou stranu soudy i správní orgány zřetelně vyložily, proč nelze od sankce upustit zcela, resp. stanovit "nulový odvod". Takový postup by totiž vedl k rozvolňování záměrně přísně nastavených zákonných povinností příjemců prostředků z veřejných rozpočtů, a tím i nabourání či dokonce popření smyslu rozpočtových pravidel a rozpočtové kázně, které nepochybně představují důležitý veřejný zájem.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud nedospěl k závěru o neústavnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, pročež ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu