ECLI:CZ:NSS:2019:7.AFS.48.2019:23
sp. zn. 7 Afs 48/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: Obec Valašská
Bystřice, se sídlem Valašská Bystřice 316, Valašská Bystřice, zastoupena Mgr. Janou Zwyrtek
Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, č. j. 31 Af 47/2016 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále též „poskytovatel“) rozhodnutím ze dne
15. 6. 2010, č. j. 2010/41292-62 (dále též „rozhodnutí o poskytnutí dotace“), žalobkyni poskytlo
dotaci ve výši 15 900 000 Kč na realizaci projektu Domov pro seniory Valašská Bystřice – přístavba
(dále též „projekt“).
[2] Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále též „správce daně“) následně zahájil u žalobkyně
daňovou kontrolu, na základě které vydal dne 13. 5. 2015 platební výměr č. j. 1100368/15/3300-
31474-804472, kterým žalobkyni vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši
795 000 Kč (dále též „platební výměr“).
[3] Platební výměr napadla žalobkyně odvoláním. Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 6. 2016,
č. j. 26642/16/5000-10470-702394, odvolání zamítl a platební výměr potvrdil.
[4] Podle obsahu uvedeného správního rozhodnutí žalobkyně v rámci realizace projektu
čerpala úvěr, u kterého doba splatnosti (20. 8. 2015) překročila dobu realizace akce (28. 2. 2011),
a postupovala tak v rozporu s podmínkami pro poskytnutí dotace (dále též „porušení rozpočtové
kázně“). Z důvodu, že toto porušení, jehož se žalobkyně dopustila, nevyčlenil poskytovatel
v rozhodnutí o poskytnutí dotace jako méně závažné dle §14 odst. 6 zákona č. 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla),
ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále též „zákon o rozpočtových pravidlech“), přistoupil
správce daně ke stanovení odvodu v celkové výši 795 000 Kč (tj. odvod ve výši 5 % z poskytnuté
dotace).
II.
[5] Krajský soud se ztotožnil s orgány finanční správy, že došlo k porušení rozpočtové kázně.
Za porušení rozpočtové kázně lze přitom považovat i porušení dotačních podmínek (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017 - 33,
dále též „usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 1 Afs 291/2017“). V tomto usnesení dospěl
rozšířený senát k závěru, že každé porušení dotačních podmínek, které nejsou v rozhodnutí
o poskytnutí dotace vymezeny jako méně závažné (což je i daný případ), je porušením
rozpočtové kázně ve smyslu §3 písm. e) ve spojení s §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech. Odůvodnění výše uloženého odvodu za pochybení žalobkyně obsažené v napadeném
rozhodnutí, resp. platebním výměru, považoval krajský soud za dostatečné, ucelené a logicky
konzistentní, odpovídající požadavkům zákona a judikatury (rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 9. 2014, č. j. 2 As 106/2014 - 46, nebo ze dne 31. 3. 2014,
č. j. 2 Afs 49/2013 - 34). Odvod ve výši 5 % není nepřiměřený a odpovídá odvodu stanovenému
zákonem o rozpočtových pravidlech pro méně závažná pochybění, ačkoli poskytovatel vytýkané
pochybení mezi méně závažná nezařadil.
III.
[6] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností z důvodů, jež lze podřadit §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelka je názoru, že neporušila
rozpočtovou kázeň. Krajský soud pochybil i tím, že na danou věc aplikoval usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 291/2017. K aplikaci tohoto usnesení nadto
došlo mechanicky bez ohledu na individuální okolnosti dané věci. Dále odkazuje na výklad pojmu
„neoprávněné použití finančních prostředků“ provedený Ministerstvem financí ČR a dovozuje, že závěr
o porušení rozpočtové kázně je výsledkem správního uvážení, u nějž platí zákaz libovůle.
Stěžovatelka je rovněž názoru, že postup orgánů finanční správy opírající se o dotační podmínky
nepřípustně zasahuje do práva zvolit si způsob spolufinancování projektu, tj. do samostatné
působnosti obce (stěžovatelky), která je chráněna i Ústavou ČR. K tomu obecně poukázala
na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a Evropskou chartu místní samosprávy.
Stěžovatelka dále namítala, že odvod nemohl být uložen z důvodu naplnění účelu dotace a vzniku
legitimního očekávání. Vznik legitimního očekávání stěžovatelka dovozuje zejména z toho,
že celý dotační proces probíhal pod průběžnou kontrolou, poskytovatel dotace byl
se stěžovatelkou v kontaktu a k jejímu postupu neměl výhrady, stěžovatelka mu poskytovala
plnou součinnost atp. Dovozuje proto porušení principu legitimního očekávání ve smyslu
judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 690/01), Nejvyššího správního soudu a Soudního
dvora Evropské unie.
IV.
[7] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil s rozsudkem
krajského soudu. Podle žalovaného bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Krajský
soud se vypořádal s námitkami uplatněnými v předmětné žalobě podané stěžovatelkou a své
právní závěry řádně odůvodnil s odkazem na příslušná zákonná ustanovení, přičemž vycházel
z objektivně zjištěného a prokázaného skutkového stavu. Podpůrně poukázal na své vyjádření
k žalobě. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s orgány finanční správy a krajským soudem,
že stěžovatelka porušila rozpočtovou kázeň, a jejich závěry plně přebírá.
[11] Dle §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech se porušením rozpočtové
kázně rozumí neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků.
[12] Dle §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech se neoprávněným použitím peněžních
prostředků rozumí jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním předpisem,
rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých byly příslušné
peněžní prostředky poskytnuty, porušení účelu nebo podmínek, za kterých byly prostředky zařazeny do státního
rozpočtu nebo přesunuty rozpočtovým opatřením a v rozporu se stanoveným účelem nebo podmínkami vydány; dále
se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity.
[13] Výkladem uvedených ustanovení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
ve shora označeném usnesení sp. zn. 1 Afs 291/2017. Rozšířený senát shledal, že neoprávněným
použitím peněžních prostředků lze rozumět i porušení podmínek, za kterých byly příslušné
peněžní prostředky poskytnuty. K tomu viz body 35 a násl. označeného usnesení, kde rozšířený
senát uvedl, že: „Judikatura je jednotná v otázce, že odvod musí být přiměřený povaze porušení povinnosti.
Týká-li se porušení povinnosti samostatné části poskytnuté dotace, odvod se má týkat pouze celé takto vymezené
částky. Nelze-li ovšem porušení povinností izolovat jen na část dotace, tedy porušení povinností se týká dotace jako
celku, judikatura nabízí dva způsoby odůvodnění přiměřenosti výše odvodu za formální či marginální porušení
povinností příjemcem dotace: (1) Proporcionalitu je třeba uvažovat již při určování, zda došlo k porušení
rozpočtové kázně. Pokud pochybení bylo pouze formálního charakteru a nemá vliv na účel, který je poskytnutím
dotace sledován, nemůže se jednat o kvalifikované porušení rozpočtové kázně. Judikatura zde zdůrazňuje
naplnění účelu dotace (viz např. rozsudek ve věci Lovochemie, cit. v bodě 26. shora); (2) Princip proporcionality
se použije až při rozhodování o výši odvodu, a to tak, že individuální okolnosti rozpočtové kázně se musí
promítnout ve výši odvodu, byť shledané pochybení zasahuje celý objem poskytnuté dotace. Stoprocentní odvod totiž
nemůže být důvodný, jedná-li se o marginální nedostatek při čerpání dotace (srov. např. rozsudek ve věci Město
Šlapanice, cit. v bodě 27). Dle rozšířeného senátu nelze první naznačené řešení akceptovat. Zákon v §44 odst. 1
písm. b) ve spojení s §3 písm. e) rozpočtových pravidel definuje neoprávněné použití peněžních prostředků zcela
jasně. Porušení povinnosti totiž váže nejen na porušení povinnosti stanovené právním předpisem nebo rozhodnutím,
případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, ale též na porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní
prostředky poskytnuty. Porušení účelu, o kterém hovoří rozsudek ve věci Lovochemie, je jen jednou z mnoha
typových situací, za kterých lze hovořit o neoprávněném použití peněžních prostředků. Rozšířený senát v tomto
smyslu upozorňuje, že rozpočtová pravidla jasně v §14 odst. 4 rozlišují případné další podmínky, které musí
příjemce v souvislosti s použitím dotace nebo návratné finanční výpomoci splnit, na straně jedné, a ostatní
povinnosti, které příjemce v souvislosti s poskytnutím dotace nebo návratné finanční výpomoci plní a jejichž
nedodržení není neoprávněným použitím podle §3 písm. e), na straně druhé. Nelze tedy jasnou zákonnou dikci
obcházet tím, že správce daně nebo dokonce až soud zpětně prohlásí některou ze závazných dotačních podmínek
za nevýznamnou, a proto nezakládající vůbec porušení rozpočtové kázně. Takovýto výklad by závažným
způsobem narušil vnitřní uspořádání poměrů dotačního vztahu. Poskytnutí dotace představuje dobrodiní ze strany
státu, čemuž odpovídá i oprávnění poskytovatele dotace svázat příjemce dotace přísnými podmínkami. Výklad
naznačený v rozhodovací linii reprezentované rozsudkem ve věci Lovochemie by mohl mít nepřijatelné dopady. Jak
správně poznamenal stěžovatel a v návaznosti na něj i předkládající senát, příjemci dotací by nebyli žádným
způsobem motivováni k plnění těch podmínek, které se nevztahují bezprostředně k účelu poskytnutí dotace,
a mohli by na jejich plnění zcela rezignovat.“ (důraz přidán).
[14] Nejvyšší správní soud ze spisu ověřil, že stěžovatelka čerpala úvěr, u kterého doba
splatnosti (20. 8. 2015) překročila dobu realizace akce (28. 2. 2011), a to bez písemného souhlasu
správce programu. Toto zjištění ostatně stěžovatelka v průběhu řízení před orgány finanční
správy nijak nerozporovala, naopak konstatovala, že je věcně správné. Předmětem sporu je tedy
toliko otázka, zda toto jednání stěžovatelky představuje porušení rozpočtové kázně či nikoli.
[15] Podmínky pro čerpání dotace, které jsou nedílnou součástí rozhodnutí o poskytnutí
dotace, stanoví v čl. III. B povinnost postupovat při čerpání prostředků státního rozpočtu mimo
jiné podle schválené dokumentace programu. V posuzovaném případě se jedná o Dokumentaci
programu reprodukce majetku 113310 ze dne 14. 7. 2009. Jak vyplývá z článku 12 uvedené
dokumentace, účastník programu nemůže použít na financování akce úvěr, „u kterého doba
splatnosti překročí dobu realizace akce. Použití úvěru je možné pouze na základě předchozího posouzení správcem
programu a vydání jeho písemného souhlasu”. Tím, že stěžovatelka čerpala úvěr, u kterého doba
splatnosti překročila dobu realizace akce, tedy porušila podmínky pro čerpání dotace, resp.
podmínky rozhodnutí o poskytnutí dotace. Její postup nelze považovat za realizaci správního
uvážení (jak výslovně namítala), ale za porušení jednoznačně koncipované dotační podmínky.
[16] Krajskému soudu nelze vytýkat, že na danou věc aplikoval usnesení rozšířeného senátu
sp. zn. 1 Afs 291/2017. Sám rozšířený senát zastává názor, že „soudy rozhodující ve správním
soudnictví mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního
názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.“ (viz usnesení rozšířeného
senátu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86). Krajský soud proto nepochybil, pokud
na jednání stěžovatelky nahlížel optikou usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 1 Afs 291/2017.
Ostatně i sám Nejvyšší správní soud v dalších případech, ve kterých vykládal pojem „porušení
rozpočtové kázně“, aplikoval výklad uvedený v usnesení rozšířeného senátu, a to i na případy
protiprávního jednání příjemců dotací, které se uskutečnilo před vydáním usnesení
rozšířeného senátu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2018,
č. j. 1 Afs 320/2017 - 45, ze dne 13. 2. 2019, č. j. 10 Afs 196/2018 - 52, ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 8 Afs 267/2017 - 38). Podle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud nedopustil
ani mechanické aplikace uvedeného usnesení bez zohlednění individuálních okolností dané věci.
Krajský soud přihlížel ke konkrétním okolnostem dané věci. Krajskému soudu nelze vytýkat ani
to, že před výkladem pojmu „neoprávněné použití finančních prostředků“ ze strany Ministerstva financí
upřednostnil výklad provedený rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu (který
ve výsledku odpovídá i výkladu provedenému orgány finanční správy v dané věci). Nejvyšší
správní soud dodává, že stěžovatelkou zvýrazněná část výkladu Ministerstva financí explicitně
nepopírá výklad rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.
[17] Z právní úpravy nevyplývá ani opora pro závěr, že k porušení rozpočtové kázně může
dojít pouze tehdy, pokud příjemce dotace nedodržel její účel. K tomu viz vedle shora označeného
usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 1 Afs 291/2017 i nedávný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 10 Afs 196/2018 - 52. V něm soud uvedl následující: „Stěžovatel je
přesvědčen, že ne každé porušení dotačních podmínek představuje porušení rozpočtové kázně. Podle jeho názoru je
třeba zkoumat také závažnost porušení dotačních podmínek. O porušení rozpočtové kázně se podle stěžovatele
bude jednat v případě, že takové jednání mohlo ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, mělo dopad na realizaci
projektu či účelnost vynaložení veřejných prostředků z dotace. NSS konstatuje, že předestřený názor odmítl
nedávno rozšířený senát v usnesení ze dne 30. 10. 2018, čj. 1 Afs 291/2017 - 33, město Krnov. Podle tohoto
rozhodnutí každé porušení dotačních podmínek (které nejsou v rozhodnutí o poskytnutí dotace vymezeny jako
méně závažné) zakládá porušení rozpočtové kázně. O porušení rozpočtové kázně se bude jednat i tehdy, pokud
porušení dotačních podmínek nemělo vliv na účel, který je poskytnutím dotace sledován. Opačný výklad by
závažným způsobem narušil vnitřní uspořádání poměrů dotačního vztahu. Příjemci dotací by totiž nebyli žádným
způsobem motivováni k plnění těch podmínek, které se nevztahují bezprostředně k účelu poskytnutí dotace,
a mohli by na jejich plnění zcela rezignovat. Rozšířený senát zdůraznil, že poskytnutí dotace představuje dobrodiní
ze strany státu, čemuž odpovídá i oprávnění poskytovatele dotace svázat příjemce dotace přísnými podmínkami.
Závažnost porušení dotačních podmínek se zohlední až při rozhodování o výši odvodu (srov. k tomuto aspektu
bod [54] níže). Ve světle závěrů rozšířeného senátu tak nelze považovat kasační námitku za důvodnou. Správní
orgány v nynější kauze dospěly k závěru, že stěžovatel jednáním v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách
porušil rozpočtovou kázeň podle §44 odst. 1 písm. b) ve spojení s §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech,
ve znění do 29. 12. 2011. Při vyslovení tohoto závěru nebyly povinny zabývat se tím, jaký vliv mělo porušení
na plnění účelu dotace.“ (důraz přidán).
[18] K námitce, že stěžovatelka hájila veřejné prostředky a snažila se o co nejhospodárnější
jednání, Nejvyšší správní soud již jen ve stručnosti uvádí, že nelze ekonomickými zájmy příjemce
dotace omlouvat nedodržení dotačních podmínek. Stěžovatelka byla povinna postupovat
v souladu s dotačními podmínkami, resp. právními předpisy České republiky. Jejich nedodržení
lze pak klást pouze k její tíži.
[19] Nejvyšší správní soud tedy plně souhlasí s krajským soudem, že shora popsaným
jednáním stěžovatelka porušila rozpočtovou kázeň ve smyslu §3 písm. e) ve spojení s §44 odst. 1
písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech.
[20] Pokud pak stěžovatelka dovozovala nemožnost uložení odvodu z toho titulu,
že je územně samosprávným celkem (obcí), konstatuje soud, že zákon o rozpočtových pravidlech
umožňuje uložit odvod i obcím. Výklad stěžovatelky by vedl k tomu, že jakákoliv dotační
podmínka by byla v rozporu se zákonem, resp. s právem na samosprávu ve smyslu čl. 99 a násl.
Ústavy ČR, právní úprava však takto koncipována není. Správní spis neposkytuje oporu ani
pro tvrzení stěžovatelky, že by poskytovatel dotace porušil zákon o obcích (stanovením
podmínek, které má stěžovatelka dodržet). Zákon o obcích (zákon č. 128/2000 Sb.) nebrání
tomu, aby byly obcím poskytovány dotace, přičemž nezapovídá ani poskytovatelům dotací
stanovit podmínky, za kterých budou dotace poskytovány. Je nadto s podivem, že stěžovatelka
se zavázala plnit předmětné dotační podmínky, ty nesplnila, a následně zpochybňuje svou
vázanost jimi. Poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 hodnotí soud jako
irelevantní. Tento nález se nezabýval poskytováním dotací, ale obecnými východisky výkladu
(interpretace) právních předpisů. Mj. se v něm uvádí, že „[j]azykový výklad představuje pouze prvotní
přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění jejího smyslu a účelu […]
Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to bud' úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl
a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ Stejně tak není případný poukaz
na Evropskou chartu místní samosprávy. Ani z ní nevyplývá nemožnost uložit odvod orgánům
samosprávy. Pokud pak stěžovatelka vytýkala orgánům finanční správy „překročení limitů
správního uvážení“, konstatuje soud, že orgány finanční správy postupovaly zcela v mezích
právní úpravy, která je opravňuje k uložení odvodu v případě porušení rozpočtové kázně.
Nepřípadná je i argumentace stěžovatelky, že odvod byl uložen pouze z formálních důvodů.
Jak vyplývá ze shora citovaného usnesení rozšířeného senátu, i porušení dotačních podmínek lze
považovat za porušení rozpočtové kázně. Intenzita porušení rozpočtové kázně pak byla
zohledněna ve výši odvodu. S ohledem na charakter zjištěného porušení rozpočtové kázně
se zdejšímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřený celkový odvod ve výši nižší 5 % z poskytnuté
částky dotace. Jeho výše byla stanovena proporcionálně ve vztahu k předmětnému porušení
zákona.
[21] Stěžovatelka dále namítala, že odvod nemohl být uložen z důvodu vzniku legitimního
očekávání. Vznik legitimního očekávání dovozuje zejména z toho, že celý dotační proces probíhal
pod průběžnou kontrolou, poskytovatel dotace s ní byl (jako příjemcem dotace) v kontaktu
a k jejímu postupu neměl výhrady, stěžovatelka mu poskytovala plnou součinnost atp.
[22] Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze na základě těchto tvrzení dovodit
nemožnost uložení odvodu. „Skutečnost, že poskytovatel finančních prostředků opomněl upozornit
na nesrovnalosti při provádění dané akce, nevylučuje ani neomezuje takovou odpovědnost.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012 - 38). Porušení rozpočtové
kázně hodnotí samostatně správce daně, a nikoliv poskytovatel dotace. „Správce daně je orgánem,
který spravuje odvody za porušení rozpočtové kázně [v daném případě §1, §2 odst. 1 písm. j) zákona
č. 531/1990 Sb., §44 odst. 9 rozpočtových pravidel, §1, §2 odst. 3 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád], a tedy i zjišťuje skutečnosti rozhodné pro vyměření odvodu. Poskytovatel dotace není tím,
kdo závazně určuje, zda byly finanční prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu čerpány oprávněně. Jistě je
oprávněn posuzovat splnění cíle projektu, ostatně mnohdy se jedná o otázku ryze odbornou. Tyto jeho závěry ovšem
nejsou pro správce daně závazné; zjistí-li porušení podmínek, je oprávněn a povinen z toho vycházet.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2017, č. j. 2 Afs 334/2016 - 42).
[23] Z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2013, č. j. 5 Afs 3/2012 - 131) dále vyplývá, že postup v rozporu s právem
(ke kterému došlo i v dané věci – viz výše) nezakládá legitimní očekávání. To ostatně potvrzuje
i judikatura Soudního dvora. Zásady legitimního očekávání se nemůže dovolávat příjemce, který
se dopustil zjevného porušení platné právní úpravy [viz rozsudek Soudního dvora ze dne
13. 3. 2008, Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další (spojené věci C-383/06
až C-385/06, Sb. rozh. s. I-01561); bod 56]. Pokud pak stěžovatelka v souvislosti s legitimním
očekáváním poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 690/01, konstatuje soud,
že v něm se Ústavní soud nezabýval otázkou legitimního očekávání příjemců dotací. Ústavní
soud se v něm zabýval výkladem zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a nikoliv
přiměřeností uloženého odvodu ze strany orgánů finanční správy. Ani žádný další postup orgánů
finanční správy neporušoval podle názoru Nejvyššího správního soudu princip legitimního
očekávání.
[24] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou jinou vadu či nezákonnost, pro kterou by
bylo třeba přistoupit ke zrušení rozsudku krajského soudu či rozhodnutí orgánů finanční správy.
Nejvyšší správní soud se s jejich závěry ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Z tohoto
důvodu nemohl shledat případnou ani polemiku stěžovatelky s jejich závěry.
[25] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu