ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.106.2014:46
sp. zn. 2 As 106/2014 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Město
Šlapanice, se sídlem Masarykovo nám. 7, Šlapanice, zast. JUDr. Radkem Ondrušem,
advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, ve věci žaloby žalobce proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 14. 2. 2013, č. j. 4731/13/5000-24700-710142, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2014, č. j. 62 Af 22/2013 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4114 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho advokáta JUDr. Radka Ondruše.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem vyhověl žalobě, kterou se žalobce
(dále jen „účastník řízení“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného (dále též „stěžovatel“)
ze dne 14. 2. 2013, č. j. 4731/13/5000-24700-710142. Tímto rozhodnutím stěžovatele byl
dle §116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), změněn výrok platebního výměru Finančního úřadu Brno I
(dále jen „finanční úřad“) ze dne 16. 7. 2012, č. j. 291940/12/288981708652, co do čísla účtu
správce daně, na nějž měla být vyměřená daň zaslána. Jinak byl věcně platební výměr finančního
úřadu, jímž byl účastníkovi řízení vyměřen odvod do Národního fondu za porušení
rozpočtové kázně ve výši 70.465 Kč, potvrzen. Porušení rozpočtové kázně se měl účastník
řízení coby příjemce dotace dopustit v souvislosti s realizací projektu „Typový projekt – Czech
POINT – kontaktní místo (plná verze)“.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení
obsažené v jeho žalobě ohledně absolutní neplatnosti Podmínek Rozhodnutí o poskytnutí dotace
(dále jen „Podmínky“). Dotace totiž byla účastníkovi řízení poskytnuta na základě rozhodnutí
ze dne 20. 7. 2009, které bylo vydáno podle §14 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“). V rozhodnutí o poskytnutí dotace bylo
mimo jiné uvedeno, že jeho nedílnou součástí jsou i Podmínky, při jejichž porušení může být
dotace nebo její část na základě §44 zákona o rozpočtových pravidlech vymáhána příslušným
správcem daně. Rovněž z označení i obsahu Podmínek bylo zřejmé, že se jedná o součást
rozhodnutí o poskytnutí dotace. Krajský soud proto dospěl k závěru, že bylo jasně patrno,
že Podmínky byly součástí samotného rozhodnutí o poskytnutí dotace a společně utvářely
pravidla, jež byly pravidly závaznými jak pro poskytovatele dotace, tak pro příjemce. Skutečnost,
že formalizované rozhodnutí o poskytnutí dotace v podstatě obsahuje dva dokumenty,
které společně splňují všechny náležitosti stanovené v §14 odst. 4 zákona o rozpočtových
pravidlech, není v rozporu se zákonem a nemůže odůvodňovat neplatnost Podmínek.
[3] Krajský soud rovněž neshledal důvodnou ani tu část žaloby, ve které účastník řízení
zpochybňoval porušení rozpočtové kázně v důsledku opožděného předložení závěrečné
monitorovací zprávy a namítal, že jeho prodlení s odesláním monitorovací zprávy bylo
způsobeno časovou tísní celého projektu a vinou Ministerstva vnitra, které jako poskytovatel
dotace přes svůj příslib neposkytlo dostatečnou součinnost ohledně prodloužení lhůty k realizaci
projektu, o něž účastník řízení požádal. Účastník řízení se proto domníval, že subjektivně
nebyl v prodlení s předložením závěrečné zprávy, neboť měl za to, že Ministerstvo vnitra
jeho žádosti o prodloužení lhůty vyhoví. Krajský soud však dospěl k závěru, že tímto opožděním
k porušení rozpočtové kázně podle §44 odst. 1 písm. a) ve spojení s §3 písm. e) zákona
o rozpočtových pravidlech došlo. Povinnost předložit závěrečnou monitorovací zprávu
ve stanovené lhůtě byla obsažena v části III bodu 3 Podmínek, které, jak bylo výše uvedeno,
byly pro účastníka řízení závazné. Jelikož účastník použil peněžní prostředky v rozporu s pravidly
pro jejich poskytnutí a čerpání, došlo k neoprávněnému použití těchto prostředků
podle §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech. Tím došlo z jeho strany i k porušení
rozpočtové kázně podle §44 odst. 1 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech. Krajský soud
dále uvedl, že skutečnost, že účastník řízení požádal o prodloužení lhůty k realizaci projektu dva
dny před uplynutím původní lhůty a do uplynutí této lhůty se Ministerstvo vnitra k žádosti
nevyjádřilo, není ve vztahu k závěru o porušení dotačních pravidel jakkoli relevantní
a že žádný „subjektivní nedostatek prodlení“ dovozovat nelze. Krajský soud dále uzavřel,
že pokud účastník řízení namítá, že lhůta pro realizaci projektu stanovená v rozhodnutí byla
objektivně nesplnitelná, nemá tato skutečnost s ohledem na jeho souhlas s Podmínkami vliv
na to, že došlo k porušení rozpočtové kázně.
[4] Krajský soud však přisvědčil účastníkovi řízení ohledně argumentace týkající se nutnosti
proporcionality výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Z tohoto důvodu také žalobě
vyhověl a rozhodnutí stěžovatele zrušil. Posouzení rozsahu a dalších podstatných okolností
porušení rozpočtové kázně se podle krajského soudu nemůže správce daně vyhnout
ani s poukazem na možnost poskytovatele stanovit při tvorbě podmínek nebo v průběhu
realizace projektu, které porušení podmínek má být kvalifikováno jako méně závažné
podle §14 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech. Podle krajského soudu totiž z právní
úpravy odvodu za porušení rozpočtové kázně vyplývá, že se jedná o odvod za porušení právní
povinnosti. Proto musí stanovení odvodu v konkrétní výši jako následek porušení právní
povinnosti splňovat základní zásadu proporcionality zásahu veřejné moci do subjektivních
veřejných práv, a to bez ohledu na to, že poskytovatel nestanovil, že předmětné porušení
rozpočtové kázně má být postiženo jako méně závažné. Požadavek proporcionality krajský soud
dovodil z dikce §44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech, ze kterého vyplývá,
že správné stanovení odvodu musí obsahovat posouzení rozsahu porušení rozpočtové kázně.
Podle krajského soudu na tom nic nemění ani argumentace stěžovatele, že postupoval
podle daňového řádu, neboť jedním ze základních pravidel, na nichž stojí daňový řád, je pravidlo,
podle něhož daň musí být stanovena ve správné výši. V projednávaném případě nemohl
být odvod stanoven ve správné výši, jestliže nebyla zohledněna závažnost a ostatní důsledky
a okolnosti porušení rozpočtové kázně. Ze zákona o rozpočtových pravidlech tedy
podle krajského soudu přímo nevyplývá, že by částkou, v jaké byla porušena rozpočtová pravidla,
bylo třeba vždy rozumět celou poskytnutou dotaci. Pro podporu závěru, že je třeba zkoumat
finanční dopady konkrétního pochybení a brát v úvahu jeho závažnost, odkázal krajský soud
i na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. V každém konkrétním případě je tedy nutné
vážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků, či k odvodu
nižšímu, odpovídajícímu pouze konkrétnímu dílčímu pochybení a jeho okolnostem. Pokud
tedy stěžovatel dospěl k závěru, že se závažností zjištěného pochybení ve vztahu k výši odvodu
zabývat nemusí a že nebylo možno vyměřit odvod poměrnou částí, neboť poskytovatel dotace
žádný poměr či proporcionální možnost v rozhodnutí nestanovil, zatížil podle krajského soudu
své rozhodnutí nezákonností založenou nesprávným výkladem §44a zákona o rozpočtových
pravidlech. Na základě této nezákonnosti krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc
stěžovateli k dalšímu řízení podle §78 odst. 1 a §78 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného k ní
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvody podle §103 s. ř. s.,
přičemž z obsahu kasační stížnosti vyplývá, uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a namítá nezákonnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky. Stěžovatel prvně vyjadřuje nesouhlas s interpretací soudem posuzovaného skutkového
stavu daného případu a podrobně rozvádí pochybení, kterých se účastník řízení v souvislosti
s čerpáním dotace dopustil, a také způsob, jakým byl následně odvod za porušení rozpočtové
kázně stanoven. Stěžovatel tvrdí, že odvod za porušení rozpočtové kázně byl vyměřen
na základě výsledku daňové kontroly, kterou byla zjištěna celkem tři porušení Podmínek. Jednalo
se o porušení části II bodu 3 Podmínek ve spojení s částí V bodu 5 Podmínek, které stanovují
požadavek časového hlediska výdajů příjemce dotace. Způsobilé výdaje musí být doloženy
fakturami, které nesmějí mít datum úhrady dřívější než datum vyhlášení výzvy a pozdější
než datum ukončení realizace projektu. V této souvislosti se žalobce dopustil porušení
rozpočtové kázně tím, že předložil daňový doklad ze dne 23. 10. 2009 ve výši 82.900 Kč,
který byl vystaven a uhrazen až po datu ukončení realizace projektu. Výše porušení rozpočtové
kázně v tomto případě činila částku 70.465 Kč (85% z 82.900 Kč). Další pochybení,
jehož se účastník řízení v souvislosti s tímto výdajem dopustil, bylo to, že uvedený výdaj
byl ve výši 82.900 Kč, ačkoli nabídková cena vybraného uchazeče o veřejnou zakázku
ve výběrovém řízení činila pouze 80.927 Kč. Rozdíl mezi těmato částkami ve výši 1973 Kč byl
proto nezpůsobilým výdajem, neboť skutečně uhrazená cena dle smlouvy uzavřené na základě
výsledku výběrového řízení musela být totožná s cenou uvedenou v nabídce vybraného uchazeče,
na základě které byl tento uchazeč vybrán jako vítěz výběrového řízení. Výše porušení
rozpočtové kázně byla v tomto případě vyčíslena jako 85% z předmětného rozdílu na částku
1677,05 Kč. Dále účastník řízení podle stěžovatele porušil část III bodu 3 Podmínek,
který upravoval povinnost předkládat informace o průběhu realizace projektu prostřednictvím
závěrečné monitorovací zprávy, která měla být předložena do dvaceti pracovních dnů
po ukončení realizace projektu. Tato lhůta byla však žalobcem překročena o 10 dnů, v důsledku
čeho mu byl stanoven odvod ve výši 5% z celkové částky vyplacené dotace 79.837 Kč,
tedy ve výši 3991,85 Kč.
[6] Jelikož ustanovení §44a odst. 4 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech by se mohlo
aplikovat jen v případě, že by byly porušeny pouze podmínky vyhrazené poskytovatelem dotace
jako méně závažné podle §14 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech, což v tomto případě
nebylo splněno, byl výsledný odvod vypočten na základě §44a odst. 4 písm. c) zákona
o rozpočtových pravidlech. Protože se jednalo o vícerá porušení, jednotlivé částky vyčíslených
porušení se sčítaly. Výsledný odvod byl následně omezen podle ustanovení §44a odst. 7 zákona
o rozpočtových pravidlech, a to výší poskytnuté dotace. Součet všech vyčíslených porušení
přitom činil 72.142 Kč, dotace byla poskytnuta ve výši 79.837 Kč, ale nevyčerpaná část ve výši
9372 Kč byla účastníkem řízení na výzvu vrácena poskytovateli. V době porušení rozpočtové
kázně tedy účastník řízení vyčerpal z dotace částku 70.465 Kč, proto stanovil správce daně
za uvedená tři porušení Podmínek poskytnuté dotace částku 70.465 Kč.
[7] Dle názoru stěžovatele se krajský soud nevypořádal se všemi důkazy, zejména
ve svém rozsudku nevzal v potaz výše uvedené skutečnosti a nezabýval se všemi kontrolními
zjištěními správce daně v jejich vzájemné souvislosti. Krajský soud podle stěžovatele vytrhl
z kontextu pouze zjištění týkající se pozdního předložení závěrečné monitorovací zprávy,
za jehož pochybení stanovil poskytovatel dotace odvod ve výši 5% z celkové částky vyplacené
dotace. Krajský soud ve svém rozhodnutí vůbec nezohlednil další porušení rozpočtové kázně
v části II bodu 3 Podmínek. V daném případě se jednalo o vícero porušení rozpočtové kázně,
v důsledku čehož se jednotlivé částky vyčíslených porušení sčítaly ve výsledný odvod, což správce
daně při stanovení odvodu zohlednil.
[8] Stěžovatel spatřuje nezákonnost rozsudku krajského soudu v jeho závěrech ohledně
povinnosti správce daně zohlednit proporcionalitu odvodu. Krajský soud podle stěžovatele
opomíjí jak argumentaci správce daně a odvolacího orgánu ke všem zjištěným porušením,
ke kterým v průběhu realizace projektu ze strany příjemce dotace došlo, tak neaplikovatelnost
stanovení nižšího odvodu ve výši 5 % z poskytnuté částky dotace dle §44a odst. 4 písm. a)
zákona o rozpočtových pravidlech. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na obsah Zprávy
o daňové kontrole i na své rozhodnutí o odvolání, v kterém se k jednotlivým porušením
rozpočtové kázně vyjadřuje. Proto podle něho nelze souhlasit se závěrem krajského soudu,
že při stanovení výše odvodu správce daně nezohlednil rozsah porušení rozpočtové kázně.
Stěžovatel navíc nikterak nepřipustil, že by některé ze zjištěných porušení bylo marginální.
[9] Stěžovatel dále ve své kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně používá
ustanovení §44 odst. 1 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech, jež se vztahuje na organizační
složky státu, které hospodaří přímo s peněžními prostředky státního rozpočtu,
oproti tomu §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech definuje porušení
rozpočtové kázně týkající se prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu. Jde tedy o dva různé
režimy, které nelze zaměňovat.
[10] Dále stěžovatel na podporu svých tvrzení odkazuje v kasační stížnosti na závěry
obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 Afs 91/2013 – 28,
a upozorňuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že na dotaci
není právní nárok a že její poskytnutí ze státního rozpočtu je dobrou vůlí státu, která musí být
na druhé straně vyvážena přísnými podmínkami, jež zavazují jejího příjemce. Eventuální přílišnou
tvrdost zákona je přitom podle stěžovatele možné odstranit prostřednictvím institutu prominutí
odvodu podle §44a odst. 10 a odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech.
[11] Stěžovatel uzavírá, že z obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, z jakých důkazních
prostředků správní orgány při svém rozhodování vyšly, proč nebylo možné uznat některé
důkazní návrhy účastníka řízení a jakým způsobem vyhodnotily jednotlivé relevantní důkazy.
Proto se stěžovatel domnívá, že jeho výsledné rozhodnutí mělo oporu ve spisu a bylo výsledkem
logického uvažování opřeného o řádně získané důkazy, jež byly hodnoceny jak jednotlivě,
tak ve svém celku a tvořily dostatečnou oporu ke zjištěnému skutkovému stavu. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti účastník řízení především uvádí, že dle jeho názoru
stěžovatel brojí proti již ustálené judikatuře soudů, potvrzené mimo jiné i rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2014, 2 Afs 49/2013 – 34, který reaguje na důvody
zrušení předmětných rozhodnutí stěžovatele. Účastník řízení se domnívá, že podstata
napadeného rozsudku spočívala v tom, že stěžovatel zrušeným rozhodnutím porušil zásadu
proporcionality zásahu veřejné moci do subjektivních veřejných práv, jelikož zcela zanedbatelné
a formální porušení vedlejších ujednání k poskytnuté dotaci sankcionoval jednak sankčním
odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 100% dotace, jednak sankčním penále
rovněž ve výši 100% dotace. K tomu účastník řízení dodává, že podstata údajného porušení
rozpočtové kázně spočívala ve formální vadě vzniklé mimo vůli stěžovatele, který ji nebyl
schopen ovlivnit, a jež neměla žádný vliv ani na splnění účelu dotace, ani na hospodárnost
jejího čerpání. Lhůtu pro realizaci projektu nebyl účastník řízení schopen dodržet z důvodu
prodlení na straně dodavatele; stěžovatel sám včas požádal o prodloužení lhůty čerpání.
Žádosti však z formálních důvodů nebylo vyhověno. Pozdní předání monitorovací zprávy,
k němuž došlo v důsledku personální situace u stěžovatele, pak nemá na čerpání dotace
ani její účel již žádný vliv, zejména ne takový, který by odůvodnil faktickou sankci ve výši 200%
poskytnuté dotace, která byla plně a hospodárně využita k danému účelu. Zmíněná pochybení,
kterých se měl účastník řízení dopustit, jsou podle něj skutečně marginální povahy, a v případě
jiných odvětví správního práva by byly sankcionovány pokutami v řádech stokorun, nejvýše
tisícikorun, nikoliv však v řádech, v jakých se pohybuje stěžovatel.
[13] Kasační stížnost stěžovatele považuje účastník řízení za formální a domnívá
se, že v ní stěžovatel převážně pouze opisuje svoji argumentaci a zcela pomíjí hlavní důvod
napadeného rozsudku, tedy porušení zásady proporcionality zásahu. Argumentace stěžovatele,
že na dotaci není právní nárok, a tedy musí být vyvážena přísnými podmínkami, které lze mírnit
pouze v rámci nenárokových institutů prominutí odvodu, nemá podle účastníka řízení ve vztahu
k napadenému rozsudku žádný faktický vztah. Skutečnost, že na dotaci není právní nárok,
lze podle účastníka řízení aplikovat toliko ve fázi jejího poskytnutí. Pokud je však již dotace
poskytnuta, lze ji odejmout pouze na základě zákonem jasně definovaných a předvídatelných
důvodů, nikoliv na základě libovůle spočívající v rozhodovací praxi stěžovatele podpořené
zcela nenárokovým a soudem nepřezkoumatelným institutem prominutí či snížení odvodu.
[14] Účastník řízení dále odkazuje na nález Ústavního soudu
ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, v němž je obsažen požadavek netolerovat orgánům
veřejné moci přepjatý formalismus při aplikaci norem vedoucí ke zjevné nespravedlnosti.
Podle účastníka řízení se o takovou nespravedlnost jednalo v jeho případě, kdy stěžovatel
na základě bagatelních důvodů vyměřil žalobci sankční odvod, který spolu s příslušenstvím může
dvakrát převýšit poskytnutou dotaci. Dle názoru účastníka řízení je na soudech, aby zastavily
praxi stěžovatele a jemu podřízených správních úřadů, které často zcela nepodstatných důvodů
vyměřují za přepjatě formalistického výkladu normy příjemcům dotací sankční odvody ve výši
celé dotace s příslušenstvím násobícím tuto sankci. V důsledku toho se dostávají příjemci dotace
do ekonomických obtíží vedoucích mnohde k exekučním řízením ústícím v ohrožení
samotné jejich existence. Právě skutečnost, že stěžovatel může takto zcela beztrestně zneužívat
svoji vrchnostenskou pravomoc, je právě takovým stavem, který citovaná judikatura Ústavního
soudu označuje jako zcela nepřípustný.
[15] Účastník řízení v závěru svého vyjádření upozorňuje na skutečnost, že je městem,
tedy veřejnoprávní korporací, která byla příjemcem předmětné dotace k rozvoji výkonu veřejné
správy. Postup stěžovatele, který takto postupuje mimo jiné i proti územně samosprávným
celkům, má za následek, že celá řada obcí a měst z obavy právě před takovým šikanózním
postupem stěžovatele odmítá čerpat dotace, neboť si není jista, zda tento v rámci své libovůle
jí z formálních důvodů následně po několika letech nevyměří sankční odvod v celé výši
poskytnuté dotace zostřený dalším výměrem penále. Dle názoru účastníka řízení je zde nutno mít
na zřeteli, že zákonodárce režim sankčních odvodů za porušení rozpočtové kázně toliko
podřídil daňovému řádu jakožto procesní normě, neřekl však, že tento odvod je daní.
Účastník řízení má za to, že předmětný odvod je sankcí za porušení veřejnoprávní povinnosti.
Svým obsahem se proto blíží více ke správnímu deliktu než k dani, jak rozvedl ve své žalobě.
Je pak zcela v souladu s argumentací soudu, pokud tento ukládá stěžovateli respektovat princip
proporcionality zásahu veřejné moci do sféry veřejných práv, který je pro danou oblast typický.
[16] Ze všech těchto důvodů pak účastník řízení navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl. Dále navrhl, aby Nejvyšší správní soud případně v rámci
rozhodování o kasační stížnosti zaujal i právní názor k otázce řetězení takových formálních
kasačních stížností v případech, kdy jak obecné soudy, tak zejména Nejvyšší správní soud
již danou problematiku posoudily a rozhodly.
III.Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[18] Ze správního spisu vyplynulo, že bylo účastníkovi řízení dne 20. 7. 2009 schváleno
Ministerstvem vnitra poskytnutí dotace za účelem realizace projektu „Typový projekt – Czech
POINT – kontaktní místo (plná verze)“ s datem ukončení realizace projektu 15. 10. 2009.
Příspěvek činil 79.837 Kč, tedy 85% z celkových způsobilých výdajů projektu ve výši 93.927 Kč.
Nedílnou součástí rozhodnutí o poskytnutí dotace byly podle poučení také Podmínky, jež byly
k rozhodnutí připojeny. Dne 30. 9. 2011 byla u účastníka řízení zahájena finančním úřadem
daňová kontrola, kterou bylo zjištěno, že faktura ve výši 82.900 Kč za zboží určené
jako technické vybavení pracoviště Czech POINT byla vystavena až dne 23. 10. 2009. Dále bylo
zjištěno, že původní nabídková cena dodavatele na technické vybavení v rámci výběrového řízení
byla 80.927 Kč. Závěrečná monitorovací zpráva byla účastníkem řízení odeslána dne
20. 11. 2009 a doručena byla dne 23. 11. 2009, přičemž dle Podmínek měla být doručena
nejpozději do 13. 11. 2009. Na základě provedené daňové kontroly byl žalobci dne 16. 7. 2012
vyměřen finančním úřadem odvod do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši
70.465Kč. K odvolání účastníka řízení bylo rozhodnutí finančního úřadu ve věci samé potvrzeno
rozhodnutím stěžovatele ze dne 14. 2. 2013, č. j. 4731/13/5000-24700-710142.
[19] Krajský soud se ve svém rozhodnutí v podstatě ztotožnil s názorem stěžovatele,
že účastník řízení svými pochybeními nedodržel Podmínky, které byly součástí rozhodnutí
o poskytnutí dotace, a že jeho jednáním tak došlo k porušení rozpočtové kázně podle zákona
o rozpočtových pravidlech. Tyto otázky proto v rámci řízení o kasační stížnosti stěžovatele
nebyly sporné. Krajský soud však rozhodnutí stěžovatele zrušil, neboť se domníval, že se měl
stěžovatel zabývat závažností jednotlivých pochybení, kterých se účastník řízení dopustil,
a s ohledem na ni posuzovat přiměřenost výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Odkázal
přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 2 Afs 49/2013 – 34,
ze dne 25. 6. 2008, č. j. 9 Afs 1/2008 – 45, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 7 Afs 107/2008 – 100.
Stěžovatel naopak namítal především to, že ani on, a před ním ani prvostupňový finanční úřad,
nemohli zkoumat závažnost jednotlivých pochybení vedoucích k porušení rozpočtové kázně.
S ohledem na to, že předmětná pochybení nebyla poskytovatelem dotace předem definována
jako méně závažná podle §14 odst. 5 zákona o rozpočtových pravidlech, nemohl výši odvodu
ani přiměřeně snížit. Ve své kasační stížnosti přitom stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 Afs 91/2013 – 28.
[20] Stěžejní otázkou, která tedy v nyní projednávané věci vyvstala, je to, zda má správce daně
možnost, resp. povinnost zabývat se při každém porušení rozpočtové kázně jeho závažností
či jinými okolnostmi tohoto pochybení a zda má s ohledem na to také povinnost přiměřeně snížit
výši vyměřeného odvodu, i když nebylo uvedené pochybení poskytovatele dotace výslovně
označeno jako méně závažné.
[21] Podle §44 odst. 1 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech je porušením rozpočtové
kázně neoprávněné použití peněžních prostředků státního rozpočtu a jiných peněžních
prostředků státu. Podle ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech
je porušením rozpočtové kázně neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků
poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních
aktiv jejich příjemcem. V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné citovat obě
ustanovení, jelikož jak finanční úřad, tak stěžovatel podřadili porušení rozpočtové kázně
účastníka řízení pod ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech.
Naopak, krajský soud v daném případě citoval ve svém rozhodnutí §44 odst. 1 písm. a) zákona
o rozpočtových pravidlech a na tuto nesrovnalost upozorňuje také stěžovatel ve své kasační
stížnosti. Z hlediska zásadní kasační námitky, která je nyní hodnocena, však tento postup
krajského soudu není rozhodný, jelikož neoprávněným použitím peněžních prostředků
státního rozpočtu i neoprávněným použitím prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu
je v obou případech shodně podle 3 písm. e) rozpočtových pravidel „jejich výdej, jehož provedením
byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí
těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty;
dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity“.
[22] Podle ustanovení §44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech činí odvod
za porušení rozpočtové kázně v ostatních případech částku, v jaké byla porušena rozpočtová
kázeň.
[23] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné odkázat v této souvislosti na svou předchozí
judikaturu týkající se odvodů za porušení rozpočtové kázně podle zákona o rozpočtových
pravidlech. V rozsudku ze dne 31. 3. 2014, č. j. 2 Afs 49/2013 – 34, se zdejší soud zabýval
obdobnou otázkou, a sice zda je správný závěr, že při úvaze o odvodu do státního rozpočtu
má správce daně hodnotit závažnost zjištěných nedostatků ve vazbě na výši odvodu,
či zda samotná skutečnost, že k pochybením došlo, má za následek odvod v plné výši.
Nejvyšší správní soud zde dospěl k jednoznačnému závěru, že ze zákona o rozpočtových
pravidlech přímo neplyne, že je pod pojmem částka, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň
podle §44a odst. 4 písm. c), třeba vždy rozumět celou poskytnutou dotaci. V rozsudku
ze dne 25. 6. 2008, č. j. 9 Afs 1/2008 – 45, zdejší soud řešil případ, kdy se příjemce dotace
odchýlil od stanovených dotačních podmínek při poskytování záloh, a vyslovil, že oporou
pro odvod sankčního charakteru nemůže být pouze formální zjištění vystavení zálohových
faktur, bez zkoumání faktického nakládání s prostředky. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 7 Afs 107/2008 - 100, Nejvyšší správní soud posuzoval případ opožděného vrácení
nevyčerpaných prostředků státního rozpočtu a vyslovil, že ze znění §44 odst. 2 zákona
o rozpočtových pravidlech je zřejmý úmysl zákonodárce odvést při porušení rozpočtové kázně
do státního rozpočtu odvod ve stejné výši, v jaké byla rozpočtová kázeň porušena, tedy i úmysl
zohlednit při stanovení výše odvodu i tu část peněžních prostředků, které byly čerpány v souladu
s dohodnutými či stanovenými podmínkami. Již v tomto rozsudku zdejší soud odlišil tento případ
od rozsudku ze dne 29. 8. 2008, č. j. 5 Afs 70/2007 - 50, v němž byl naopak předepsán odvod
v případě, kdy příjemce dotace porušoval ve značném rozsahu a po celou dobu čerpání dotace
její podmínky a kde byl odvod v plné výši důvodný.
[24] V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 Afs 91/2013 – 28,
na který ve své kasační stížnosti stěžovatel odkazoval, řešil zdejší soud případ porušení podmínek
poskytnutí úvěru na výstavbu rodinného domu z prostředků státního fondu. Nejvyšší správní
soud tímto rozsudkem zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jenž dospěl
v tehdy projednávaném případu k závěru, že pochybení příjemce dotace, který pouze opožděně
předložil požadované doklady, nelze považovat za neoprávněné použití peněžních prostředků
státního fondu ve smyslu §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech, a tedy ani za porušení
rozpočtové kázně se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Neoprávněné použití prostředků bylo
podle Krajského soudu v Českých Budějovicích nutno jako neurčitý právní pojem vykládat
tak, že se jedná pouze o takové použití peněžních prostředků, které je zcela v rozporu
s jejich určením, popřípadě je zjevně nehospodárné. Nejvyšší správní soud však tomuto závěru
nepřisvědčil, neboť tento pojem je výslovně vymezen v §3 písm. e) zákona o rozpočtových
pravidlech, proto se nejedná o neurčitý právní pojem. Pokud by měl být pojem neoprávněného
použití peněžních prostředků vykládán způsobem, jakým ho v tehdy řešeném případu vyložil
Krajský soud v Českých Budějovicích, byla by opomenuta část výše uvedeného ustanovení
týkající se povinnosti dodržovat i další podmínky vztahující se k poskytnuté dotaci
a jednalo by se tak o svévolný výklad právní normy. Nejvyšší správní soud tehdy uzavřel,
že je sice nesporné, že v daném případě příjemce dotace použil peněžní prostředky v souladu
s jejich účelovým určením. Z hlediska neoprávněného použití peněžních prostředků však muselo
být zváženo i to, zda byly dodrženy také další podmínky uvedené ve smlouvě o poskytnutí
dotace.
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že argumentace stěžovatele rozsudkem ze dne 30. 5. 2014,
č. j. 7 Afs 91/2013 – 28, není přiléhavá, jelikož podstatou tohoto případu bylo posouzení otázky,
zda se v daném případě příjemce dotace vůbec dopustil porušení rozpočtové kázně.
V nyní projednávané věci však krajský soud stěžovateli přisvědčil v tom, že se účastník řízení
jako příjemce dotace porušení rozpočtové kázně skutečně dopustil. Právní závěry uvedené
v citovaném rozhodnutí proto na nyní řešenou otázku nedopadají.
[26] Naopak, z předchozí uvedené judikatury, která se otázkou výše odvodu za porušení
rozpočtové kázně zabývala, je zřejmé, že je judikatura zdejšího soudu v tomto ohledu jednotná
a reflektující, že při stanovení výše odvodu je třeba zvažovat okolnosti konkrétního porušení
rozpočtové kázně a vycházet z principu proporcionality mezi závažností tohoto porušení
a výší za ně předepsaného odvodu. Z uvedené judikatury plyne, že v každém konkrétním případě
je třeba vážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků
státního rozpočtu, či k odvodu odpovídajícímu konkrétnímu dílčímu pochybení. Pokud v nyní
projednávané věci krajský soud stěžovateli vytkl, že se nezabýval závažností zjištěných pochybení
ve vztahu k výši vyměřeného odvodu, má jeho závěr oporu v konstantní judikatuře,
od které Nejvyšší správní soud nemá důvod se odchýlit.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Z výše uvedeného vyplývá, že kasační stížnost není důvodná, neboť závěr krajského
soudu ohledně pochybení stěžovatele při vyměřování odvodu za porušení rozpočtové kázně
je správný a je také v souladu s dosavadní judikaturou zdejšího soudu. Krajský soud
přitom své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil. Protože kasační stížnost není důvodná,
Nejvyšší správní soud ji podle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s. zamítl.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože účastník řízení měl ve věci úspěch,
má právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly v souvislosti s odměnou za právní
zastoupení za jeden úkon právní služby 3100 Kč (písemné podaní ve věci samé - §7, §9 odst. 4
písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrady
hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky). Zástupce stěžovatele požadoval
i odměnu za úkon spočívající v převzetí zastupování a první porady s klientem před vyjádřením
ke kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud mu však odměnu za tento úkon nepřiznal,
neboť zástupce zastupoval účastníka řízení již v řízení před Krajským soudem v Brně.
Protože zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku 714 Kč
odpovídající dani, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Účastníkovi řízení
tedy náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu