ECLI:CZ:US:2019:1.US.2662.19.1
sp. zn. I. ÚS 2662/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti obce Valašská Bystřice, se sídlem Valašská Bystřice 316, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019 č. j. 31 Af 48/2016-83 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2019 č. j. 7 Afs 47/2019-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 100 odst. 1 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů finanční správy, které u stěžovatelky provedly daňovou kontrolu a vydaly platební výměr, kterým stěžovatelce vyměřily odvod za porušení rozpočtové kázně. K porušení uvedených práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup vedlejšího účastníka aprobovaly.
Stěžovatelka uvedla, že v dané věci se setkávají "dva světy", a to státní správa, která si cestou dotací usurpuje právo zasahovat do bytostného samostatného rozhodování samosprávy, a samospráva, která je nejblíže realizovanému projektu, a sama tak nejlépe hodnotí vhodnost či nevhodnost postupů, a to i v případě dotovaných veřejných zakázek. Pokud tedy obec čerpala jakýkoli úvěr, jeho uzavření a čerpání, které obec schválila v orgánech obce, jí podle jejího přesvědčení nemůže kdokoli nijak zakazovat či limitovat či omezovat podzákonným předpisem. Ani poskytovatel dotace podle stěžovatelky nemůže svými interními předpisy zasahovat do znění zákona o obcích a do ústavních práv jednotky územní samosprávy. Obec upřednostnila svůj ekonomický prospěch, hájila veřejné finanční prostředky (výběrem optimálních úvěrových podmínek), přesto podle výkladu správních orgánů i soudů porušila rozpočtovou kázeň, což stěžovatelka považuje za zcela absurdní. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytlo stěžovatelce jako obci dotaci ve výši 16 400 000 Kč na realizaci projektu rekonstrukce místního domova pro seniory. Finanční úřad pro Zlínský kraj následně zahájil u stěžovatelky daňovou kontrolu, na základě které vydal platební výměr, kterým jí vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 530 910 Kč. Ten stěžovatelka napadla odvoláním, které však Odvolací finanční ředitelství jako nedůvodné zamítlo a platební výměr správce daně potvrdilo. V záhlaví označenými rozsudky krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky a Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti jako další soudní instance ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek uplatněných stěžovatelkou v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti vydání platebního výměru, kterým byl stěžovatelce vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (dále jen "rozpočtová pravidla"). S odkazem na příslušná ustanovení rozpočtových pravidel, jakož i na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 291/2017-33, nebo rozsudky č. j. 5 As 95/2014-46, 10 Afs 196/2018-52) správní soudy stěžovatelce vysvětlily právní úpravu porušení rozpočtové kázně, kterou se podle §44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel rozumí neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu.
Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly námitkou stěžovatelky týkající se porušení práva na samosprávu, když argumentovala, že jí nikdo nemůže ukládat, jak má konkrétně postupovat při realizaci projektu, na který jí byla státem poskytnuta dotace. Stěžovatelka ovšem přehlíží skutečnost, že právní nárok na poskytnutí dotace z ústavních předpisů či samotného postavení stěžovatelky jako územně samosprávného celku nevyplývá. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud, dotace představuje dobrodiní státu, čemuž odpovídá i jeho oprávnění svázat příjemce dotace určitými, a to i přísnými podmínkami. Stěžovatelka nebyla povinna dotaci přijmout, ve svobodě rozhodování nijak omezena nebyla, dotace jí vnucena být nemohla. V tomto ohledu k žádnému zásahu do práva na samosprávu nemohlo dojít. Rozhodla-li se však stěžovatelka z vlastní svobodné vůle dotaci přijmout, pak již logicky musela přistoupit na podmínky, na jejichž splnění stát navázal poskytnutí a čerpání dotace.
Ústavní soud závěrem připomíná, že již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/19 odmítl ústavní stížnost téže stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný ve věci, v níž správní soudy zaujaly shodný výklad rozpočtových pravidel. V tomto řízení byly přitom uplatněny obdobné argumenty jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud proto odkazuje v podrobnostech na odůvodnění uvedeného rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu